愛 - ep.15 - Nemrtvý

"Neplač...nemám to rád..."
A pak už jen pokojně zavře oči.
Marně se snažím zachytit jeho dech.
Vím, že už to nemá cenu...
Zmizel.
Mou vinou.
Navždy.

Vím, že ho musím pohřbít. Vím ale také, že by ho v Konoze pohřbít nenechali.
Tak vyjdu před sídlo a začnu kopat jámu.
Celou dobu pláču... pochybuji že někdy plakat přestanu.
Je mi hrozně.
Možná hůř, než když jsem zabila Itachiho.
Možná...mi tak bude už nadosmrti.
Teď totiž už nemám nikoho...
Kdybych nebyla líná a zapla Midorigan, tak bych si určitě všimla, že mě někdo pozoruje.

"Ku*va, tahleta že nás všechny zabila?! Není možný!" mumlá si dotyčný.
"Že já nechcíp s nima! Teďka ji mám na krku!"

Bez sebemenšího tušení kopu dál.
Utápím svůj smutek v těžké práci.
Zasloužil by si něco lepšího než tohle!
Ale...to je nejvíc, co můžu udělat.
Když je díra v zemi dostatečně hluboká, velice opatrně přinesu Orochimarovo tělo.
Položím ho na dno jámy a naposledy na něj pohlédnu.
Na člověka, bez něhož bych tu už dnes nebyla.
Ne mého celoživotního nepřítele a přitom nejlepšího přítele, jakého bych si mohla přát...
"Sbohem..." zašeptám a zaházím díru i s tělem hlínou.
Ještě obložím kameny a pak usednu na zem vedle hrobu.
Kriticky pohlédnu na své dílo.
Vypadá, jako kupa kamenů...chjo...
Vím, že by potřeboval lepší...ale víc nedokážu.

"Škoda, že NIKDO NEMŮŽE BÝT NESMRTELNÝ...to byste tu byl se mnou..."
"Nikdo, říkáš...?" ozve se zpoza stromu a mě málem klepne.
Další Akatsuki...? Ne, toho už jsem viděla... jakto že není mrtvý?!
"Proč jsi ještě naživu?" zeptám se prostě. Jednoduše to chci vědět,jsem zvědavá.
Zasměje se.
"Nemám tušení. A... mimochodem, výborná bolest, co jsi připravila."
Co je tohle za cvoka?
Nezemřel... a povídá tu o výborný bolesti... od toho budu milion milionů mil daleko a stejně se budu bát, aby mi nenakazil mozek těmahle kecama.
"Co se tváříš tak vážně, Neko?"
Kdybych se proměnila...tak budu rychlejší...to znamená, že můžu rychleji prchnout...!
"Jsi šílenec!"
křiknu a aktivuju Midorigan.
No tak, Nekrochi, probuď se ve mě, kruci!
"Doufal jsem, že aspoň ty mě ku*va zabiješ!"
pokračuje ve svý podivínský mluvě jako kdyby mě neslyšel.
"Věř mi, že to já taky!"
Kašlu na proměnu!
Otočím s a prchám...
"Pchm..."
ušklíbne se a nabere opačný směr.

Zastavím se až večer.
Stojím u jakéhosi opuštěného domu.
Vlezu dovnitř a zabouchnu za sebou dveře.
Dosednu na zem a oddechuju.
Nejspíš tady dnes přespím.
Dojdu do lesa pro nějaké dřevo a pod děravou střechou v polorozpadlém starém domě si rozdělám oheň.
Najdu jakési staré přikrývky a ustelu si na nich.
Nemůžu však usnout.
Hlavou mi probíhají otázky a ze všech stran se na mě šklebí ten "nemrtvý" kterého jsem potkala před několika hodinami.
Kdo to byl?!
Proč nemůže zemřít?
O čem to proboha mluvil?
A proč, když je to Akatsuki neběžel za mnou?