Jak jsme vyháněli Naruťáky - 5. kapitola - Mr. Rinnegan

Alea se vyspinkala do růžova

Pein zamknul neznámého vetřelce v pokoji loutkáře a „bouchálka“. Dívka si vyzkoušela ležení na obou lůžkách. Sasoriho bylo dost tvrdé, zato Deidarovo měkké jako plyš. Jakmile se zachumlala do peřiny, okamžitě usnula.

Vysvitlo slunce, i když do tajného sídla Akatsuki nemohlo proniknout. Ozvalo se cvaknutí ve dveřích, přišel pro ni Zetsu. „Neradím ti vyvést nějakou hloupost.“ Následovala ho mlčky až do nějaké podzemní komory. Poručili jí, aby si sedla na připravenou židli. Poslechla a čekala, co se bude dít.
„Jak se jmenuješ?“ zněla první Peinova otázka.
„Všichni mi říkají Alea,“ pousmálo se děvče.
„Je to tvé pravé jméno?“
„No to bych prosila!“ odsekla nakvašeně.
„Co jsi dělala na tom místě, kde tě moji hoši našli?“ Na odpověď na tuhle otázku byl Vůdce opravdu dost zvědavý.
„Válela se na zemi.“ Říkala pravdu, ale zdálo se, že to nezabralo. Vůbec se jí nelíbily jejich hrozné grimasy.
„Poslouchej, holčičko, na vtípky nemám náladu!“ naštval se Pein. „Podívej se mi do očí a řekni pravdu!“
Alea zamrkala a hned ucukla pohledem, když si všimla, že Velký Šéf má spirálovité oči. „Né! On mě chce zhypnotizovat!“ vypískla.
Akatsuki se mohli smíchy potrhat. Hidan seděl na zemi a plácal se do stehen. Kakuzu se tentokrát snažil krotit, ale jak dusil smích, znělo to jako chrochtání a štěkání dohromady. Zetsu koulel očima a tvářil se důstojně. Tobi se právě někde poflakoval a Konan se akce nezúčastnila.
„Co že jsi chtěl s tou holkou dělat?“ vyptával se žralok bělovlasého.
„Nic zvláštního… jen obětovat Jashinovi,“ zašklebil se.
„To sis jí rovnou mohl nechat sám,“ uchechtl se Kisame.
„Hele, i když jsem svůdce žen, pořád mám nějaký zásady. Vždyť je to mládě, jen se na ni koukni pořádně.“

Alea stále odmítala spolupracovat. Pein zlostně funěl, zrzavé vlasy se mu ježily. „Ještě jednou a po dobrém… kdo jsi a co tady děláš?“
Na děvčeti bylo vidět, že začíná panikařit. „Já tu nedělala vůbec nic. Nepatřím sem a nic nevím.“
„Lže! Zná naše jména,“ ozval se Hidan.
V Alee hrklo. Neměla ho tehdy oslovit… to byla pěkná hloupost.
Pein už toho měl plné zuby. „Já mám jenom jedny nervy, děvenko,“ ucedil ledově chladným hlasem.
„Však to já taky!“ ujišťovala ho honem Alea.
„Chochó!“ rozřehtal se Kakuzu naplno.
„Odveďte někdo toho tuberáka! Tady se vážně už nedá ani vyslýchat!“ Mr. Rinnegan už přestával mít trpělivost s tímhle… pištícím stvořením, naprosto odmítajícím spolupráci a děsně lezoucím na nervy. „Kisame! Ať sem přijde Itachi. Ale hned!“
„Jak poroučíte, Šéfe!“ Žralok odběhl pryč.
„Co se mnou chcete dělat? Fakticky nic nevím o Akatsuki.“ Vzápětí zbledla, protože prozradila příliš… opět.
Pein se nepřestával mračit, už v něm uzrávalo konečné rozhodnutí. „Kde vězí ten zatracenej Uchiha?! Neřek jsem to snad dost jasně?“ zařval, až se sídlo otřáslo v základech.
Kisame strčil hlavu do dveří. „Říkám to nerad, ale… Itachi je fuč.“
„Jak to myslíš?“ zeptal se Hidan.
„Zmizel. Ale… má tu všechny věci.“
„Já se z vás zblázním!“ zabručel Pein. „Ohlídejte tuhle holku a najděte Uchihu. A jestli tady něco provede, smíš ji obětovat, Hidane. A to je mé poslední slovo.“ Ještě si něco mumlal pro sebe, když opouštěl své podřízené.

Mirinda ve svém pokoji

„Tak… ještě ten klobouk pořádně nasadit...“ Pohlédla do zrcadla a pokoušela se o objektivní hodnocení své proměny. Mirinda totiž na sobě měla černý plášť, přesně takový, jaký nosí členové Akatsuki. Povedlo se jí sehnat i stejný klobouk s třásněmi a pod ním měla blonďatou paruku. Upravila si vlasy a usmála se.
„Jo, ten cosplay je fajn. Ale stejně mám dojem, že tomu něco chybí.“
Zahalená v kostýmu vykročila Mirinda k počítači, aby se podívala do obrázkové galerie na Konoha.cz.
„Tenhle obrázek vypadá dost zajímavě.“ Pohlédla na fotografii blonďatého pyromana Deidary, opatřenou tmavým rámečkem. „Nic divného. Klidně sem mohl někdo zkopírovat fotku v rámečku.“ Chtěla si obrázek zvětšit a nedočkavě na něj klikla. Ozvalo se cvaknutí, jako když zabliká fotoaparát.
„Těch hvězdiček je tu nějak moc…,“ stačila si ještě pomyslet Mirinda, než byla donucena zavřít oči.

Když je mohla konečně otevřít, zjistila, že stojí vzpřímeně a kolem ní je neznámá krajina. A také to, že na ni zírají dva chlapíci.
„Ty jsi vyvolal klon, Deidaro?“ podivil se loutkář a rychle skryl červené vlasy pod klobouk.
„Přece jsem neměl vůbec žádný důvod, Mistře Sasori,“ ohradil se blonďáček.
„A jak mi teda vysvětlíš tohle?“ Jeho společník ukázal prstem na Deidarovo naprosto identické dvojče, které na ně zíralo s pootevřenou pusou.
„Um… no, tedy… pro tohle fakt vysvětlení nemám.“
Mirinda s úžasem pozorovala dvojici ninjů. Sasori a Deidara… já jsem v sedmém nebi!
„Kdyby to byl klon, rozhodně by neomdlel,“ dodal blonďatý pyroman. Oba se opatrně přikradli k omdlelé osobě.
„Kdo myslíš, že to je?“ Sasori byl trochu nesvůj. „Hernajs… zrovna dneska ukazuju světu pravou podobu a někdo mě načapá!“ ulevil si.
Deidara sundal cizinci klobouk a objevil kštici černých vlasů. „To je… nějaká… holka,“ zarazil se.
„Děje se tu něco moc divnýho,“ přikývl Sasori.

Neznámý pokoj nejmenované osoby

Itachi dával pozor, aby nic neshodil, a nezpůsobil tak hluk. Právě vlezl někam, kam neměl, to mu bylo okamžitě jasné. Vysoukal se z monitoru počítače, slezl ze stolu a přikrčil se na podlaze. Teď musí být nanejvýš opatrný.

Do dveří vešla blondýna s docela pěknou postavou, modrýma očima a malinko zasněným výrazem. Zastavila se a klouzala pohledem z Itachiho sedícího na zemi na monitor, který nepřestával svítit.
„Jejda!“ uklouzlo jí.
„Mohla bys být zticha? Nechci způsobit rozruch,“ domlouval jí Uchiha.
„Pokusím se.“ Stále byla trochu otřesená. Že by byl den splněných snů? Anebo nastal konec světa.
„Kdo jsi?“ odvážil se zeptat.
„Lilithka,“ zčervenala. „Ehm… asi to se mnou sekne, chytíš mě?“
Přiskočil k ní včas, i když neměl tušení, proč to udělal.
Podívala se na něj zvláštním pohledem a zašeptala: „Je to jasné… já musím být duch.“

Obrázek spáchala T.a.r.a.n.e.e