Jak jsme vyháněli Naruťáky - 6. kapitola - Krkolomné pády

Characterless pídící se po dalším dílu Shipuundenu

Dívka mající ve vlasech červené proužky klikala na tlačítko myši a přeskakovala z jednoho odkazu na druhý. „Uf, no za tu dobou, co už tohle dělám, bych si snad mohla pamatovat, kudy se tam dostanu nejrychleji. Nemusela bych proklikat hromadu stránek, než bych se dostala, kam potřebuju.“
Proti ní se na obrazovce objevil výčet dílů jejího oblíbeného seriálu. Čekala, až vyjde ten nejnovější s českými titulky. Objevila ho zanedlouho, ale kdyby si bývala přečetla seznam novinek, byla by rozhodně opatrnější.
„Asi to chtěli zvýraznit, že je to nový,“ řekla si pro sebe a klikla na další odkaz, který byl tučně zarámovaný. Jakmile to však udělala, začaly se dít naprosto nevídané věci. Web Konoha.cz zmizel z obrazovky a nahradila ho nefalšovaná černá díra, která rotovala a přitahovala dívku k sobě. Ta neviděla lepší řešení, než se rychle něčeho chytit, aby nebyla vsáknuta tou příšerou, co se podle všeho do té doby schovávala v nitru jejího počítače.
„Né!“
Opěradlo židle nebylo dobrou volbou. Vzdušný vír stáhl dívku s sebou do neznáma.

Probudila se na ulici, ale ten svět, ve kterém se ocitla, byl jaksi barevnější. Zdejší móda vůbec neodpovídala tomu, co měla Characterless na sobě. A úplně se zděsila, když si to k ní namířili dva chlápci, celí v zeleném.
„Kruciš! Proč já musela spadnout zrovna sem?“ Přitom by se měla radovat, že se jí poštěstilo dostat se do Naruto světa.
„Maito Gai a Rock Lee. No to jsem teda dopadla,“ zabručela a chystala se prchnout, to už však ninjové došli až k ní.
„Zdravíme, ztepilé děvče. Jste zdejší?“
Co ten divný pohled? Aha, dyť já vlastně nemám čelenku. „Ehm… jsem tu na… na studijním pobytu a... no a momentálně si hledám ubytování.“ Malinko se zakoktala.
„Lee, buď tak laskav a doprovoď tuhle slečnu k naší Hokage.“
„Rozkaz, Gaii sensei!“ zasalutoval kuk s hrozně tlustým obočím a ihned vykročil vpřed. Characterless nezbývalo, než se vydat za ním.

Povídkářka Rika upravuje svůj seznam fanfiction

„Kolikrát mi ještě zmizí ten seznam tlačítek pro úpravu? Dneska mi to snad ten počítač dělá schválně.“
V tu chvíli se jí cosi mihlo před očima, chňaplo po ní a protáhlo monitorem. Zatímco se rvala s tou neznámou obludou, která jí ze všeho nejvíc připomínala zhmotnělého ocasého démona, propadala se do zcela jiné reality. Co je to za hloupé triky? Ale Rika je bojovnice a s tím přeludem se okamžitě pustila do křížku. To něco ji ošklivo pokousalo a pak odběhlo. Zůstala ležet v lese.

„Hej Akamaru!“ Co tam zase hledáš?“ Hnědovlasý kluk v šedé bundě se běžel podívat za svým psím přítelem. „Holka!“ Přehlédl situaci. „A pěkná!“ Přiklekl k ní. „Pěkná polízanice.“ Opatrně ji uchopil. „Cestou domů se stavíme v nemocnici. Pojď, Akamaru!“

Rika se probrala v Konoze. Ležela na bíle povlečeném lůžku. „Kde to jsem?“
„Vítejte ve Skryté listové vesnici, slečno. Ošetřily jsme vám ty rány.“
„Jaké?“ Toužila se podívat do zrcadla. Pořád si myslela, že to bude jen nějaký hloupý vtip. „Jak jsem se sem dostala?“
„Přinesl vás mladý pan Inuzuka. Čeká venku. Mám ho zavolat?“ Zdravotní sestřička byla víc než ochotná.
„Ehm… myslím, že si radši zas lehnu.“ Rika zvolila diplomatické vyklizení bojiště. Vysvětlování si ještě užije až až.

Pilná včelka sorafay v pozdních večerních hodinách schvaluje povídky

Svědomitá editorka fanfiction sekce si povzdychla, že dnes je toho skutečně nějak moc. Chystala se už skončit a jít si lehnout, když tu ji upoutalo jakési poblikávání v rohu obrazovky, a tentokrát to nebyl blikající avatar některého ze členů Konohy.cz. Bylo to něco, co tam vůbec nepatřilo. Měla by napsat některému z administrátorů, aby tu divnou věc odstranili. Chtěla si udělat snímek pomocí printscreenu, aby měla jistotu, že se jí to přece jen nezdálo. Trhla však s myší příliš rychle a nechtěně se toho poblikávajícho čtverečku dotkla. Nic neviděla, protože všude kolem ní bylo plno světla, a jak v něm tápala, dostala se někam, kde by ji nikdy nenapadlo, že se ocitne. Ale už vůbec ne, že se jí podaří zaklínit se za popelnicí, a jakmile se trochu pohnula, nadělalo to příšerný hluk.
„Moja, kde si to zase vliezla,“ posteskla si, ale vzápětí ztichla, protože uslyšela ve své blízkosti dosti naštvaný hlas.
„Kdo se to tam schovává? Okamžitě vylez, dattebayo!“
Snad to není… Naruto? „Keby to tak išlo. Potrebujem od niekoho pomoc.“
Blonďatý ninja se zatvářil rozpačitě a pak si ten problém šel obhlédnout zblízka. Chvíli váhal, než odtamtud sorafay vytáhl.
„Jak ses tam proboha dostala?“
„Nešťasné upadnutie. To sa stáva. Ehm, ďakujem, chlapče...“
„Uzumaki Naruto.“ Natáhl k ní ruku, hned ji stiskla. „Jednoho dne se stanu Hokagem a všichni mě budou uznávat!“ dodal ještě.
Sorafay si oprášila oblečení a podívala se na něj, nepřestával se culit.
„Tak půjdeme.“
„Kam by si ma chcel akože vziať?“ nechápala.
„Do mého bytu přece!“
Podlomila se jí kolena, tohle vážně nečekala. „Čože? Tam...“ Zarazila se v půlce věty a pomalu se vydala za ním. Ubohý Naruto! Ty bys nepoznal nepřítele, ani kdyby před tebou tancoval nahatý!

Lenuřin pokoj

Spící dívka pro jednou zapomněla vypnout počítač, jehož obrazovka teď sytě zářila. Kdyby do něj nyní někdo nahlédl, mohl by spatřit všechny její poklady, o což by určitě ani trochu nestála. Klidně spala a netušila, že se právě děje něco nanejvýš podivného. Z obrazovky vylezli dva muži v černém oblečení, popadli spící děvče a vtáhli ho do svého světa. Proč? To je právě ta největší záhada.

Lenura spokojeně pochrupovala, když si všimla, že je tu větší zima. Probudila se, poplašeně se rozhlédla a zjistila, že leží na zemi jen v pyžamu a zády se opírá o památník padlých. Konoha? Jak je to možné? To je tedy pěkně živý sen. Zaslechla kroky a rychle se přikrčila za černým mramorem. S úžasem pozorovala, jak přichází Hatake Kakashi a smutně hledí na jména dávných přátel. Hlavně se neprozradit! Jak by to vypadalo, kdyby se mu teď ukázala? Počkala, než odešel, a pak si zalezla do křoví, nějak to zde přečká, stejně už svítá.

Ketsueki, ležící, spící

Poslední členka nedobrovolné výpravy do Naruto světa měla stejný problém jako Lenura, ačkoli se přecej en v něčem lišil. Místo cizích mužů byla vtažena do jiné reality obrovským slizkým jazykem, který ji celou obalil, aniž by to postřehla. V domnění, že stále ještě leží na polštáři, se na něm uvelebila pohodlněji.

Když se probouzela, zaslechla šumění. „Vítr?“ zamumlala ze spaní. „Že bych nezavřela okno?“ Otevřela oči a zjistila, že leží na poušti. „Kde se tu vzala poušť?“ Pak si uvědomila, že má na sobě noční úbor.
„Pane! Leží tu člověk!“
Zaclonila si oči, aby neviděla ty, kteří se k ní blížili.
„Co tu děláš?“ zeptal se jejich velitel. Ten hlas… není to…? Odtáhla ruku a hleděla přímo do očí dvěma písečným ninjům a… Gaarovi.
„Budete mi věřit, když řeknu, že doopravdy netuším, jak jsem se tu ocitla?“
„Bude nejspíš dezorientovaná!“ prohlásil jeden z vojáků.
„Možná trpí ztrátou paměti, Kazekage-sama,“ odvážil se říci druhý.
Ketsueki se v duchu zaradovala. Bude lépe, když je při tom nechá. Jak by jim asi tak vysvětlila, že do jejich světa nepatří?
„Vezmeme ji s sebou,“ rozhodl Gaara nakonec. „Ale raději jí dejte něco vhodnějšího na sebe.“
Každý z vojáků předal dívce část svého oblečení, které si přehodila přes ten naprosto nevhodný noční úbor. Všichni čtyři se vydali do Suny.