Ve spárech smrti 2: Zachránce

V minulém díle: Odhrnovala jsem dlouhé větve, které se mě pokoušely škrábnout do obličeje. Zároveň jsem musela dobře koukat kam šlapu, protože všude po zemi byly vystouplé kořeny. Právě teď jsem o zakopnutí stála ze všeho nejméně. Chystala jsem se odhrnout další větev, když zničehonic na mě skočil velký černý stín.
***

Celou svou vahou na mně přistál a srazil mě k zemi. Neměla jsem ani ponětí co to bylo za zvíře, jediné co jsem viděla byla změť černých chlupů. Vtom se půl metru před mýma očima něco zablýsklo. Pravá ruka mi instinktivně vystřelila před obličej. Hned poté jsem ucítila, jak se mi to zakouslo do paže. Z úst se mi vydral bolestný i zděšený křik zároveň. Levačka slepě tápala vedle mě. V tu ránu jsem nahmatala nějaký silný kus dřeva. Pevně jsem ho uchopila, chystajíc se to stvoření praštit do hlavy. Avšak dřív než se ho klacek vůbec dotknul, mou ruku pustil. Seskočil ze mě, odplížil se opodál a dřepl si na zadek. Namáhavě jsem se posadila, držela si zraněnou paži, těžce oddechujíc. Vyděšeně jsem pohlédla na zvíře. Byl to vlk. Velký, černý, s hnědýma očima. Koukal na mě. Ne, přímo civěl, snad jakoby mě chtěl propálit pohledem. V jeho očích bylo něco velmi zvláštního, co jsem však nemohla identifikovat. Najednou prudce otočil hlavu doleva. Ani jsem nestačila následovat směr jeho pohledu, když znenadání něco zasvištělo vzduchem. Vlk neuvěřitelnou rychlostí vyskočil na nohy. Téměř vteřinu nato se do země před ním zabodl kunai. Okamžitě se vypařil. Všechno se to odehrálo tak rychle, že jsem vůbec nestačila reagovat. Omámeně jsem zírala na nůž. Náhle vzadu za mnou něco zašustělo. Mé oči bleskově střelili k tomu místu. Z křoví pomalu vylezla jakási postava, měla na sobě dlouhý černý plášť s vysokým límcem a červenými mraky, na hlavě světlý slamák, čímž jsem vůbec nedokázala odhadnout, jestli se jedná o muže či ženu.
„Jste v pořádku?“ zeptal se hluboký hlas. Byl to muž.
„Já-já... m-myslím že ano,“ vykoktala jsem překvapeně. Onen Neznámý ke mně přistoupil. Chvíli si mě jen prohlížel, já musela zaklonit hlavu, abych na něj vůbec viděla. Připadal mi strašně vysoký, ale to určitě bylo tím, že on stál a já seděla. Hleděla jsem do jeho rudých očí, z kterých mi přeběhl mráz po zádech. Sjel pohledem na mou ruku.
„Pokousal vás?“
Trhla jsem hlavou. „T-to nic není.“ Můj hlas se podivně třásl.
„Hmm. Neřekl bych.“ Nechápavě jsem se podívala na svou paži. Pohled na ni mi skoro vyrazil dech. Celý loket byl ošklivě rozdrásaný, byly na něm jasně vidět stopy po tesácích, navíc rána docela hojně krvácela. Málem jsem při tom omdlela, pohled na krev mi totiž nedělal zrovna dobře. Ještě než jsem však stačila dopadnout na zem, ten muž mi pod tělo vsunul paže a zvedl mě. Křečovitě jsem ho zdravou rukou objala kolem krku, div že se nezačal dusit. Nesl mě bez sebemenší známky námahy, přitom jsem nebyla zrovna nejlehčí. Mé oči si neustále prohlížely jeho obličej. Byl tak krásný, nebezpečný, záhadný... můj zájem probudily teprv divné čárky na tváři. Všiml si, že ho pozoruju. Jakmile ke mně střelil pohledem, ihned jsem ucukla. V tom výrazu bylo něco, co mi nahánělo strach, aniž bych věděla proč. Nervózně jsem polykala, snažila se nedívat se na něj a zároveň si nevšímat své pravé ruky. Z kovového pachu, který se mi snažil vnutit do čichových smyslů, se mi udělalo špatně. Tiše jsem zasténala. Znovu se na mě podíval, přitom zastavil.
„Je vám špatně?“ zeptal se tiše.
Přikývla jsem. „Nesnáším krev,“ šeptla jsem se zavřenýma očima. I přes zavřená víčka jsem na sobě stále cítila jeho pohled. Opět se dal do pohybu. Jeho tiché lehké kroky mě příjemně kolébaly. Zničehonic jsme zůstali stát. Já unaveně otevřela oči, abych zjistila co se děje. Jenom stál, upřeně hledíc někam před sebe. Pak mě šetrně položil na zem.
„Nechám vás tady, za chvíli přijdou stráže. Hlavně jim o mně nic neříkejte.“ Chtěla jsem protestovat, ale to už se otáčel k odchodu.
„Počkejte,“ zavolala jsem těžkým hlasem. Zastavil se, avšak neotočil. „Smím aspoň vědět vaše jméno?“ Zavládlo ticho, přerušované pouhým cvrlikáním ptáků. Už to vypadalo, že mi neodpoví.
„Moje jméno není důležité,“ řekl stroze.
„A... potkáme se ještě někdy?“ Doufala jsem, aby v mém hlase nebyla poznat ta naděje, kterou jsem měla ve svém nitru.
„Určitě ne.“ Po těchto slovech zmizel, nezbylo po něm ani památky. Projel mnou neskutečný pocit zklamání. Se zarmouceným obličejem jsem pohlédla na svou paži. Vtom jsem si vzpomněla, co tu vlastně dělám. Zmateně jsem se rozhlédla. Jen kousek ode mě byla první brána Konohy. Pokusila jsem se vstát, když najednou: „Miyuki! Proboha co se ti stalo?“ křičel někdo vyděšeně. Byl to Izumo, hned za ním běžel Kotetsu. Úlevně jsem vydechla.
„Vlk mě pokousal.“
Oba dva ke mně přiběhli, načež zůstali stát jako opaření.
„V-vlk?“ vykoktal Kotetsu. Přikývla jsem. Vyměnili si překvapené pohledy. Izumo se ke mně sklonil.
„Pojď, vezmu tě do nemocnice. Tvoje matka už blázní strachy,“ řekl zatímco mě zvedal ze země. Ano, matka byla v těchto věcech hodně panovačná, už jsem si představovala jak bude hysterčit. Teprve teď jsem si všimla, že je už skoro tma. Ikdyž se to na první pohled nezdálo, Izumo měl se mnou větší potíže než tamten Neznámý. Kotetsu se už mezitím vrátil na hlídku, po tom co se ujistil, že to sami zvládneme.
„Jak ses sem vlastně dostala? Někdo tě přinesl?“ zeptal se zvědavě. V tu chvíli mi hlavou probleskla mužova slova: Hlavně jim o mně nic neříkejte.
„To já sama,“ odpověděla jsem, myšlenkami někde jinde. Obezřetně se na mě díval, avšak já se ho snažila ignorovat. Jediné na co jsem v tu chvíli myslela, byl onen záhadný muž.
***

Příště: Co se stane v nemocnici? Jaká bude reakce Miyučiny matky? Počkejte si na další díl!!!