Prokletí prvorozeného 3: Děti lesa

Kapitola 3: Děti lesa

Bolest. Proč to tak bolí?Kde to jsem?Je tu tma. Hlas, ženský hlas. Znám ho? Slyšel jsem ho už někdy? Možná bych měl otevřít oči.
„Sasuke? Sakuro? Jste nu někde?“ podařilo se mu dostat přez vyprahlé rty souvislou větu.
„Tsurugi-sensei on, on se probouzí.“ Vypískl hlas.
Hlas, příjemný, zní mi povědomě. „Sa…sakuro?“ zkusil to znovu.
„Má silnou horečku a stále opakuje to jméno.“ Okomentoval hlas jeho snažení.
Horečka? Jméno? Musím se podívat, kdo to je. Musím vědět jestli je to ona. Řekl si a pokusil se otevřít oko. Nejdřív jen jedno, pravé a když to bude moc bolet, zase ho zavřu ujišťoval se. Zkoncentroval veškeré své síly a soustředil je na ten nadlidský výkon. Pomalu, pomaličku otevíral pravé oko a snažil se tak změnit tu rozmazanou šmouhu v obraz. Ještě kousek. Ještě kousíček! Pobízel se. Nevnímal čas. Veškerou svoji pozornost upřel jen k tomu aby otevřel oko. Konečně, povedlo se! Zaradoval se v duchu, když se mu podařilo oko plně otevřít. Pokusil se svůj úspěch oslavit radostným smíchem, ale bolest, která v ten okamžik zaplavila celé jeho tělo ho přesvědčila o tom, že to není dobrý nápad. Proto raději upřel svoji pozornost na druhé oko a otevřel i je. Nyní, když měl obě oči pod kontrolou, obrátil svou pozornost ke zdroji hlasu. Nikoho však nenašel. Snad jen nad ním se vznášela podivná, rozmazaná šmouha. Změť mnoha barev, různě promíchaná dohromady, ale to přece nemohl být zdroj toho hlasu.
„Tsurugi-sensei, on, on je při vědomí probral se!“ vypískl znovu hlas protkaný čirou radostí. Co na tom však bylo nejpodivnější, přísahal by že promluvila ta šmouha. Ale to přece není možné, šmouhy přece nemluví ujišťoval sám sebe.
„Vážně se probral?“ ozval se noví, ledově chladný hlas bez zjevného zdroje.
„A…ano Tsurugi-sensei, otevřel oči a dívá se na mě.“ Řekla opět šmouha.
Ne, šmouha to neřekla. Šmouhy nemluví. Tak jako nemluví žáby, nebo hadi nemluví ani šmouhy. Možná, že když zavřu oči a znovu je otevřu tak…“ Z myšlenek ho vytrhli něčí pevné ruce, které ho uchopily za ramena a zatřásli s ním.
„Hej chlapče vzpamatuj se. Slyšíš? Opovaž se zavřít ty oči!“
Zase ten chladný hlas. Proč je tak… „Auuuuuu“ zařval, když mu pevná ruka vlepila facku.
„Fajn, to je lepší. Jen nech ty oči pěkně otevřený a všechno bude v pořádku ano?“ oslovila ho druhá skvrna, tentokrát však už jasnější. Mrkl, znovu, ještě jednou. S úsměvem pozoroval, jak se s každým mrknutím stává skvrna zřetelnější a zřetelnější, až nabyla podoby mužské postavy zahalené v kápi. Pomalu otočil hlavu a podíval se na druhou „skvrnu“. Zjistil, že milí hlas náleží mladé, asi šestnáctileté dívce, s dlouhými hnědými vlasy spletenými do copu, který se ztrácel, někde za jejím ramenem. Její drobný obličej vyzařoval, stejně jako oříškově hnědé oči, dětskou nevinnost a naivitu.
Jak vzácná vlastnost v této době napadlo ho, aniž by věděl, odkud tato myšlenka vychází. Pomalu sjížděl pohledem dolů, kde ho uvítali pevné trojky, ukryté pod blůzou hnědé barvy, malé ploché bříško a andělsky dlouhé nohy.
Andělsky dlouhé? Znovu si dívku přeměřil pohledem. Anděl? Otočil se na jejího společníka, který stál na druhé straně jeho postele a zadíval se do temnoty jeho kápě. Smrt? Anděl a Smrt?
„Jsem, jsme mrtví?“ zeptal se nejistě.
„Ne, nejsi, ale měl jsi k tomu zatraceně blízko Naruto“ řekla zamaskovaná postava hlasem, stěží hlasitějším než šepot.
„Naruto? Kdo je Naruto?“ zeptal se nechápavě mladík a podrbal se na kštici blonďatých vlasů.
„No přece ty, Naruto je tvoje jméno“ odpověděl zamaskovaný muž. V jeho hlase byla snadno čitelná obava a starost.
„Cože? Jste si jistý?“ ohradil se prudce mladík, za což zaplatil palčivou bolestí na hrudi.
„Proč? Nelíbí se ti?“ podivil se zahalený muž.
„Ne, já jen, přijde mi divné být pojmenován po jídlu“ ušklíbl se. „Jestli je to ale moje jméno, budu ho používat.“
„A Sakura?“ zeptal se z nenadání muž s kapucí.
„Kdo je to?“ zeptal se mladík zmateně.
„To mi řekni ty. Ty jsi její jméno vykřikoval celí týden co jsi tu ležel v bezvědomí.“ Řekl neznámí.
„Já, já nevím. Nedokážu si na ni vzpomenout. Vlastně, nedokážu si vzpomenout vůbec na nic“ připustil mladík smutně.
„Hm, to je dobře. Tak to má být.“ Usmál se maskovaný. Jeho úsměv však byl v přímém kontrastu se smutnou tváří dívky a zmateným výrazem mladíka.
„Ehm, já, nemyslím se, že nic si nepamatovat je dobré. Člověk by měl vědět o své minulosti, nebo ne?“
„Chlapče, věř mi, když říkám, že je to tak lepší. Téměř nic o tobě nevím, ale podle toho v jakém stavu jsem tě našel, nebylo těžké uhodnout, že jsi žil krvavý život plný násilí. Dal ses však na cestu pokání a proto ti velký Sage vzal paměť, abys nemusel trpět za hříchy, které jsi v minulosti spáchal. Dostal jsi možnost, která se neopakuje, možnost začít znovu svůj živo…“
„Hej, Tsurugi vylez ven, vím že tam jsi. Potřebujeme s tebou mluvit“ zařval někdo venku.
„Hm, a to jsou ti, co svou šanci nevyužili“ ušklíbl se zahalený muž a zamířil ke dveřím. „Měl by sis odpočinout Naruto, než se ti vrátí síla. Já se za chvíli vrátím.“ Poté vyšel ze dveří. „Hm, tušil jsem že to budete vy. Co děláte u mého domu?“
„Nehraj si s námi Tsurugi-san. My víme že tam ten cizinec je.“
„No a co? I kdyby byl, je tu na mé pozvání. Má právo žít tu s námi, už proto, kým byl.“ Vyštěkl Tsurugi.
„Ne, to tedy nemá. Ať byl kýmkoliv, byl hlavně jedním z Jeho potomků. Někoho jako je on tu nechceme.“ Ozval se další hlas.
„Je tu na mé pozvání, je to můj host. Pokusíte-li se ho napadnout, bude to, jako by jste napadli mě samotného“
„Jak chceš, řekl sis o to sám Tsurugi-san. Když chceš boj máš ho m…“ zbytek odpovědi však zanikl v ohlušujícím výbuchu.
„Není Tsurugi-sensei úžasný člověk? Zeptala se dívka Naruta. „Nejen že tě přijal do svého domu, ale nyní za tebe i bojuje.“
„Bojuje? Ale proč?“ nechápal Naruto.
„Kdo ví? Nejspíš pro to, že sensei je hodný člověk a věří že si zasloužíš druhou šanci. A teď už spi. Potřebuješ si odpočinout a nabrat síly.“
„Ale já…“ začal Naruto, ale dívka ho nenechala domluvit.
„Spi, potřebuješ to“ usmála se a vytvořila pečeť hada.
Pečeť hada? Jak vím že je to pečeť hada? Poté se mu však vybavila další vzpomínka. Nepříjemný hlas. Senjutsu? Ani nevíš jak rád bych věděl co za nové jutsu jsi vymyslel, ale myslím, že to budu muset vydržet. „Senjutsu?“ zeptal se, ale to už se dívka dotkla dlaní jeho čela.
„Spi“ zašeptala laskavým hlasem. „Spi spánkem beze snů Naruto“ zaslechl její šepot, před tím než se propadl do hlubokého spánku.

Krev, krev je všude, mám ji na šatech, její krev na mích rukou. Co jsem to udělal? Proč nemůžu zastavit to krvácení? Proč ta blbá krev pořád teče? Ne, neumírej. Nesmíš. Já, já, já tě tu potřebuji. Nesmíš umřít. „SAKURO!“ Probuzen vlastním výkřikem prudce otevřel oči a posadil se. Všude byl klid, klid a přívětivá temnota, která ukryla jeho slzy. Ani nevěděl proč pláče. Netušil, jestli se jednalo jen o sen, nebo výjev z jeho krvavé minulosti o které mluvil Tsurugi. Prudká bolest vyvolaná rychlím pohybem ho donutila si opět lehnout.
„Klid, to bud dobré, byl to jen sen, jen noční můra“ ozval se jemný dívčí hlas kousek od jeho hlavy.
„Byla tam krev, spousta krve a žena, zraněná. Myslím, že umírala. Nedokázal jsem jí pomoct.“ Rozvzlykal se Naruto.
„To bude dobré, byla to jen noční můra. Jen zlí sen, nic víc, s tebou to už nemá nic společného. Ať to byl kdokoliv, ať se tam stalo cokoliv, ty za to nemůžeš“ uklidňovala ho.
„Ale, ale já“ zkoušel to Naruto.
„Ne, i kdyby to nebyl jen sen, i kdyby to byla vzpomínka, tebe se to už netýká. Teď jsi tady. Očištěný od svých hříchů. To co bylo změnit nedokážeš, ale můžeš to odčinit. Ale nejdřív, ze všeho nejdřív se musíš uzdravit a aby ses uzdravil musíš spát“ zašeptala. „Její drobná, jemná ruka se dotkla jeho hlavy a on se znovu propadl do neklidného spánku.

Sídlo Akatsuki Kirigakure no Sato

Co tam ještě proboha dělá? Ptal se Kisame sám sebe, když sledoval Sasukeho postavu, stojící na vyvýšené římse nad ním.
„Sasuke pojď už dolů, máme práci“ zařval na něho, ale odpovědi se nedočkal. Místo ní mu na ruce přistála kapka. „Sasuke? Co to…“ zeptal se zaraženě.
„Prší“ odvětil Sasuke stroze. „Jen prší Kisame-san“
Kisame otočil hlavu k nebi a jasným hvězdám na něm. Znovu na něj dopadla kapka. „Jasně, prší Sasuke-sama. Tak za mnou přijďte až se to počasí trošku uklidní“ zavolal Kisame vážným hlasem.
Sasuke stál na vyvýšené římse a pozoroval hvězdy. Takže jsi mě nakonec, po všech těch letech konečně porazil Naruto?

Konohagakure no Sato sídlo Hokageho

Kakashi nervózně postával u okna své pracovny a pozoroval bránu Konohy. Už to bude týden co se vydali pro Kabuta a ještě se nevrátili.
„Hokage-sama, našli jsme je.“ Tón ninjova hlasu Kakashiho ubezpečil, že to čeho se obával se stalo skutečností.
„Kde?“
„Na sever, asi osmnáct kilometrů odsud. Někdo je už pohřbil, ale mi je kvůli identifikaci vykopali a přenesli sem. Avšak, už na místě Kiba-san identifikoval tělo Haruno Sakuri, Saie a Tenzou.“
„Tři? A co Uzumaki Naruto?“ zeptal se Kakashi poděšeně.
„Jeho tělo jsme nenalezli. Předpokládáme, že se tým Kakashi střetl s jedním, nebo více členy Akatsuki, když se unavení vraceli z mise. Tomu by také odpovídali jen minimální stopy po boji. Jestli máme pravdu, pak už je s největší pravděpodobností Uzumaki-san…“
„A Akatsuki tak získala Kyuubi.“ Přerušil ninju Kakashi. „Rozešli správy všem našim špehům, ať se porozhlédnou po všech nám známých úkrytech Akatsuki. Ať také hledají v jiných zemích. Je tu možnost, že Akatsuki Kyuubi ještě nedostala, nebo že Naruta zajal někdo jiný. Jestli je to tak, chci aby jste ho odtamtud dostali. Vyšlete tři ANBU tými, doplněné o Nejiho a Gaiův tým.“
„Pane, jestli vyšleme tolik shinobi mimo vesnici, tak velice oslabíme naši…“
„To já vím!“ zařval Kakashi. „Ale uvědom si laskavě, že jestli Akatsuki dostanou Kyuubiho, tak je konec, ať uděláme cokoliv a teď, odchod!“
„A…ano pane“ zakoktal se ninja a zmizel.
Sakra Naruto, co to zase vyvádíš?

Lesní úkryt

Probudil se brzy ráno následujícího dne. Bolelo ho celé tělo, a tak se snažil moc nehýbat, aby bolest ještě nezhoršil. Po chvíli se jeho tělo uklidnilo a tak otočil hlavou doprava, dokud se ozývalo něčí pravidelné oddechování. Na židli vedle jeho postele spala ona dívka, s hlavou zakloněnou přez okraj židle, spala tak jak dokáží jen děti.
„Nediv se že je Ookami unavená, dávala na tebe celou noc pozor.“ Ozval se hlas ze stínu. Naruto zaostřil a nevěřícně zamrkal. To co před tím pokládal za stín byl ve skutečnosti Tsurugi.
„Jak se cítíš chlapče?“ zeptal se Naruta, vstal a oprášil si svoje roucho barvy stínu.
„C…celkem dobře, proč se ptáte?“
„Fajn, tak vstávej něco ti ukážu“ zasmál se Tsurugi a začal za ruku tahat Naruta z postele. „Ukaž, opři se o mě“ vyzval ho, když se Naruto zapotácel a málem upadl.
„Děkuji“ zamumlal Naruto. „Smím-li se vás zeptat, proč mi pomáháte?“
„Eh, to je na dlouhé vyprávění. Bude ti muset stačit, že kdysi jsem i já potřeboval druhou šanci. Na rozdíl od tebe jsem však nedostal tu možnost, a proto se snažím aby ostatní nemuseli trpět tak jako já.“
„Děkuji“ usmál se Naruto. „Zachránil jste mi život, musel jste se o mě starat a…“
„Tak počkej, ještě mi neděkuj“ zarazil ho Tsurugi. „Neudělal jsem to pro tebe, ale abych ulevil vlastní duši, navíc ještě nevíš co tě čeká.“ Usmál se a opatrně, aby nevzbudil spící dívku, protlačil Naruta skrz dveře.
„P…páni“ vzdychl Naruto údivem, nad tím co viděl. Nacházel se v lese, ale ne ledajakém. Každý z mohutných stromů, měl průměr asi tak jako budova Hokageho. Dokonce i to co pokládal za dům, ve kterém se léčil byla jen dutina v kmeni jednoho ze stromů a to nebylo všechno. Les totiž doslova překypoval životem a pohybem. Jen necelých padesát metrů od Naruta byl velký obdélník zarostlí mechem a trávou, na kterém cvičili děti tak osm až dvanáct let staré boj beze zbraně. O kousek dál starší děti cvičili ninjutsu a ještě dál, obklopeni davem povykujících lidí spolu dva mladíci asi tak v Narutově věku cvičně zápasili. To však nebylo všechno. Opodál bylo hned několik desítek stromových domů, u kterých postávali různě staří lidé, všichni však měli jedno společné. Někde na oblečení měli znak. Vypadal jako oboustranný trojzubec, s půlkruhem otevřeným ven těsně u bodců. Spojnice mezi bodci pak byla přerušena krátkou čárkou. Naruto napočítal 80, ne 85 lidí různého věku a to si byl jistý, že vidí jen malý zlomek lesního města.
„Paráda což“ zasmál se Tsurugi. „Vítám tě ve Věčném lese, sídle zbytků hlavní rodiny klanu Senju.