Anděl - 8. kapitola - Pochyby

Loutkář se zakuckal, Zetsu příšerně zbledl, takže nebylo poznat, která půlka jeho obličeje je vlastně černá. Pein na ni zůstal zírat a pak ze sebe vypravil: „Ty… budeš mít… dítě?“
„Trefa do černého, Peine! V Akatsuki bude miminko!“ ušklíbla se Konan. Tu ironii si zkrátka nedokázala odpustit.
„Tak na tohle si musím sednout.“ Bělovlasý usedl na špinavou podlahu a Kakuzu udělal totéž. Itachi s Kisamem k tomu neměli co říct.
Konan čekala, že přijdou výčitky. Deidara se vrhl k loutkáři s výkřikem: „Není vám nic, Mistře Sasori?“ Zetsu pomalu nabíral barvu, Hidan na zemi rozdýchával tu prazvláštní novinu.
Pein se z toho také ještě zcela nevzpamatoval. „Těhotná… to je tedy… něco.“ Pak však našel ztracenou řeč a zařval, až se všechny stěny v sídle otřásly. „Jak jsi nám to mohla udělat? Dítě… ty chceš přivést na svět dítě? A kdes k němu vůbec přišla?“ Rudnul v obličeji. „Prý jsi poslední dobou byla skoro pořád venku…“
„Zadrž, Peine! To je špatná cesta!“ ozvala se Konan. „To malé je jednoho ze členů Akatsuki. Někdo z vás je otec.“
„A jsi si tím jistá?“ vyjel na ni Zetsu.
„Naprosto,“ odpověděla sebejistě.
„Tak čí to teda je?“ zajímalo Hidana.
„To neřeknu. Na to musíte přijít sami,“ odsekla.
„Už těch žertů bylo dost, nemyslíš?“ Itachi se ji pokusil přivést k rozumu, ale zjistil, že to není právě dobrý nápad.
„Budete muset počkat, až se to narodí!“
S tím ovšem nesouhlasil Pein. „A kdo řekl, že ho porodíš? Žádný dítě v domě nebude!“ Začali na sebe štěkat, jako kdyby byli manželé.
„I kdyby ses postavil na hlavu, tak já jsem matka a to malé se prostě narodí a hotovo! A je mi fuk, jestli nebude mít otce. Nezabráníš tomu, abych měla potomka!“
„Nebuď hloupá, Konan! Jsme na vzestupu, všechno se nám daří… To chceš všechno zahodit kvůli uřvanýmu děcku?“
Zbylí Akatsuki raději takticky vyklidili válečné pole a Tobiho odtáhli s sebou.

Vůdce zuřil, že je jeho partnerka tak hrozně paličatá. Nedokázal pochopit, že je jí dítě milejší než všechno to, co vybudovali, a tak pečlivě udržují. „Nedá si říct,“ prohlásil poněkud nervózně, když předstupoval před své muže. „Tak, pánové! A my si zahrajeme hru na pravdu! Přiznejte bez mučení, kdo z vás si dovolil sáhnout na moji týmovou partnerku?“ Všichni mlčeli.
„Nechcete mě k tomu třeba taky přizvat?“ usmála se Konan sladce.
„Chodíš jako duch! To se dělá?“ Pein se příšerně lekl, ale dovolil jí přisednout si.
„Rovnou bych vyřadil Tobiho,“ ozval se Sasori.
„Souhlas,“ zamručel Kakuzu. „Ten je určitě nevinnej.“
„A nepočítej Deidaru. Nejsem na takový zajíčky,“ ušklíbla se Konan.
„A pochybuju, že by v tom byl zapletenej Kisame. On vůbec nerandí, přestože jsou oba… ehm, modří.“
Modrovláska sjela Itachiho pohledem s připomínkou, ať si ty hloupé vtipy nechá. Po pečlivém uvážení vyřadili ze seznamu podezřelých ještě Kakuzu.

Pein si promnul ruce. „Tak, vážení! Dostanete pár minut na rozmyšlenou a pak hezky přiznejte barvu. Konan stejně už potvrdila, že mezi vyřazenými zodpovědná osoba není.“
„Jakápak zodpovědná osoba? Ženská si má přece dávat pozor!“
„A chlap ji nemá tahat do postele! Nebo jsi snad chytřejší než my, Hidane?“ nakrabatil Vůdce čelo.
„Já s váma nebudu hrát nějakou přihlouplou hru!“ ohradil se Sasori.
„Pokud odmítáš, tak se rovnou přiznáváš!“ ozvalo se z hloučku.
„Naučte se počítat! Už pár let totiž nemůžu… dyť vy sakra moc dobře víte co!“
„Tak si mazej sednout!“ nařídil Pein a čekal. Sasori rychle splnil rozkaz a přitom si úlevně vydechl. Nijak nestál o to, aby ho někdo spojoval s tím děckem.

Hlouček zbylých Akatsuki se začal potit, zatímco Konan to vše pozorovala s úsměvem. Všechny muže v organizaci trápila otázka, kdo je otcem, a někteří členové poněkud zlomyslně civěli na Hidana, Itachiho, Zetsua a Peina, kteří na podlaze rozmlouvali se svědomím.

Uchiha horečně přemýšlel. Jistěže se pokoušel s ní flirtovat, ale že by to zašlo až tak daleko… tím si vůbec nebyl jistý. Klidně by to mohla být jeho vina, ale připouštět si to v žádném případě nechtěl.

Hidan se drbal na hlavě a snažil se nevšímat si Kakuzy, který se bavil na jeho účet. Konan… nesnášel ji, skoro pořád se hádali. Ale také si vzpomínal na den, kdy se pořádně opil a pak… tancovali s modrovláskou na stole. Že by k tomu došlo v nějaké takové slabé chvilce? Polknul. V tom případě je tedy možné, aby to mrně bylo jeho.

Zetsu se pokoušel přehodit plášť přes hlavu, aby nikdo netušil, že si jeho dvě půlky spolu povídají. Nakonec to však vzdal a zvědaví Akatsuki se s chutí zaposlouchali od netradičního rozhovoru.
„Neměl jsi s ní nic, že ne?“ ujišťovala se bílá polovina Zetsuova obličeje. Černá se tvářila tajemně, načež prohlásila, že ji přece bílá nemůže hlídat pořád. „A tím chceš říct co?“ naježila se bílá.
„Že… že je to možný,“ prohlásila černá s naprostým klidem.
„Tak jak, Zetsu?“ vyzvídal Pein.
„Já… fakt si nejsem jistej,“ zamumlal kanibal.
Oči všech se obrátily na Konan, mlčela. „Dobře, tak to vezmeme v potaz.“ Vůdce Akatsuki usoudil, že tak to bude nejlepší. Zavelel večerku a vydal se ihned do své ložnice. Bylo tomu už strašně dávno, co s ním Konan spala… nebo že by to špatně spočítal? Popravdě si teď nebyl jist vůbec ničím.

Mladý umělec, co se ze všeho nejradši patlal v hlíně a jílu, se plížil za odcházející modrovláskou. „Prozraď, kdo je otec!“ loudil.
„Ani mě nenapadne, Deidaro! Zajímá vás to jenom proto, že se vás to netýká a chtěli byste vědět, koho z těch čtyř nešťastníků to postihlo. Nic neřeknu! Ani tobě, ani Kisamemu a už vůbec ne… panu doktorovi!“ Pohrdlivě si odfrkla. Přede dveřmi vedoucími do jejího nového pokoje se k blonďáčkovi ještě naposledy obrátila. „Pusť to z hlavy, Deidaro! Nech je, ať si to vyřeší po svém.“
[hide=Skrytý obsah]