Anděl - 9. kapitola - Naschvály

Čtveřici obviněných nešťastníků brzy došlo, že musí vymyslet nějaký způsob, jak z Konan dostat tu nesmírně důležitou informaci. Ostatní Akatsuki si z nich tropili posměšky a modrovláska je tiše litovala. Měla proto hned dva důvody. Ten první… ti chlapi se do toho namočili sami. A druhý… ona byla svým mateřstvím také poněkud zaskočená. Ale musela si přiznat, že její banda reagovala přehnaně a nechtěli, aby to miminko přišlo na svět.

Pein zuřil, protože nervozita Akatsuki se odrážela na jejich misích. Hidan byl snad ještě neopatrnější než předtím a Zetsua nemohl poslední dobou pouštět už nikam, protože byl dvakrát málem rozsekán. Itachi nesl celou věc statečně a odmítal Kisameho uklidňovací metody.

Tobi seděl na zemi a mírně vyplašeně hleděl na Zetsua, který si pro sebe neustále něco mumlal. „Zetsu-san?“ Kanibal vzhlédl. „Něco vás trápí?“
„Ehm… ne, nic, Tobi, buď v klidu,“ zkoušel ho uchlácholit.
„Přece… být táta není tak zlé, ne? A Tobi rád pomůže, bude se o to miminko starat!“ prohlásil nadšeně.
Zetsua to však moc nepotěšilo. „Zbláznil ses? Já nechci mít dítě!“
„Ale to nebudete mít vy, Zetsu-san, ale Konan,“ namítl mužíček v oranžové masce.
„Tobi!“ zavrčel zelený ninja a nadechl se, nejspíš aby řekl skrčkovi něco doopravdy ošklivého. „Díky,“ vypravil ze sebe nakonec.

Itachi se pokoušel meditovat, ale nejspíš jen proto, aby si utřídil myšlenky. Sasori a Deidara mu dělali společnost. Loutkář předstíral, že si pročítá jednu ze svých knih a občas pronesl taková moudra jako: „Být loutka má svý výhody.“ a „Ty to určitě zvládneš!“ Uchiha skřípal zuby, ti dva ho snad naschvál pronásledují. „Já rozhodně nehodlám být otcem nějakého haranta!“ odsekl podrážděně.
„A co když to bude harantka?“ ozval se blonďáček.
„Deidaro, moc si nehraj. Přece víš, jak dovede být Uchiha nepříjemný,“ houkl na něj loutkář a uchechtl se.

Kakuzu se škádlením rozhodně nehodlal zůstat pozadu. „Bude to kluk nebo holka?“ vyptával se Hidana a tvářil se přitom jako svatoušek.
Zase už mě uráží. Ale já si to tentokrát nenechám líbit! Bělovlasý ninja se usmál. „Dvojčata. A obě budou věrný Jashinovi.“ Zatvářil se nadmíru spokojeně, což Kakuzu vyděsilo.
„Já jsem jenom žertoval!“ vysvětloval mu.
„Z mý strany to byl taky jen žert,“ mávl rukou Hidan. „Hlavně musím získat nějaký důkaz, že to fakt není moje. Jenže z Konan to nedostanu,“ povzdychl si.
„Zkus na ní bejt milej,“ navrhl maskovaný ninja.
„Dojde jí to. Zas tak hloupá neni.“
„To máš asi pravdu,“ přikývl Kakuzu.

Pein seděl ve své pracovně a krabatil čelo. „To bude zas dobrý, Šéfe!“ chlácholil ho žralok.
„Kisame! Podej hlášení a vypadni!“ zpražil ho Vůdce pohledem.

Následující dny nebyly o moc lepší. Jednoho dne zaslechl Pein ze spodního patra radostné volání: „Uchiha obnovuje klan! Uchiha obnovuje klan!“ a hned vzápětí naštvaný hlas: „Kde je to blonďatý pako?“
„Vidíš, co jsi způsobila?“ obořil se zrzavý velitel na Konan.
„Já přece nemohla vědět, že se vás přizná víc. A od některých bych to ani nečekala.“ Potlačila zahihňání.

Akatsuki se pokoušeli změnit taktiku. Ač se jim to z hloubi duše příčilo, začali Konan hýčkat a chovat se k ní… jako k lidské bytosti. Snažila se moc v sídle nepřekážet, protože s tím obrovským břichem ani nic jiného nedělala.

Hidan ji našel v kuchyni, myla nádobí. Beze slova se chopil utěrky a začal mokré talíře utírat.
„Chceš něco?“ zeptala se ho podezřívavým hlasem.
„Co děláš tady? Na nádobí nesáhneš, jak je rok dlouhej.“
Konan věděla, že tentokrát má ninja pravdu. „Deidara a Sasori někde trénují. Vzala jsem to dneska za ně.“
„Aha.“ Bylo mu to jasné. Mírně se zakuckal, protože podobná slova nikdy nechtěl vypustit z pusy. „Ty i to malý… jste v pořádku?“
Přikývla a odložila další talíř. „Dovol mi otázku. Postaral by ses o to děcko?“
„Nic jinýho by mi nezbývalo!“ Věděl, že mu to prostě neřekne, jen netušil, kdy se stala mistryní v sebeovládání.
„Díky.“ Malinko zrudla v obličeji. Ninja na ni udiveně pohlédl. „Asi začínám měknout.“ Mávla rukou a usmála se. „Nevšímej si mě, Hidane.“

Pein se s ninji sešel v jednom z větších sálů. Rozhodl se k radikálnímu kroku. „Pánové! Mám toho vašeho chování tak akorát dost! Dospěl jsem k následujícímu rozhodnutí… nehodlám zjišťovat, kdo je otec toho mrněte. Nedělám to kvůli sobě, ale především pro Akatsuki, jejíž moc roste a nenechám si tenhle triumf nikým zkazit. To dítě se nesmí narodit! Zařiďte to, jak chcete.“
„Ale Šéfe, nebylo by lepší počkat a zbavit se ho, až se narodí?“ zeptal se Kisame.
„To už bude příliš pozdě,“ zněla Vůdcova odpověď.
„Proč?“ nechápal Kakuzu.
„Jakmile se to narodí, budou všichni vědět, kdo je původce toho strašlivého zločinu, ten, kdo dostal Konan do jiného stavu. A buďte rádi, že to chci zamést pod kobereček. A dost řečí, chci vidět výsledky! Rozchod!“
Ninjové se poslušně vytratili z místnosti.