Anděl - 10. kapitola - Může to být tvoje, Peine

Dostali vskutku nelehkou misi. Jak se zbavit nenarozeného a přitom neublížit Konan? Netušili, jak se s tímhle úkolem vypořádat. Někteří od toho dokonce upustili. Tobi a Deidara se na přírůstek do rodiny vyloženě těšili. Kisamemu nedovolovala jeho povaha provést něco takového a Zetsuovy poloviny se nedokázaly mezi sebou dohodnout. Hidan prohlásil, že kdyby se pokusil na modrovlásku zaútočit, musel by ji rozseknout vejpůl a Pein pokládal za samozřejmé, že se o onu záležitost nemusí starat.
Zbývali tři záškodníci, kteří přemýšleli nad válečnou taktikou. Sasori to bral jako nesmírně zodpovědný úkol. Itachi nic neplánoval, konal naprosto bez rozmyslu. Kakuzu zase volil tu nejsnadnější cestu, neboť si vážně nevěděl rady.

Konan cítila ve vzduchu něco nekalého. Navíc začínala mít pocit, že to dítě už chce na svět, protože jí bylo čím dál víc zle. Akatsuki si jí přestali všímat. Zato započala plejáda drobných nehod, mezi kterými až do teď vůbec nehledala souvislosti.
Nesla zrovna koš s prádlem, když se jí pod nohy připletl Itachi. Jak uskočila, vysypala všechno prádlo, které přistálo na zvedajícím se ninjovi. „Dávej přece pozor!“ Ohnala se po něm rukou.
„Když já poslední dobou strašně špatně vidím. Fakt jsem si tě nevšiml.“
„No dobře, budu ti věřit,“ vzdychla a začala všechno oblečení zase sbírat.

Poslední dobou se nejčastěji střetávala s Kakuzou. Při každé vhodné příležitosti vyběhl z nějakého z tmavých koutů a vybafl na ni. Poprvé se příšerně lekla a narazila zády do stěny, až to zadunělo, pak už si však dávala mnohem větší pozor.
„Proč tohle děláš?“ vyjela na něj, když se to stalo potřetí během jednoho týdne.
„Zkouším, jestli s tímhle ještě dovedu vyděsit lidi,“ přiznal se a zatvářil se zkroušeně.
„A platí to jenom na mě, co?“ Pochopila.
„Jo,“ zašklebil se Kakuzu a modrovláska vztekle zatnula pěsti.

Pokud se mezi Akatsuki našel někdo, kdo si dokázal užívat života plnými doušky, byl to Deidara. Jeho vtípky všichni nesnášeli. Teď připravil ostatním další nečekané překvapení.
„Ale ne! Že ty sis zase hrál s… tamtím!“ Itachi se zatvářil kysele.
„Už to tak bude!“ Deidara se tvářil spokojeně. „Tady to máte! Trošku jsem popustil uzdu fantazii.“ Podal jim pokreslené papíry. Na každém byl nakreslený chlapec a děvče, tak, aby se podobali svým domnělým otcům. Pein na blonďáčka hleděl s výrazem: Jen počkej, až se mi dostaneš do rukou. Sasori si ťukal na čelo a Kakuzu zvědavě nakukoval Hidanovi přes rameno. Ninjové si zaraženě prohlíželi kresby. Itachi zamumlal, že by možná nevadilo, kdyby se ten drobeček přece jen narodil.
„Takže se přiznáváš, že je to tvoje?“ vyštěkl Pein.
„Nic takovýho jsem neřek!“
Kakuzu se naklonil k Hidanovi. „Dvojčata. Hele, tys to věděl! A fakt jsou ti podobný!“
Bělošský zvedl oči ke stropu. „Ještě to dítě neporodila. Tohle jsou obrázky. Nebo jsi vážně tak natvrdlej?“
Zetsu se díval a náhle svižně vyskočil a rozběhl se pryč. „Vy jste ho rozrušili!“ rozčiloval se Tobi. „Zetsu-san! Počkejte na mě!“ A pádil za ním.
Pein jednoduše roztrhl kresbu na dvě poloviny. „Ale Šéfe! Tolik práce to stálo!“ odvážil se namítnout blonďatý ninja.
„Pojď do pracovny, Deidaro! Promluvíme si,“ nařídil Vůdce a mladík se poslušně zvedl.

Konan scházela dolů po schodech a pro jistotu se přidržovala zábradlí. Pak si všimla, že někdo se vydal za ní.
„Čeho se bojíš, že se držíš tak těsně u kraje?“
„Nejspíš vás. Poslední dobou se mi zdáte nějací divní,“ odpověděla popravdě. Sešla ještě několik schodů, ale bát se nepřestala. „Mám pocit, že se mi snažíte ublížit. Ty události za poslední týden… nevěstí to nic dobrého.“
„To se ti jen zdá,“ odvětil loutkář s ledovým klidem.
Konan si ho podezřívavě přeměřila pohledem. „Víš co, Sasori? Jdi přede mnou, ať mám jistotu.“
„Jak chceš.“ Červenovlasý rozhodil rukama a poslušně kráčel před ní. Měla z něj opravdu špatný pocit. Během cesty do spodního patra se však nic nestalo. Rozešli se každý do jiné chodby.

Ve své ložnici Konan velice dlouho přemýšlela. Nakonec se rozhodla opustit sídlo. Vydá se najít nejbližší nemocnici, kde jí s jejím problémem pomohou. Nemůže přece rodit tady! Vzdychla a sbalila si oblečení. Teď se ještě musí nepozorovaně dostat ze sídla.

Nastala noc. Modrovláska se plížila ke vchodovým dveřím. Cestou míjela pokoj Sasoriho a Deidary. Loutkář právě blonďáčka peskoval. „Vidíš, co děláš? Že si nedáš pokoj!“
„Když mě to hrozně baví. Prostě si nemůžu pomoct,“ zašklebil se.
„A dostal jsi aspoň pořádně?“
„Tebe ten můj výprask těší, co?“ namíchl se Deidara.
„Pořád ti říkám: Neprovokuj. Máš jenom to, co sis zasloužil.“
„To jo. Šéfík je teda pěkně drsnej,“ povzdychl si blonďatý ninja.

Konan úlevně vydechla, jakmile vyšla před sídlo. Nejbližší cestou se vydala hledat pomoc. Hlavně chtěla být co nejdál od nich.