Nastal čas 1. - Minatova budoucnost

Před nevim kolika lety, prostě kdysi dávno

Asi šestnácti letý chlapec trénoval na mýtince uprostřed lesa.
„Minato?“ vyrušila ho příchozí osoba.
„Co se děje sensei?“
„Chce s tebou mluvit žabí vědma?“ chlapcův pohled se změnil v nechápavý. Co mu může chtít? Rozhodl se svého senseie následovat. Jiraiya udělal několik pečetí a oba se octli v nějaké jeskyni. Světlo zde vydávali pouze louče v rozých místnosti. Vpředu, na vysoké stoličce seděla usazená stará maličká žabička. Na polštáři před ní ležela věštecká koule.
„Pojď sem chlapče.“ Minato se nějak neměl k pohybu. Rozešel se až poté, co ho musel Jiraiya trochu popostrčit. Došel až k ní a a jemně se klepal nervozitou. (čti klepal se jak ratlík )
„Namikaze Minato. Právě jsem viděla to, co ti tvůj osud přinese.“ její hlas se rozléhal po celé místnosti. Minato se ohlédl. Vzadu ve stínu jeho sensei povzbudivě kývl. Chlapec ztěžka polkl a obrátil svůj zrak zpět na stařenku.
„Tak zpusťte.“
„Brzo potkáš mladou dívku do které se zamiluješ. Odejdete spolu do vesnice a tam se vezmete. Budete spolu šťastně žít až do té doby, dokud tvá žena neporodí syna. V den jeho narození. Zemřeš.“ stařenka žabička pohlédla do chlapcovi tváře, na tváři se mu objevila kapička studeného potu. Přeci jenom, není příjemné slyšet, kdy zrovna zemřete.Mnato čekal, že už skončila. Zarazilo ho, když začala pokračovat.
„Poté co zemřeš, budeš cestovat po světě, a...“
„Tak počkat, jak můžu cestovat po světe, když budu někde pod kytkama?“
„To ti není souzeno vědět, ani já to přesně nevím, ale dozvíš se to v pravý čas. Budeš cestovat, ale ne sám. Bohužel, ti nemohu říct, kdo bude tvým společníkem, neboť mu nevidím do tváře. Jedno však musíš splnit. Po té, co zemřeš. Po osmnáct let, se nesmíš objevit ve Vesnici uryté v listí. Přesně po uplynutí osmnáctého roku se vrať a zachraň život svého syna. A než se rozloučíme, dám ti jednu radu. Po své smrti, neukazuj nikomu svou tvář.“ po skončení jejích slov se všechno kolem něj rozplynulo. Opět se octl na místě, které opustil.
„Jiraiya-sensei, já tomu nerozumím. Jak můžu umřít a pak zase cestovat?“
„Minato, nejsem jasnovidec, jsem taky jenom člověk. Až příde čas, určitě se to dozvíš. Pojď musíme se vrátit do vesnice, za chvíli bude tma.“ Minato ho slepě následoval a hlavu měl plnou otázek. Ničemu z toho, co mu ta žabí babča řekla, nerozuměl.

Zpět v přítomnosti.
Před Konohou stály dvě postavy zahalené v pláštích. Vítr zvedl ze země zelený lístek. Vyšší osoba ho stiskla v dlani a zadívala se před sebe.
„Narutovi bude za měsíc osmnáct. Myslím, že teď je ten pravý čas abys šla. Tohle předej Hokage, doslechl jsem se, že jím je jeden ze senninů, Tsunade.“ druhá osoba převzala svitek a pečlivě ho schovala.
„Dám ti vědět, jaká je situace.“ odpověděl dívčí hlas.Menší postava, tedy dívka, se rozešla směrem ke Konoze.