Nastal čas 2. - Příchod do Konohy

„Dám ti vědět, jaká je situace.“ odpověděl dívčí hlas. Menší postava, tedy dívka, se rozešla směrem ke Konoze.

Její společník se díval jak pomalým krokem odchází. Když se mu ztratila z dohledu otočil se a doprovázen podzimním větrem se vydal k odchodu.
Dívka stanula před branami Konohy. Bude potřebovat nečí pomoc, sama k Hokage netrefí. Rozhlédla se a za branou uviděla sedět dva mladíky. Rozvážným krokem se vydala směrem k nim. Ti dva zrovna vášnivě rozebírali, jaká je to nuda, celý den sedět na stráži. Takže se ani nevšimli, že přibyl někdo třetí.
„Sorry, že rušim tu vaši debatu, ale mohli byste mi pomoct?“
„Kdo, my?“
„Je tu snad někdo jinej? Potřebuju se dostat k Hokage.“
„Záleží na tom, kdo se k ní potřebuje dostat. Nevidíme ani tvou tvář.“
„Hm, tu teď ani neuvidíte. Díky za vřelou pomoc, najdu si to sama. Můžete pokračovat v rozjímání.“ naštvaně se otočila a vydala se směrem do středu vesnice.
„Hej počkej,“ když se otočila, spatřila, jak za ní běží jeden ze strážníků, „dovedu tě tam.“
„Dík.“ vydala se následovat svého nynějšího průvodce. Jak procházeli vesnicí, nejeden člověk se za nima otáčel. Asi nikdy neviděli člověka s kápí na hlavě. Z malé uličky vyběhl kluk a narazil přímo do ní.
„Dávej pozor,skrčku.“ kluk jenom ustrašeně zvedl hlavu a dal se na útěk.
Po několika minutách došly k vysoké budově. Vystoupali po několika schodech, prošly chodbou a octli se u dveří. Mladík zaklepal.
„Dál.“ ozvalo ze se vnitř. Otevřel dveře a oba vstoupily dovnitř.
„Tsunade-sama, máte návštěvu.“ Hokage zvedla hlavu od papírů a pohlédla na příchozí. Nadechla se k dalším slovům, ale někdo ji předběhl.
„Musím s vámi mluvit,“ děvče přistoupilo blíže k jejímu stolu, „ale o samotě.“ Tsunade, trochu překvapená, pokynula Shizune a tomu druhému, aby odešly. Po okamžiku se zavřeli dveře.
„Nemám ve zvyku mluvit s lidmi, kterým nevidím do tváře.“ dívka sňala kápi a Tsunade se naskytl pohled na její tvář obklopenou krátkými, jemně nazrzlými vlasy.
„Už je to v pořádku?“ poté co dostala odpověď v podobě kývnutí, vytáhla z pod pláště svitek a předala ho Tsunade.
„Co je to.“ zeptala se pátá a převzala svitek.
„Částečné vysvětlení toho, proč jsem tady.“ Tsunade vzdychla a pustila se do čtení. Několik dlouhých minut bylo v kanceláři ticho.
„Ehm. jak se jmenuješ?“ oči stále přilepené na papíře.
„Jsem Neko.“ oznámila a prostě s čekala co bude dál. Za okamžik Tsunade odložila svitek a zvedla oči.
„Takže Neko, kdo to psal? A chci slyšet pravdu.“ v jejím hlase bylo slyšet, že je trochu nervózní
„Nevím, co přesně je tam napsáno, takže netuším, co vás tak rozrušilo, ale napsal to můj otec.“
„Kdo, kdo je tvůj otec.“
„To vám nemohu říct. Ne teď.“ Tsunade praštila rukou o stůl a prudce se postavila.
„Nedělej ze mě blázny. Poznávám to písmo. Takže mi hezky teď odpověz. Je tvůj otec Minato Namikaze?“