Když se smísí kočka s vodou - 4. Tým

Ráno se nedělo nic zvláštního. Po snídani náš nově složený tým vyrazil na trénink.

„Tak k tvvým schopnostem, ovládáš je celkem dobře, jsi dobrá jak na blízký boj, tak na vzdálený. Měli bychom se tedy časem zaměřit na spolupráci a trénink společného boje. Vodním technikám moc nerozumím, ale pokud jsem tvoje správně pochopil, nepoužíváš žádné známé oficiální jutsu.“
„Ano, je to kekkei genkai. Když se má uvolněná chakra dostane do kontaktu s vodou, dokáži s ní jakkoliv manipulovat, někdy reaguje i na moje vnitřní emoce. Žádné známé znamení ruky nepotřebuji, jen letmé pohyby prsty.“ Vysvětlím část svých dovedností.
„Bezva, tak se ukaž, co s tím umíš.“
Zbytek dne proběhl bezvadně, Deidara učil co nejlépe vytvarovat letu schopného ptáka (on předváděl na jílu, já dělala z vody). Pak mě ještě testovali ve sledování a útěku, pro mě nic těžkého a občas se jeden z nich (většinou Tobi) se pokoušel mě zezadu překvapit a napadnout. Mělo mě to vyzkoušet v obezřetnosti, vždycky se mi podařilo je odhalit včas a dostat na zem je. Neobešlo se to bez Tobiho šaškování, popichování a Deidarových ohňostrojů. Byl to mnohem zábavnější a účinnější trénink, než když jsem trénovala jen sama se svou kočkou.

Další dny jsme se krom mého „vylaďování“, hlavně zaměřovali na probírání a trénování společných stylů boje a útoků. Někdy nás pozoroval i Zetsu. Šlo nám to dobře. Sice jsem ještě pořádně nepostřehla Tobiho ninjutsu, ale uměl se velice hbitě hýbat a útočit ze zálohy.
Deidara mě zvlášť chválil, když jsem ze srandy předváděla chakrou stlačené vodní bombičky nad Tobiho hlavou. Jo, umění je výbuch.

Uběhli už čtyři dny od prvního tréninku a řpi dnešní večeři se hovor obracel nejvíce na popisování ostatních členů Akatsuki, kteří by měli brzy dorazit.
Probíralo se všechno od vzhledu, přes speciální schopnosti až po drby. Vtipů jsme si užili, sem tam jsem měla pocit, že smíchem tu večeři nespolykám.
Dei s Tobim vážně byli dobrá dvojka. Často sice Tobi Deidaru vytáčel, což mělo za následek ukázku výbušného umění a Dei na něj občas nadával, ale bylo vidět, že k opravdové nenávisti to má daleko, ke mně se chovali pěkně, jako k pravé kamarádce a s Niki si také rozuměli. Tohle byla úplně jiná společnost než v mé bývalé škole. Jako bych našla novou rodinu. Jen jsem měla trochu starost, jestli mě takhle přijmou i ostatní.

Po večerní hygieně a sprše si v sedě na svém lůžku pohrabávám v batohu, když v tom mi z něho vypadla malá fotka. Zvednu ji. Byla to malá vzpomínka na matku a Nelu, pořízená den po sestřiného absolvování Akademie. Všechny tři stojící vedle sebe, já šklebící se s kočkou na rameni a Nela s pyšným výrazem s Gini v náruči, mezi námi máma.
Trochu se zavzpomínám a zpod víčka se mi vykutálí slza.
„Chybí ti domov un?“
Ohlédnu se za hlasem. Ani jsem nevnímala, že sem přišel a teď seděl vedle mě, oblečený do svého lehkého kimona, ve kterém spával a díval se mi hluboce do očí.
Zavrtím hlavou, hodím fotku do batohu a sklopím oči. „Po Konoze ne, nebyla jsem tam nějak nadšená, dalo by se říct, že své pravé radosti jsem došla až tady, ale myslím na Nelu. Jasně hádaly jsme se, praly se, pomlouvaly, nadávaly, ale jsme dvojčata, máme stejnou krev, měly jsme i stejný cíl. Stát se schopnými kunoichi a obnovit klan, jeho někdejší autoritu. Ona ale šla za ním, chtěla získat sílu, zkušenosti, ale kdo ví co on tam s ní dělá. On pak nás zbylou rodinu nechal pronásledovat, abychom pro něj stejně jako Nela pracovaly. Ona sice myslela, že jde za svým lepším já, ale vím určitě, že ten bídák ji chtěl a dál jí jenom využívá. Dělá si z ní otroka, možná i pokusného králíka, i když myslím, že na pokusy chce hlavně mě. Proto také jsem tak tvrdě trénovala, chtěla jsem ji nakonec dovést zpátky, ukázat tu správnou cestu za sílou, ale teď už o tom pomalu pochybuju, že to dokážu, když ani nevím, co s ní je, jestli jestli si svůbec stále uvědomuje, kdo doopravdy je i mezi mou a její silou je asi stále obrovský rozdíl a když spolu budeme bojovat, ona určitě bude útočit chladně, bez ohledu na ztráty, mě bude chtít možná i zabít, já na ní nedokážu chladnokrevně zaútočit …“ Z očí se mi vydere další slzička.
Cítím, jak mě jeho ruka vezme kolem ramen a přivine si mě k jeho hrudi. Jeho druhá ruka mi utře slzy z tváře. Zvednu hlavu. Obličeje jsme měli pár centimetrů od sebe.
„Neboj, my ji přivedeme k rozumu a ten had za to zaplatí. Budeme dobrý tým a společně to dokážeme. Slibuj ti to un.“ Zašeptá a hladí mě dál po tváři.
Na tváři se mi mihne úsměv. Ruce mu ovinu kolem ramen.
„Díky Deidaro.“ Zašeptám a vzápětí na jeho rty přitisknu své. (upřesnění, na rty na hlavě) Neprotestuje, naopak si mě k sobě ještě více přitiskne.

„Halóó tady rozum, tady rozum, Lenuro Neko slyšíš mě? Ještě nedávno jsi tu byla zajatec a teď si začínáš s někým, koho z této stránky moc neznáš, ani pořádně nevíš na čem jsi. Bývalas opatrná, stydlivá, uzavřená dívka, která se lidské společnosti vyhýbala, co se to s tebou děje?.“
Skrz uši, přes překážky, zvané emoce, se mi namáhavě do mozkového oddělení přemýšlení dostane tento šeptavý hlásek, který má původ u mé kočky. Zároveň ale zjistím, že můj vlastní rozum si opravdu dává tu samou otázku a hlavička mi začne normálně pracovat. Co sakra blbnu?!
Vytrhnu se Deidarovi z náruče a poposednu si kousek vedle.
„Copak? Nelíbilo se ti to?“
„To jo, ale ...“ Sakra proč zrovna teď se musím červenat? A to se to vyvíjelo tak pěkně … „Víš jedna část, zaměřená na city tvrdí, že přesně takhle jsem to chtěla … Ono už delší dobu …(stydlivost už nachází místo) … se mi … no … líbíš. Ta druhá část říká, že tohle mi není podobný, že bych měla na to jít pomalu, ne se hned takhle otevřít … Jsem divná co?“
Dei se usmál, přisedl si blíže ke mně a pak řekl:. „Víš, když jsme s Tobim hlídkovali po zdejším okolí a pak narazili na ten boj mezi tebou a těmi ninji. Jiného na tvém místě bych prostě odpravil, ale tebe jsem nějak ... zabít nechtěl un. A pak po tom testíku ses mi … asi víš co chci říct … mám tě zkrátka rád ... Sice jsem si říkal, že ninja by neměl ukazovat city, ještě když je v takovýhle organizaci, ale přesto ...“ Políbil mě.
Vida, že bych alespoň v lásce vsadila na správnou kartu? Pomyslím si a plně se oddám radám mých citů.
„Ale bude asi lepší o tomhle ostatním zatím neříkat.“ Řekne když se oddělíme.
„Chápu, měli by poznámky.“
„Jo a kdyby se to doneslo šéfovi, nemuselo by se mu to líbit hm.“ Dodá Dei.
„Jasně. Co budem dělat zítra?“
„Překvapení.“
„Ty si celý samý překvapení, hele co máš s nohou?“ Až teď jsem si všimla jeho levého lýtka, které měl celé obvázané elastickým pevným obvazem.
„Umění je o momentu překvapení a tohle není nic zvláštního, fakt un!.“ Dodá když vidí můj starostlivý výraz.
„Pokud ale máš nějaký zranění, neměl bys to podceňovat, asi by bylo nejlepší kdybych-“
„Ne, vím že léčit umíš, ale tohle za to nestojí, věř mi,“ řekne Deidara a přemístí se na svou postel
„Jak myslíš. Dobrou.“ S těmi slovy se protáhnu a stočím se do klubíčka. Není nic únavnějšího, když celý den dřete na své bojové síle. Stejně je to zvláštní, včera ten obvaz na noze určitě neměl a přes den se neměl jak zranit, aniž bych to nepostřehla, vážně divné ...
„Dobrou.“ Světlo blikne.
„Brou.“ Ozve se mňouknutí z pod postele doprovázeno zaškrábáním.