Provinění 02

Hinatě spadl kámen ze srdce. Tolik se o něj bála, že se při její záchraně zranil. Jakmile se zcela uklidnila, počala se rozhlížet po okolí. Nemohlo jí uniknout, že dva z jejího týmu, kromě Naruta, chybí. Plna obav se opět tázala svého velitele:
„Kde je Sakura?“
„Ta? Ošetřuje Kibu. Doufám, že si toho ceníš, docela to odnesl,“ na chvíli se odmlčel a zvedl hlavu, „ta zatracená katana mu jen zázrakem minula všechny životně důležité orgány,“dořekl a zamračil se.
„Proč bych si toho proboha měla cenit? Pravděpodobně šlo pouze o jeho chy-,“nedořekla svou hloupou teorii.
„Pouze o jeho chybu? Proč myslíš, že ti ten útočník nezkřivil ani vlásek? Proč asi?“

Hin se zarazila. Takže to Kiba riskoval svou kůži kvůli… kvůli mně? Srovnávala si myšlenky. Zaraženě hleděla do nekonečna a zmateně opakovala:
„A-ale ale, co Naruto?“
„Ten ňouma nic neudělal, jestli si o tom byla přesvědčena.“

Hin raději už nic neříkala a dál se utápěla ve výčitkách svědomí. Po chvíli k ní přišla Sakura. Byla značně vyčerpaná a dlaně měla mírně krvavé. Podala Shikamaru krátkou zprávu o Kibově stavu a ten tiše zabědoval.

Stav se stabilizoval. Neměl by se zhoršovat, ale na úplné uzdravení Sakura nemá dostatečné schopnosti. Podle Sakury by se měli rychle odebrat zpět do Konohy. Vše se muselo pozdržet, protože medička musela uzdravit oba zraněné a sama si vyléčit naražené předloktí. Nakonec se čekalo už jen na Naruta, který se po hodině milostivě vrátil do přechodného tábora. Tým mohl vyrazit. Shikamaru spolu s Narutem podpírali zničeného Kibu.

Hinata celou dobu běžela za nimi a nebyla sto se nikomu z týmu podívat do očí. Sama sobě si nadávala za svou zatím největší, možnou chybu, jakou mohla způsobit. O to hůř, že díky jejímu výpadku ohrozila život týmového partnera a k tomu ještě dobrého přítele.

Cesta uběhla až nadpřirozeně rychle. Hned jak prošli branou Listové, místo, aby šli za hokage, běželi rovnou do nemocnice. Kiba na tom byl bledě a tak se snažili tam být co nejrychleji. Sakura spolu s dalšími mediky vběhla do jednoho z mnoha sálů a přibouchla za sebou dveře. Větší polovině týmu nezbylo nic jiného, než sedět a čekat.

Shikamaru se z části nudil a zároveň se i ustavičně modlil, aby vše dopadlo dobře. /Docela hrozná kombinace, ale co, má na to právo. / Narutovi bylo zjevně jedno, že ostatní jsou v nemocnici a okamžitě si razil cestu do jeho oblíbené restaurace. Hinata seděla sklíčeně v nepohodlném křesle u stěn před sálem a propadala výčitkům svědomí. Neustále si nadávala za svou chybu a snažila se nemyslet na tu černější možnost tykající se jejího kamaráda, kterému teď pomáhalo víc jak 5 lékařů.

Hodina míjela hodinu. Z projasněného odpoledne se začínal stávat večer a lékaři stále nevycházeli ven. Náš tým – nebo spíš jeho část – stále trčela v nemocnici. Nervy na dranc, hlad a žízeň nevyjímaje. S postupem času se přidaly ještě obavy a nakonec i pocity viny.

Okolí nemocnice se začalo ztemňovat, ale na obzoru byly stále vidět paprsky do ruda rozpáleného slunce. Atmosféra na chodbě před sálem ještě zhoustla. Oba přítomní se obávali nejhoršího. Naštěstí se konečně rozrazily dveře. Lékaři v čele s vyčerpanou, špinavou Sakurou pomalu vyšli a vyčerpaně si otírali zpocená čela. Shikamaru byl okamžitě na nohách a rychle se vyptával ostatních jak je na tom mladý Inuzuka. Lékaři ho setřeli slovy: Je v pohodě, teď pro něj víc neuděláme. Můžete ho vidět zítra. Shika si i s Hinatou zhluboka oddechli a spolu se Sakurou šli vyzvednout bezedného ramenožravce – Naruta – a šli vstříc kázání od Tsunade.

Kupodivu ani příliš sežvaní nebyli – vlastně vůbec – tedy až na Naruta, který si neodpustil své typické poznámky a utrpěl tak facku. Shikamaru konečně předal artefakt – svitek – do rukou zkušeného sannina a spolu se Sakurou se odporoučeli pryč – nesmím zapomenout, že ještě odtáhli Naruta. Tsunade zastavila Hinatu, která celou dobu mlčela a hleděla do země a přikázala jí, aby zůstala tam, kde je. Po chvíli ticha ó velká hokage spustila vyčítavým hlasem:
„Slyšela jsem, co se stalo Kibovi,“ začala, „Sakura se zmiňovala o tom, že je na tom docela špatně, a též mi vysvětlila, jak se to st-.“
„Prosím, hokage-sama, já necht-,“též nedokončila Hin.
„-alo. A nepřerušuj mě. Je mi jedno, jestli tě to mrzí, nebo ne. Ohrozila jsi svou chybou sebe i život dalšího člena týmu. Je mi líto, věřím, že jsi to neudělala schválně, ale nemůžu jinak, než ti uvalit menší trest.“
„Ale…,“nedala se.
„Žádné ale! Nemám na výběr. Ode dneška do odvolání nedostaneš větší mise než C.“

Hinata se chystala ještě něco namítnout, ale nedostala k tomu příležitost. Nemohla na hokage být naštvaná. Jediný, na koho se mohla zlobit, byla ona sama. Také, že vše co způsobila, dávala za vinu jen sobě nikoliv nepřátelům. Sklesle vyšla z kanceláře Tsunade a namířila si to domů, kde jí čekalo ještě pokárání číslo 2…