Tajemství klanu 4 - Blesky? Né díky.

„Eh…Naruto, vážně si myslíš že je dobrý táhnout takhle narvanej baťoh ??“ Ohlídla se Hinata na chlapcem, když vyšli z vesnice a ona hned po deseti metrech měla devět náskok. Narutův batoh sahal skoro až od jeho ramen na zem.
„Musím…být…připraven na všechno!“ Zaskuhral blonďák a posunul se o další půlmetřík.
„Máš ho naplněnej jenom jídlem.“ Zatvářila se potupně.
„To…dám! Uch…“ Řekl s námahou. Za dalších 10 minut se doplazil až k Hinatě, která stále postávala na místě.
„Tímhle tempem tam jsme tak…“ Zamyslela se. „Za tř..“
„Tři dny?“
„Tři století.“ Vydechla posmutněle.
„Tak já něco vyndám.“ Shodil ze svých zad batoh a začal se v něm hrabat.
„Né…to taky ne, tohle nemůžu…“ Hin to jeho divadlo pozorovala s otevřenou pusou a vykulenýma očima. Závěr toho galapředstavení jí však úplně dorazil.
„Musím…se s vámi rozloučit, nemůžu vás již dále tahat.“ Začal Naruto natahovat. (slzet)
„Je mi to moc líto…ale jste pro mě moc velikou zátěží. Budete mi scházet…“ Začal bulet jak malá želva.
„Ale nedá se nic dělat, naše cesty se tady rozcházejí. Budu vzpomínat na všechny ty věci, které jsme spolu prožili…“ Pokračoval by dál ale byl dívkou přerušen.
„Děláš si srandu.“ Kulila oči.
„Co proč??“ nechápal a podíval se na hůlky, třímající ve svých dlaních.
„Máš plnej bágl harampádí a ty vyhodíš hůlky??“ Nechápavě kroutila hlavou.
„Noo.“ Podíval se na ní smutnýma očima.
„Ty si klidně nechej…“
„Vážně??“ Vstal ze země a objal jí. Ona se chvíli nechala, pak se mu ze sevření vytrhla, přišla k opuštěnému batohu s začala si prohlížet obsah.
„Takového zbytečného harampádí, a on se rozhodně vyhodit jenom hůlky.“ Začala vyhazovat nepotřebný obsah. Naruto jen smutně protahoval obličej, když pozoroval letící kovadlinu, kočku nebo třeba sbírku kamení po Ero-seninovi.
„Ty byly po zvrhlíkovy…“ Ohlížel se za nimi.
„Tááák, myslím že teď ti to půjde rychleji.“ Usmála se na něho. Naruto si nasadil batoh na záda a sám usoudil že je lehčí.
„Tak půjdeme.“ Řekl a najednou se tam místo něho objevil jen obláček prachu a ohnivá stopa.
„Asi jsem mu toho neměla vyhodit tolik.“ Povzdechla si a sprintem se vydala za ním

Dohnala ho asi za půl hodiny, když si dával pod jedním stromem pauzu, asi o deset kilometrů dál.
„Fíha, Hinato, takhle lehkej jsem se dlouho necítil.“ Pousmál se na ní. Ona se zatím vydýchávala a hleděla usměvavě na něho.
„Já…ti…říkala, že to půjde líp.“ Opírala se o své nohy.
„Nesedneš si??“ Poplácal na místo vedle sebe, rukou.
„Ne.“ Zakroutila hlavou. „Musíme jít dál.“ Pomohla mu na nohy a oba se vydali dál. Naruto chtěl opět nasadit svoje tempo, ale na štěstí pro ni, se jí podařilo ho zadržet.
„Počkej!!! Né tak rychle!“ Zabrzdila ho. On se jen pousmál.
„Promiň, nedošlo mi že jdu tak rychle.“ Omlouval se s úsměvem. Hinatě přišlo, že se na ní od doby, co z konohy odešli, směje čím dál víc.
„Né, to je v pohodě, asi už chceš abychom to měli za sebou co.“
„Ani ne, jsem tu rád s tebou.“ Mrkl na ní okem.
„Vážně??“ Zeptala se rozechvělým hlasem a ohlédla za sebe, aby jí nebylo vidět do úplně zrudlé tváře.
„Co je, někdo je za námi??“ Ohlédl se taky, ale pak pohodil nechápavě rameny, jelikož nikoho neviděl.
„Ni…nikdo.“ Vykoktala.
„Hinato, už si přemýšlela co nás tam asi tak čeká??“ Zeptal se po chvíli ticha.
„Něco, co má dokázat, že jsem dost silná na prodloužení hlavní linie.“ Zopakovala v podstatě otcova slova.
„Hmm…nějaká obluda??“ Zamyslel se blonďák. Z tohoto stavu ho však vyvedla Hinata, která se zastavila před jakousi přechodovou oblastí. Z krajiny zalité sluníčkem, do zatažené zimu nahánějící oblasti, kde sotva prosvitnou sluneční paprsky.
„A co je zase tohle??“ Podivil se blonďák.
„Mám dojem že hranice se zemí blesků.“ Zatvářila se vylekaně.
„Doufal sem, že ten název bude spíše ironický.“ Sklopil hlavu a překročil hranici. Hinata neváhala o moc déle a šla za ním.
„Myslíš že to budeme hledat dlouho??“ Zeptal se blonďák asi po deseti minutách cesty, temnou lesnatou krajinou.
„Spíše myslím že bude pršet.“ Pohlédla Hinata na nebe. Netrvalo to ani 5 minut a opravdu začalo. Oba dva přidali na tempu. Po půlhodině né moc romantické procházky v dešti se dostali do nejbližší vesnice.

„Prosím vás pane, kde se tady ubytujeme??“ Přišel Naruto k první osobě, kterou v lijáku zahlédl.
„Asi sto metrů tímhle směrem, poté u kašny zahnete doleva a dalších dvacet metrů. Na štítu budovy je nápis ZLATÝ KOTRMELEC. To nemůžete minout.“ Usmál se postarší šedivý chlápek na Naruta.
„Jo..no a takovýhle počasí je tu pořád??“
„Nééé, pouze šest a půl dne v týdnu. Ty asi nevíš chlapče, že jsi v zemi blesků co.“ Zahrkotal chlápek, načeš si Naruto raději sbalil svých pár švestek a odešel zpět k promoklé Hinatě.
„ Zlatý kotrmelec?? Co je to za podivný jméno.“ Divila se dívka.
„Nevím.“ Zakroutil Naruto hlavou, ale jeho úsměv pookřál při pohledu na budovu.

Oba si vzali společný pokoj, jelikož na dva neměli dostatek financí. Přišli nahoru a shodili ze sebe promočené oblečení, takže vlastně skončili jen ve spodním prádle. Když si Hinata všimla, že si jí Naruto prohlíží, celá zrudla a nehybně seděla na posteli. Narutovi to samozřejmě došlo a vzal peřinu a celou jí přikryl. Poté přehodil oblečení přes pelest postele. Nutno podotknout, že postel byla jen jedna a peřina také…
„Díky.“ Řekla potichu a stále hleděla ven z okna, na dopadající kapky deště, jenž stékali po skle.
„Jako by bylo za co.“ Ušklíbl se Naruto, posadil se na postel vedle ní a začal se dívat stejným směrem jako ona…