Mohlo to dopadnout jinak 3: Sakura a Sasuke

Minule: Kyuubi a Minato

Stojíme proti sobě, avšak ty ke mně zády. Z očí mi tečou slané slzy bolesti. Bolesti z toho, že mi odejdeš.
"Prosím tě, Sasuke, neodcházej!" zašeptám zoufale. Nereaguješ. Chvilku si myslím, žes mě neslyšel, ale ty se pak přeje jen otočíš. Nevím, co jsem čekala. Snad rozzuřenou tvář nebo ten podlý úsměv, který je u tebe tak obvyklý. Ale místo toho jsi... váhavý. Vůbec poprvé tě vidím nejistého. Obličej máš zasmušilý. Pohlédneš na mě a já pocítím malý záblesk naděje. Přestanu brečet. Nastane napjaté ticho, ničím nerušené. Ty se zhluboka nadechneš, chystajíc se k odpovědi. Úzkostí se mi sevře žaludek.
"Já..." Opět zaváháš. Podíváš se stranou, snad jako bys znovu zvažoval své rozhodnutí. Strachy už ani nedýchám. Znovu střelíš očima ke mně. Další dlouhý nádech.
"Zůstanu." Ještě stále na mě hledíš. Zkoprněle stojím, neschopna slov. Do očí mi vyhrknou nové slzy, tentokrát štěstí.
"Ach, Sasuke!" vykřiknu a vrhnu se ti do náruče. Ty mě lehce obejmeš. Ještě nikdy jsem se necítila tak jako dnes. Zvednu hlavu z tvé hrudi, abych se ti podívala do očí. Jsme u sebe tak blízko... a přece tak daleko. V tvém pohledu je něco zvláštního. Nevím, co to je, ale určitě to není dobré. Natáhnu se k tobě, abych tě políbila, jenže ty se odtáhneš. Spustíš ze mě své paže, odstoupíš o pár kroků dál. Otočíš se ke mně zády, snad z pohoršení, nebo abych ti neviděla do tváře.
"Běž domů. Je zima a musíš se prospat. Slibuju že nikam nepůjdu," řekneš chladným hlasem. Sklopím hlavu, ale pak přikývnu. Věřím ti, ovšem něco ve mně mi říká, že tohle nedopadne dobře. Otočím se a vydám se zpátky. Po pár krocích se za tebou ještě jedou otočím, abych se ujistila, že tam pořád jsi. Stojíš tam, ke mně zády, hledíš na jasný měsíc.
"Dobrou noc. Sasuke," špitnu roztřeseným hlasem. Neodpovídáš. Smutně se vydám domů, v naději, že už bude všechno jako dřív.
Je to pár dní, co ses rozhodl opustit vesnici. Nikdo nic neví, ale mají podezření. Snad je to tím, že jsi mnohem nepříjemnější než obvykle býváš. Nebo za to můžu já, protože se na tebe neustále starostlivě dívám. Připadá mi, že s Narutem jste na tom ještě hůř než předtím. Pořád se zlostně měříte, svíráte ruce v pěst po celou dobu co jsme spolu. Jste jako dva rozzuření býci, kteří jen čekají na vhodnou příležitost, aby se do sebe mohli zaklesnout svými ostrými rohy. Avšak je vidět, že žádný z vás nehodlá začínat boj, pokud tam jsem i já. Oba víte, co by se tehdy stalo, nebýt Kakashiho-senseie. I když mě máte za tu nevhodnou překážku, já jsem tomu ráda. Jsem ráda, že v mé přítomnosti nebude žádný nesmyslný boj, žádná zranění a žádné nespory. Tentokrát jsem za to vděčná. Ale i přesto vím, že jednou k tomu dojde, je to jen otázka času.
Uběhl týden. Zdá se, že ani jeden z vás už nemá nervy snášet přítomnost toho druhého. Jako obvykle to začíná Naruto.
"Chováš se jako idiot, Sasuke," prohodí tónem, který u něj slyším prvně. Ty zlostně zatínáš zuby, zřejmě už nemáš daleko k výpadu.
"Co si o sobě sakra myslíš, ty..."
Rychle k tobě přiběhnu, chlácholivě ti položím ruce na hruď.
"Ne, nech ho. Prosím tě," zašeptám. Naštvaně se na mě zamračíš, ale pak si odfrkneš a odcházíš. Nešťastně se za tebou dívám, jak skáčeš ze střechy na střechu a vzdaluješ se. Po chvilce mi zmizíš z dohledu úplně. Smutnýma očima se podívám na Naruta. Ten se stejně jako ty třese vzteky, ani by mě neudivilo, kdyby něco rozbil. Jindy bych mu jednu vrazila, ale situace je až moc vážná.
"Naruto..." promluvím k němu starostlivým hlasem. Nic neříká, kupodivu.
"Snaž se ho pochopit, má teď velmi těžké období."
Nesouhlasně zavrtí hlavou.
"Co má sakra za problém?! Je úplně nemožný!" zařve rozzuřeně. Také se vydá pryč, ovšem jiným směrem než ty. Jen chviličku poté se objeví Kakashi-sensei. Udiveně se na mě dívá, tentokrát opravdu vyvedený z míry.
"To jdu tak pozdě?" zeptá se překvapeně. Smutně si vzdychnu.
"Ach, Kakashi-sensei, proč se to muselo tak zvrtnout? Proč už nejsme tým jako dřív?"
Taky vzdychne.
"To nevím, Sakuro. Naruto a Sasuke, no, jsou to rivalové už od Akademie. Neustále se snaží předběhnout jeden druhého. My dva s tím bohužel nemůžeme nic dělat, jen čekat až je to přejde."
"A když je to nepřejde?" Ta představa byla strašná.
"Musíme doufat. Hlavně neztrácej naději."
Vzhlédnu. Usmívá se, ale i pod maskou je vidět, že sám si tím není tak jistý, že se jen snaží mě uklidnit. I přes to se slabě usměju.
"Děkuju."
Další čtyři dny uběhly velmi pomalu. Pobyt s vámi dvěma je už vážně nesnesitelný, ale nemám na vybranou. Zrovna trénujeme, když najednou jedna z bran vybouchla. Všichni zděšeně nadskočíme a rozhlížíme se po zdroji útoku.
"Rychle, jsme přepadeni!" vykřikne Kakashi-sensei a zmizí. My tři se rozběhneme do vesnice. K překvapení všech, ta je naprosto v pořádku, jenom brána je zničená. Avšak všude je plno Zvučných ninjů, kteří bojují s Listovými. Já s Narutem máme plné ruce práce. Když si odbydu svoji várku, rozhlédnu se. Nikde tě nevidím. Ale náhle mi pohled spočine na čtveřici nějakých osob. Stojíš před nima, ke mně zády, a o něčem diskutujete. Nechápu to, je to nepřítel, ale ty nebojuješ.
"Sasuke!" zakřičím, ale v davu zděšených hlasů ten můj zaniká. Vrhne se na mě další z Otogakure, nemám tedy jinou možnost než bojovat. Ovšem i tak tě zahlédnu, jak se pomalu otáčíš. Tvůj pohled směřuje na mě, ve tváři opět ten nejistý výraz. Zděšeně vykřinu, když vtom protivník využije mé nepozornosti a dá mi ránu do břicha. Bolestně se zhroutím na zem. Těžce zvednu hlavu. Rozmazaným pohledem vidím, že se otáčíš zpět.
"Ne... Sasuke...!" zašeptám zoufalým hlasem, ale jsem moc daleko, abys mě slyšel. Musím se dívat na to, jak klidným krokem odcházíš s těmi neznámými lidmi, zatímco tví přátelé tu bojují. Z očí mi vyhrknou slzy, tiše odkapávají z mé tváře. Zaryju ruku do hlíny, neustále šeptajíc tvé jméno. Náhleduje další tvrdá rána, která mě už opravdu oslabí. Pomalu ztrácím vědomí, avšak i má poslední myšlenka patřila tobě, jak odcházíš a necháváš mě tu samotnou, nás všechny.

Příště: Sasuke a Sakura