Mohlo to dopadnout jinak 4: Sasuke a Sakura

Minule: Sakura a Sasuke
***

V Konoze panovala tichá, klidná noc. Avšak ani zdaleka ne tak klidná, jak bych si to přál já. Přestože jsem stál zády k ní, cítil jsem tu bolest až v morku kostí. V uších mi pořád zněl ten mučivý zvuk... její pláč.
"Prosím tě, dovol mi, abych šla s tebou," zašeptala hlasem, který mi rval srdce na kusy, i když jsem to vůbec nedal znát. Otočil jsem se. Výraz v její nešťastné tváři mě málem donutil rozběhnout se k ní a obejmout ji. Avšak nějakým způsobem se mi povedlo to ovládnout. Zavzpomínal jsem, jak za mnou vždycky běhala jako ocásek, jak byla domýšlivá, vlezlá. Nevěděl jsem, co dopomohlo té změně, ale teď, když tu přede mnou takhle stála, se mi zdála úplně jiná. Snad za to mohly ty kratší vlasy, nebo snad Chuuninská zkouška, kdo ví. Ovšem musel jsem ji tu nechat, jinak bych jí zničil celý život.
"Spolu budeme silnější. Ve dvou se to přece lépe táhne, nebo ne?" naléhala zoufale. Ten smutek v jejím hlase mě doháněl k šílenství. Když jsem sledoval její lesklé slzy jak jí pomalu stékají po tváři, najednou to bylo silnější než já. Z úst mi vyšel poražený povzdech.
"Dávám ti deset minut."
Zavládlo ticho. Chvíli se nic nedělo, a já jen čekal na Sakuřinu reakci. Z očí se jí vydraly další slzy. Zarazil jsem se, vyveden z míry. Ale ona se ke mně náhle rozběhla a objala mě. Překvapení v mém výrazu bylo určitě jasně vidět.
"Děkuju, děkuju," šeptala pořád dokola. Teprve pak mi došlo, že to byly slzy štěstí. Zvedla hlavu z mé hrudi, podívala se mi do očí.
"Za chvíli jsem zpátky," řekla tiše, načež se rozběhla zpátky do vesnice. Poté, co mi zmizela z dohledu, mě napadlo odejít bez ní. Bylo by to tak lehké, stačilo jen se otočit a pokračovat v cestě. Jenže pak jsem si vzpomněl na její zmučenou tvář plnou utrpení, což mě přimělo na ni počkat. Byla zpátky dřív, než jsem si stihl posbírat své myšlenky, na zádech batoh, který běžně nosila na misích. Určitě v něm nebylo nic víc než pár zbraní a lékárnička. Dva metry přede mnou zůstala stát, vyčkávavě na mě hleděla. Beze slov jsme se dali do pohybu. Došli jsme až na kopec, kde čekala Zvučná čtyřka. Když zahlédli mě, spokojeně se ušklíbli, ale jakmile jim padla do očí ona, rozzuřeně se zamračili.
"Co ta tady dělá?!" zasyčel Sakon.
"Sakura," zdůraznil jsem, "půjde s námi."
"To nemůžeš," namítla Tayuya.
Střelil jsem k ní výhružným pohledem.
"A jak mi v tom zabráníš?"
"Sasuke, Orochimaru tohle určitě neschválí," řekl Jiroubou.
"Jestli nepůjde ona, nepůjdu ani já."
Ti čtyři se na sebe významně podívali. Otočil jsem se na Sakuru, jak se tváří. Byla hodně nejistá, ale v mé přítomnosti se cítila v bezpečí.
"Tak dobře, ale jestli bude byť jen trochu zdržovat..." začal Sakon.
"Ona je rychlá, můžeš být klidný," ujistil jsem ho.
"Ale jestli Orochimaru-sama rozkáže, klidně ji i zabijem," vložil se do toho Kidoumaru.
Koutkem oka jsem zahlédl, jak se zachvěla. Postavil jsem se před ni.
"Kdokoliv se jí jen nehtem dotkne, bude mít co dělat se mnou!"
Tohle je zřejmě překvapilo, ale nic neřekli. Vyrazili jsme tedy směr Orochimarovo sídlo.
Jak jsem tušil, Sakura ani trochu nezdržovala, ba víc než dobře s námi držela krok. Ovšem za celou tu dobu od chvíle, kdy jsme opustili Konohu, neřekla jediné slovo, což mi začalo dělat starosti.
"Tady zastavíme," zavelel Sakon. Seskákali jsme z větví stromů dolů na pevnou zem. Nacházeli jsme se někde uprostřed lesa, několik desítek kilometrů za vesnicí.
"Nuže Sasuke," začal, "je načase trochu vylepšit tvůj dárek od Orochimara-sama," řekl a vytáhl nějakou skleněnou lahvičku se zvláštníma pilulkama uvnitř. Ruka mi automaticky střelila k pečeti. Sakura vedle mě se silně roztřásla.
"Co se mnou chcete dělat?" zeptal jsem se podezíravě.
"Tvá prokletá pečeť je teprve v prvním stádiu, není ještě úplně vyvinutá. Tohle ti pomůže dostat se do druhého stupně," pronesla Tayuya.
"Sasuke," zašeptala, sotva slyšitelně. Rychle jsem k ní kmitl pohledem a opět se zaměřil na Sakona.
"Jak dlouho to bude trvat?"
"Určitě několik hodin, nanejvíš den."
To bylo moc dlouho. Nemohl jsem ji tu nechat, aby ji zabili bez mého vědomí. Sama byla zranitelná, bez mé pomoci by velmi rychle padla k zemi.
"Co mi zaručí, že ji mezitím nezabijete?" zeptal jsem se s pokynutím hlavy směrem k ní. Opět jí přejela vlna strachu.
"Věř nám, Sasuke. Bez rozkazu Orochimara-sama se jí ani nedotkneme," promluvil Sakon klidným hlasem. Podíval jsem se jí do očí. Byly vystrašené, plné obav. Jak jsme se takhle na sebe dívali, veděl jsem, co udělám. Otočil jsem se zpátky k němu.
"Ne."
"Sasuke..." začal Kidoumaru.
"Dokud nebudu stát před Orochimarem osobně a neuslyším z jeho vlastních úst, že jí neublíží, nic nebude." Z mého hlasu bylo jasně slyšet, že žádné diskuze nepřichází v úvahu. Ani jednomu z nich se to nelíbilo, naopak měli sto chutí Sakuru zneškodnit hned na místě, ale můj varovný pohled je zastavil.
"Tak rychle, ať tam jsme co nejdřív," zasyčel Sakon.
Uběhli jsme dalších pár mil, vtom se nám do cesty připletli Genma s ještě jedním ninjou. Oba dva se zarazili, když spatřili mě a Sakuru. Byli to Jouninové, tudíž jsme se do boje museli dát všichni. Trvalo to déle, než bych čekal. Zvučná čtyřka, já i Sakura jsme byli moc vysílení na další cestu. Zastavili jsme o pár kilometrů dál.
"Jsi v pořádku?" zeptal jsem se, znaveně oddechujíc.
"Ano, neboj se o mě," odpověděla pevným hlasem, ale bylo na ní vidět, že je strašně vyčerpaná.
najednou zaznamenal pohyb, tak nezbylo nic jiného, než vyrazit.
Po několika dalších desítkách kilometrů k tomu došlo, dohonili nás. Střet byl nevyhnutelný, přestože nás bylo víc, pokud počítám Sakuru. Měřili si mě každý jiným pohledem, ale jakmile spatřili ji, zůstali stát jako přimrazení.
"Sa-Sakuro?!" vykoktal Naruto, nevěřil svým očím. Podíval jsem se na ni. K mému překvapení odvracela tvář, v které se přesto zračil smutek.
"Sakuro co... co tu děláš?" Pořád mu to nedošlo. Konečně na něj pohlédla.
"Jsem tu s nimi, Naruto. Stojím po boku Sasukeho," řekla tichým hlasem.
Tohle pro něj zřejmě byla rána pod pás.
"Ale... ale proč?"
Než stačila odpovědět, Shikamaru ho srazil k zemi.
"Pozor!" vykřikl. Vteřinu nato nad jejich hlavami prosvištěl kunai. Do boje se pustili všichni, kromě mě, Sakury a Naruta. Tomu to už pomaloučku začínalo docházet, ale zřejmě se tu myšlenku snažil vyvrátit.
"Proč to děláš? Co to má znamenat?" zeptal se jí zmateně. Smutně si povzdychla, hlavu sklopenou.
"Já... chci být se Sasukem. Nechci ho opustit."
Jeho pohled najednou zjihl, zesmutněl.
"Ty... jsi odešla s ním. Nechala jsi všechny za sebou," promluvil pomalu. Sledoval jsem jeho výraz velmi pozorně, hledaje nějaké stopy po nenávisti. Ta ale nepřicházela, místo v ní tam byla jenom bolest. Najednou zavřel oči a zavrtěl hlavou.
"Přišel jsem, abych přivedl Sasukeho." Při těch slovech stále zíral do země. Sakura zvedla hlavu, zmítaná emocemi. "Ale jak tak koukám, zřejmě musím změnit plány." Zničehonic vytasil kunai a hodil ho na nás. Rychle jsem k ní přiskočil, načež jsem ji srazil k zemi. Jenže ona se uhodila do hlavy, čímž padla do bezvědomí. Postavil jsem se před ni. Vrhali jsme po sobě kunaie, shurikeny, ale ani jeden z nás se nevrhl do boje zblízka. I když jsem odrážel jeho útoky a zároveň se ho těmi svými snažil trefit, přesto jsem pořád stál nad Sakuřiným tělem. Najednou Naruto vyskočil do vzduchu, v pravé ruce tu samou modrou kouli jako tehdy na střeše nemocnice. Zaklel jsem. V ruce mi už zářilo Chidori. Rozběhli jsme se proti sobě, ruce natažené před sebou. Vtom Naruto zmizel v obláčku kouře.
"Klon?" Zaraženě jsem namířil Chidori do stromu opodál, který se hned nato skácel. Teprve poté mi došel jeho plán. Bleskově jsem se otočil, ale to už měl bezvládnou Sakuru v náručí a uháněl pryč.
"Sakuro!" zařval jsem šokovaně, vzteky bez sebe. Skočil jsem mu na to. Jeho jediným cílem byla ona, ne já. Jen se mě snažil od ní odlákat. I ostatní už mezitím zmizeli, zůstalo tu jen nás pět. Bezmocně jsem padl na kolena, ve tváři nevěřícný výraz. Sledoval jsem, jak pomalu mizí v hloubi lesa, a moje Sakura byla s nimi. Po pár vteřinách mi úplně zmizeli z dohledu. Sevřel jsem ruce v pěst, zaklonil hlavu.
"Sakurooo!!!"
***

Příště: Hinata a Neji