Mohlo to dopadnout jinak 5: Hinata a Neji

Minule: Sasuke a Sakura
***

Už odjakživa jsem byla zvyklá na to, že on byl středem pozornosti a já pouze to páté kolo od vozu. Vždyť se ani nebylo čemu divit, pocházel přece z hlavní větve klanu.
Já nejenže byla z té vedlejší, ale ještě k tomu jsem byla ta nejslabší. Slaboška Hinata, tak mi většinou říkali. Bolelo mě to, drásalo mi to srdce, mučilo duši, ale co jsem mohla dělat? Nic, to byl ten problém. Nikdy jsem nebyla onen typ člověka, který vyhledává konflikty, já spíš byla tou, která se jim za každou cenu snažila vyhnout. Neměla jsem ráda hádky, křik, ostrá slova. Kvůli mým nedostačujícím schopnostem jsem je však slyšela denně, od otce.
Nikdy nestál na mé straně, pořád vyhledával moje chyby a pak mi je vždycky předhazoval. Přesto jsem se na něj nikdy nedokázala zlobit. Možná proto, že jsem si to opravdu zasloužila, nebo že to už tak měl dost těžké, jelikož byl mladším z bratrů, což ho velmi deprimovalo. Já jsem to měla přesně naopak.
Má sestra Hanabi byla mladší, a přesto silnější než já. Za tohle asi mohlo mé chabé sebevědomí, které jí mimochodem vůbec nechybělo. Kdyby pocházela z hlavní větve a byla strarší než já, určitě by zdědila vedení klanu.
Já byla spíš po matce. Slabá, až moc měkká, ta, která sebou nechává zametat. Nevěděla jsem, proč jsou mé schopnosti tak ubohé. Třeba to bylo znamení, že nemám nárok na to být Hyuuga. I Byakugan jsem ovládala minimálně. Otce to strašně štvalo, moc se za mě styděl.
Fakt, že maminka zemřela při porodu, mi život jen ztížil. Neměla jsem nikoho, komu bych se svěřila, za kým bych utíkala, když se mi nevedlo nebo jsem byla smutná. Dusila jsem to v sobě, potlačovala potřebu vykřičet své problémy do celého světa.
V Akademii se mi smáli, protože jsem byla podprůměr, co se týkalo bojování. Znalosti jsem sice měla, ale ty mi nebyly moc k užitku. Nenechávala jsem to jen tak, trénovala jsem ve dne v noci, ale nemělo to smysl. Nedokázala jsem zesílit, nešlo to.
Mnohdy jsem pozorovala Nejiho nebo Hanabi při tréninku, skryta jako nějaký špion. Jejich síla mě fascinovala, vzbuzovala ve mně úžas, ale jakmile mi došlo, že já taková nikdy nebyla a ani nebudu moct být, zmocnil se mě pocit méněcennosti. Kolik jsem už probděla nocí, kdy mi hlavou vířil nespočet nezodpovězených otázek.
Neji byl velmi arogantní. Všude ho znali, všude si ho vážili jako toho nejlepšího z Geninů. Vnímal mě pouze jako člena klanu, nic víc. Nikdy o mě nezavadil ani pohledem, a když už se mu to podařilo, díval se na mě s pohrdáním, ne-li s odporem. Neodsuzovala jsem ho za to, jaký byl, spíš jsem nakonec stejně zase obviňovala sebe.
Když jsme přišly o otce, Hanabi se zatvrdila. Stala se chladnou, bez citů, bez emocí. Její chování se drasticky změnilo k horšímu. Já jsem to však nenesla tak těžce. Nebylo to kvůli tomu, že jsem otce nenáviděla, bylo to spíš v tom, že jsem k němu neměla tak blízko jako ona. Nikdy mě za nic nepochválil, takže jsem s ním ani nikdy nezažila hezké chvilky. I přesto mě za to sestra odsuzovala. Obviňovala mě, že jsem ho neměla ráda, ale tak to vůbec nebylo. Já otce měla ráda, avšak on mě ne. To byl bohužel fakt, který Hanabi neviděla, nebo asi nechtěla vidět. Bylo mi jí líto, soucítila jsem s ní.
Správně jsem měla hlavní rodinu nenávidět. Hanabi k nim cítila stejnou zášť jako otec, ale já ne, jako jediná z celé vedlejší rodiny. Díky tomu jsem si vysloužila tu nejhorší pověst vůbec. Nechápala jsem to. Nemohla jsem pochopit, proč všichni hlavní rodinu tak nenáviděli. Sice jsem věděla o prokleté pěčeti, ale kupodivu mě to moc netrápilo. Asi proto, že jsme s Hanabi žádnou neměly.
Časem jsem se začala víc zabývat tím, proč já ani sestra nemáme prokleté pečetě od hlavní větve. Nedávalo to smysl, musely jsme je mít. Chtěla jsem se na to zeptat strýce, ale bála jsem se. Byl totiž mnohem tvrdší, než náš otec, což mi nahánělo strach. Ta záhada mi však nedávala spát, tak jsem jednoho dne sebrala poslední zbytky své neveklé odvahy a zeptala se ho. Skutečnost, kterou jsem se právě já dozvěděla jako první, šokovala nás všechny.
Musel se kvůli tomu sejít celý klan, dokonce i samotný Hokage. Tehdy nám strýc řekl, že já s Hanabi pocházíme z hlavní rodiny. Když totiž zjistili, že vůdce klanu má dvě dcery a jeho mladší bratr syna, rozhodli se nás vyměnit, protože žádná žena nemůže vést klan. Byla jsem v šoku, nechtělo se mi tomu věřit. Pár vteřin jsem to považovala za nějakou past, léčku, dokonce i za nepovedený vtip. Ale to, že jsme ani jedna neměly prokletou pečeť a ono se ukázalo, že Neji ano, mě přesvědčilo víc než dost. Hanabi byla štěstím bez sebe, takže jí došlo až později, že o otce jsme nepřišly my, ale zase Neji.
Bylo to pro něj moc. Zjištění, že pocházel z vedlejší rodiny, měl prokletou pečeť a přišel o svého pravého otce ho srazilo na dno. Jen chabě se držel na nohou, a já se každým dnem bála, aby nepodlehl. To se však nestalo, spíš naopak. Stal se z něj zahořklý člověk, pln té pravé a nefalšované nenávisti k hlaví rodině, která jen mohla existovat. Jako by toho nebylo málo, začal mnou pohrdat ještě víc.
I když jsem už nebyla z vedlejší větve, pořád jsem byla stejně slabá. Má sestra naopak sílila ještě víc a náš pravý otec na ni byl stejně pyšný, jako předtím náš strýc. Já jsem byla pořád ta stará, slabá Hinata. K čemu mi byla hlavní rodina, když jsem se stejně vůbec nezlepšila? Neji řekl, že je mým osudem, být taková, a že ho už nemůžu změnit. To mi pak došlo, že se mýlil. Člověk může svůj osud změnit, když chce. Budoucnost jsem měla daleko před sebou a ještě jsem ji mohla ovlivnit. To mě popostrčilo k tomu, abych začala víc trénovat, víc se soustředit na svoje schopnosti a víc na sobě pracovat. Rozhodla jsem se, že se změním, že zesílím a ukážu tak všem, že i já mohu být pravá Hyuuga. Ne, ne mohla, já jí už jsem. Jsem Hinata Hyuuga, ta, která změní svůj osud.
***

Příště: Neji a Hinata