Densetsu no Kunoichi - 2. Kapitola

KAPITOLA 2 - CO JSOU ZAČ?

„Co jsou zač?“
Shlížela jsem přes svůj stůl na dva členy Rady, kteří mě momentálně vyslýchali. Jediné, co je zajímalo, byly neznámé ženy, které se tak náhle objevily při slavnostním zahájení výběru do jednotek ANBU.
Já jsem právě váhala nad svou odpovědí. Mám jim říct, kdo doopravdy jsou tři tajemné ženy? U Densetsu no Kunoichi se opravdu těžko odhadovalo, jak použít, popřípadě nepoužít, jejich totožnost, když ji znáte. Občas se hodilo je odhalit v plné kráse a občas taky ne. Nikdy nevíte, která z těchto možností jim zkříží plány, a já jim plány doopravdy křížit nechtěla. Na to mám jako Hokage moc starostí, než abych si ještě z těhle tří dělala nepřátele. Bohatě mi stačí, že jsem na kordy jenom s Akirou. Poslední, co potřebuju, je, aby se k ní přidaly ještě Ayame a Hiromi.
„To nepotřebujete vědět,“ odpověděla jsem. Byla jsem překvapená, že se k nim ještě nedoneslo to, co se stalo, když Densetsu no Kunoichi dorazily. Nejen to, jak jsme se s Akirou málem zabily, ale i to, jak Naruto poznal Ayame. Nebo možná, že se to k nim doneslo. V prvním případě možná litovali, že Akira neuspěla, a v druhém případě tomu třeba nevěřili. Nebo jsem možná jenom paranoidní a Rada nemá špehy všude, kam se hnu. Ale jenom možná.
„Ale ano, potřebujeme,“ nesouhlasil se mnou radní Masahiro.
„Abych se lépe vyjádřila. To nechcete vědět,“ řekla jsem a ke své odpovědi jsem přidala i výhrůžný podtón.
„Ale ano, chceme,“ znovu mi oponoval. Tak jsem tu Hokage já nebo on?!
Jenže, jak z toho vybruslit? Rada mi leze krkem od začátku… byly chvíle jako tahle, kdy jsem se vážně proklínala, že jsem nabídku stát se Hokage vzala…
Náhle se otevřely dveře a dovnitř nakoukla Shizune.
„Ano?“ nadějně jsem k ní vzhlédla a doufala, že mě z toho vysvobodí.
„Vaši hosté by s vámi rá…“ nedořekla, protože „moji hosté“ ji strčily dál a vešly.
„Rády bychom s tebou mluvily, Hime-sama, o naší maličké žádosti,“ řekla Akira, přehlédla místnost a pohrdavým pohledem spočinula na mých dvou návštěvnících.
„Ehm… samozřejmě, jen tu něco dořeším s Radou,“ řekla jsem a doufala jsem, že se třeba radní sami zvednou. Nezvedli.
„Výborně,“ otočila se na ně Kame. Asi stoletá členka Rady, která měla neuvěřitelný talent na to být mi neustále osinou v… tam, co slunce nesvítí. „A co kdybyste nám nejprve řekly, kdo jste?“
„Věřte mi, že to nechcete vědět, radní Kame,“ oslovila ji Akira a byl to vzácný moment, kdy jsme spolu my dvě byly v něčem za jedno.
„A vy mi můžete věřit, že je vaší povinností mi to sdělit,“ usmála se na ní bezzubě. Nezdála být se překvapená tím, že neznámá návštěvnice zná její jméno. Pravěpodobně se považovala za velmi významnou osobu. Potměšile jsem se těšila, jak ji Legendární Kunoichi uzemní.
„Mohli byste nás, prosím, nechat s Hokage osamotě?“ zeptala se místo toho.
„Ne, nemohli,“ ujistil ji Masahiro. „Jako členové Rady se stejně o všem dozvíme a všechna rozhodnutí Hokage stejně musíme schválit. Dozvíme se o tom tak jako tak…“ Nevěřícně jsem zamrkala. Jak může lhát Densetsu no Kunoichi?! Pravda, nevěděl, kdo jsou, ale stejně…
„Nelžete nám do očí,“ odfrkla si znechuceně Ayame a Masahiro vyvalil překvapeně oči. „My jsme byly u toho, když Shodaime spolu s Madarou založili Konohu. Vaše funkce vznikla dlouho po tom a měla čistě kontrolní funkci a to jen v nejvážnějších případech porušení bezpečnosti Konohagakure no Sato.“
Málem jsem se rozesmála nad výrazy, které radní momentálně měli.
„To není možné,“ namítl slabě Masahiro
„Oni skutečně nevědí, kdo jsme, Tsunade-hime?“ obrátila se na mě pobaveně Hiromi.
„Nevím, co zamýšlíte, takže jsem vám nechtěla křížit plány. Koneckonců, je to jen vaše věc, komu prozradíte své jméno, Hiromi-sensei,“ zavrtěla jsem hlavou.
Radní nevěřícně přelétali pohledem z jedné na druhou. Prakticky jsem mohla slyšet jejich myšlenky. Padesátiletá Tsunade oslovila tuhle mladou dívku „sensei“?!
„Jsme Densetsu no Kunoichi,“ představila jejich skupinku Akira. „Já jsem Akira Mai Kayuki, Genjutsu no Kunoichi z klanu Saibankan,“ řekla a lehce se zavlnila v bocích. Radní zalapali po dechu. Všichni znají legendy o Densetsu no Kunoichi. Všichni znají jejich plná jména i oblast, ve které nejvíce vynikají. Jen málokdo ale ví, že doopravdy existují…
„Ayame Chika Kameyo, Taijutsu no Kunoichi z klanu Tsurugi,“ představila se Ayame a působivě hodila vlasy tak, že její copy práskly jako dva biče, až radní leknutím nadskočili.
„Hiromi Gina Yasu, Ninjutsu no Kunoichi z klanu Tegaki,“ řekla Hiromi a půvabně kývla hlavou.
Radní na ně koukali s výrazem čiré hrůzy. Potom se pomalu podívali na mě a pohledem mě žádali, abych jim potvrdila, že je to jenom hodně, hodně zlý sen.
Já jsem jen kývla hlavou a Masahiro i Kame se zhroutili do pohodlných křesel před mým pracovním stolem. Měla jsem co dělat, abych se nerozesmála.
„My vás varovaly,“ utrousila Ayame. Věděla jsem, jak škodolibá umí být (taky jsem své základy pochytila od ní), a tak mi bylo jasné, jak moc si tohle představení užila. Ani jedna z Densetsu no Kunoichi netrpěla přehnaným respektem k autoritám typu místní Rady.
„Teď nás nechte o samotě,“ zavrčela nepřívětivě Akira.
„Samozřejmě, Akira-sama. Omluvte nás… Hiromi-sama… Ayame-sama,“ mumlali vystrašeně své omluvy a téměř po kolenou v hluboké úkloně couvali ke dveřím.
Když se za radními zaklaply dveře, uvolněně jsem se posadila a nabídla sezení i svým hostům. Poté, co se usadily, jsem se na ně vyčkávavě podívala a čekala, jestli začnou mluvit samy, nebo jestli to z nich budu muset páčit jako obvykle.
K řeči se ani jedna něměla. Ach jo, zase to bude na mně.
„Potřebovaly jste se mnou mluvit, tak prosím,“ vybídla jsem je asi ne zrovna mile.
„Ano,“ souhlasila Akira a probodávala mě pohledem. Nesnáším, když si se mnou takhle hrají.
„Já ale myšlenky číst neumím, takže bych potřebovala, abyste mi to sdělily,“ zavrčela jsem a významně se podívala do Akiřiných očí.
Akira zarytě mlčela a pohled zavrtávala do stolu. Nakonec se nade mnou slitovala Ayame.
„Předpokládám, že Konohagakure no Sato už měla něco do činění s Akatsuki…“
Mlčky jsem přikývla.
„Jde o to, že už nám tak trochu lezou krkem,“ pokračovala. Neudržela jsem se a vyprskla jsem smíchy. Prohlásit o největší a také nejnebezpečnější zločinecké organizaci, že vám tak trochu lezou krkem, může opravdu jenom sarkastická Ayame.
„A?“ pobídla jsem ji, když jsem se trochu uklidnila.
„Rády bychom, abyste nám ty, Tsunade-hime, a tvoji ninjové pomohli Akatsuki zlikvidovat,“ prohlásila přímočaře.
„Chcete mi říct, že vy, Densetsu no Kunoichi, nezvládnete malou, ani ne desetičlennou skupinu elitních ninjů úrovně S?“ zeptala jsem se škodolibě a uvnitř mě hřálo, protože mi bylo jasné, jak moc nepříjemné tohle pro Akiru je.
„Nejde o to, že bychom je nezvládly. Samozřejmě, že zvládly, ale trvalo by to trochu déle, než by nám bylo příjemné a bylo by potřeba spoustu převleků a infiltrací a samých takových namáhavých věcí,“ vysvětlila Hiromi.
Její odpověď mi dávala smysl. Věděla jsem, že všechny tři nesnáší maskování, a pokud jde o trpělivost, jsou na tom podobně jako já až na to, že se umí mnohem lépe ovládat.
„Dobře, tomu rozumím,“ přikývla jsem a podívala jsem se na Ayame. „Jediné, co jste mi ale stále neřekly, je proč.“
„Ale řekly,“ nesouhlasila se mnou.
„Ne, pouze jste mi řekly, že vám tak trochu lezou krkem. To samé ale já můžu prohlásit o Radě a také to není důvod, proč je likvidovat…“ odpověděla jsem.
Ayame zacukaly koutky, váhavě přikývla a dala mi tak za pravdu.
„Ty víš, jaká zvířata přivoláváme?“ zeptala se opatrně.
Nechápala jsem smysl téhle otázky, ale i přes to jsem odpověděla. Pokud si dobře pamatuji, a poruchy krátkodobé paměti mě netrápí, mluvily jsme o likvidaci Akatsuki.
„Ano, Ayame-sensei. Ty přivoláváš fialového draka Tatsuyu. Akira-sensei přivolává zlatého draka Tatsuo a Hiromi-sensei přivolává stříbrného draka Ryuu,“ odpověděla jsem. Ani jedno z těchto bájných zvířat jsem nikdy neviděla na vlastní oči. Znala jsem je jen z vyprávění Akiry z časů, kdy jsem byla ještě její studentka.
Ayame dalším přikývnutím potvrdila mou správnou odpověď.
„Ale nepřivoláváme pouze legendární draky,“ pokračovala ve výkladu Hiromi. „Přivoláváme i jiná zvířata. Podle toho, se kterými jsme uzavřely magickou smlouvu. Sama to moc dobře víš, protože to byla Akira-sama, kdo tě naučil přivolávat Katsuyu. Stejně tak Ayame-sama naučila svého žáka Jiraiyu přivolávat Gamabuntu a já jsem naučila Orochimaru přivolávat Mandu.“
Pomalu jsem si začala připadat, jako kdybych se vrátila v čase do doby, kdy nás, tedy mě, Jiraiyu a Orochimaru, Legendární Kunoichi trénovaly i přes velkou nelibost třetího Hokage.
„To všechno ale vím,“ skočila jsem Hiromi do řeči a vysloužila jsem si za to opravdu ošklivý pohled. Těžko se ale namítá, že nejsem dítě, když jsou všechny tři minimálně o sto padesát let starší. Raději jsem tedy seděla a tiše čekala, kdy se konečně dostanou k jádru věci.
„Málokdo ale ví, že máme smlouvy ještě s někým.“
Zvědavě jsem pohlédla na Akiru, která se ujala dalšího vysvětlování.
„Bijuu,“ odpověděla jednoslovně na můj zvědavý pohled.
„Cože?!“ vyhrkla jsem neschopná uvěřit.
„Ano,“ potvrdila Ayame. „Každá z nás může přivolat tři ocasaté démony. Je v naší moci ovládnout až tři a maximálně tři bijuu, což z nás fakticky dělá nejsilnější trojici ninjů, jaká kdy existovala.“
„To nemyslíte vážně,“ odmítala jsem uvěřit a přelétala jsem pohledem z jedné na druhou a čekala jsem, kdy mi jedna z nich řekne, že to byl vtip. „Ayame-sensei,“ naléhala jsem.
„Ale abychom se vrátily k původnímu tématu našeho rozhovoru,“ navázala Akira monolog a nevšímala si mého zděšení.
„Cože? Vy mi tady jen tak mimochodem sdělíte, že přivoláváte ocasaté démony a potom se budeme vracet k původnímu tématu rozhovoru?!“ vyjela jsem na ni. Odpověděla mi znechuceným pohledem.
„Nemám ani čas ani chuť ti vysvětlovat, jak, kdy a proč se to stalo, Hime-sama,“ řekla. „Faktem je, že přivoláváme Bijuu. Smiř se s tím nebo ne, ale teď se musíme pohnout dál.“
Vyčkávavě se na mě podívala úplně stejně, jako to dělávala před třiceti lety.
Přikývla jsem. Nerada jsem si to přiznávala a nahlas bych to taky nikdy neudělala, ale měla pravdu.
Kývnutím hlavy jsem ji vyzvala, aby pokračovala.
„Veškeré operace Akatsuki se zaměřují na polapení všech Jinchuuriki a v osmi případech z devíti již uspěli. Jediný, kdo jim stále ještě schází, je Kyuubi Jinchuuriki,“ vysvětlovala dál.
„To znamená,“ navázala plynule Ayame, „že Pein má momentálně pod kontrolou osm ocasatých démonů. O pět víc, než zvládne kterákoliv z nás…“
„Chcete mi tím říct, Ayame-sensei, že Pein je silnější než vy tři dohromady?“ zeptala jsem se zatajeným dechem. Odpověď jsem raději ani nechtěla slyšet. To by totiž znamenalo, že celá tahle situace s Akatsuki není jen problém. V tomhle případě by to znamenalo průser první kategorie.
„Není silnější,“ odpověděla vážně Hiromi. „Není silnější a to je právě ten problém. Pein dokáže ovládnout maximálně dva démony, ale pokud by proti sobě stáli Pein a samotný Kyuubi no Youkou, vsadím na Kyuubiho.“
„Takže Pein má momentálně v moci osm démonů z devíti, ale sílu má jen na to, aby ovládl maximálně dva…“ shrnula jsem fakta. „Tak jak to, že se, sakra, ještě nic nestalo?!“ vyjela jsem na ně. „Jak to, že se bijuu už dávno neosvobodili? Jak to, že už dávno nedecimují zemi?“
„To taky nevíme, můžeme se jen dohadovat z toho, co víme od našeho špeha v Akatsuki…“ odpověděla Akira s ledovým klidem, který byl momentálně pravým opakem mého rozpoložení.
„A je váš zdroj důvěryhodný?“ zeptala jsem se kousavě.
„Považuješ mě za dostatečně důvěryhodou, Hime-sama?“ zeptala se Ayame s jemným úsměvem na rtech.
Tohle byl lehký šok.
Rozhodla jsem se její otázku ignorovat a místo toho jsem se zeptala: „A co se tedy můžete dohadovat?“
„Pokud jde o to, proč se démoni ještě neosvobodili, můj osobní tip je, že na ně ještě stále trochu působí pečetě, které je uvěznily v jejich hostitelích,“ začala vysvětlovat. „A to také usnadňuje Peinovi jejich kontrolu. Pein pro jejich kontrolu používá chakru všech členů Akatsuki a na pravidelných schůzkách ji ze všech ždímá. Pro nás to je výhoda, protože si myslím, že přinejmenším jednoocasý a pětiocasý si pamatují mou chakru a nechají se alespoň trochu zkrotit. Zdůrazňuji, že nechají je klíčové slovo.“
„Pokud to správně chápu,“ ujasňovala jsem si opatrně situaci, „ty jako člen Akatsuki se podílíš na krocení bijuu, což může být jediný důvod, že se stále ještě neosvobodili.“
Všechny tři přikývly. Pak mě ale ještě něco napadlo. „Řekla jsi, že jednoocasý a pětiocasý si pamatují tvou chakru… Akatsuki mají osm démonů. Znamená to, že ten třetí, kterého přivoláváš ty, je devítiocasý?“ zeptala jsem se s respektem.
Ayame souhlasně přikývla.
„V tom případě to vysvětluje to, že tě Naruto Uzumaki poznal,“ řekla jsem Ayame.
„Ano,“ souhlasila. „Kyuubi si mě bude určitě pamatovat. Je proto logické, že mě zná i Jinchuuriki.“
„Správně jsi to shrnula, Hime-sama,“ řekla Akira. „Problém, který nám zústává, je, že teď se veškerá síla, kterou Akatsuki disponují, zaměří na dopadení Kyuubiho.“
„To znamená na Konohu,“ konstatovala jsem suše a unaveně jsem vydechla. Nemluvily jsme ani půl hodiny já si připadala, jak po souboji s Orochimaru.
Ani přesto mi ale neuniklo významně povytažené obočí, kterým mě počastovala Akira.
„Ale no tak,“ zavrčela jsem otráveně, „je mi jasné, že jste věděly, že Kyuubi Jinchuuriki se skrývá tady, v Konoze. Proto jste se vydaly sem, ne? Pokud se má veškerá síla, kterou Akatsuki mají, zaměřit sem, mám nejlepší motivaci k tomu, abych se s vámi spojila, že?“ obdařila jsem je přestíraným milým úsměvem.
„To samozřejmě máš,“ souhlasila věcně Akira. „Mohu to tedy brát tak, že jsme se dohodly?“
Její výraz napovídal, že už chce být co nejdál ode mě.
„Ještě jste mi ale nenaznačily, co očekáváte ode mě,“ poznamenala jsem a opět mě škodolibě zahřálo, když se Akira zatvářila otráveně.
„S jednotlivými členy se vypořádáme samy,“ řekla Hiromi. „Bude to mnohem rychlejší a také bezpečnější pro všechny. Pravdou je, že ani jeden se nám nemůže rovnat, vezmeme-li v úvahu to, jak je Pein neustále ždímá z chakry.“
„Na vás bude, abyste kontrolovali bijuu. Naučíme vás jak. Bude potřeba velké množství lidí, jakmile se pustím do Peina,“ řekla Ayame. Přeběhl mi mráz po zádech z tónu, kterým se zmínila o jeho likvidaci.
„To vypadá, jako byste už měly připravený plán…“ nadhodila jsem.
„Ten samozřejmě máme,“ ujistila mě Akira. „Nemělo by cenu plýtvat drohocenný čas jeho vymýšlením tady. I tak ztratíme dost času jeho realizací.“
„Rozmysli si, prosím, co nejrychleji, Tsunade-hime, kteří ninjové umí nejlépe kontrolovat a vůbec pracovat s chakrou,“ oslovila mě Hiromi. „Bude jich potřeba nejméně sedm. Dále bude potřeba hodně ninjů na útok na Amegakure no Sato. Pein tu působí jako Kouukage, je tedy velmi pravděpodobné, že si udržuje trvalé spojení, aby si v případě nutnosti přivolal pomoc.“
„Skrytá dešťová ale podle mých informací nevykazuje nijak velký počet ninjů,“ namítla jsem. Všude mám své lidi, jako Hokage z Konohagakure no Sato si nemohu dovolit být o něčem neinformovaná.
„Nenech se zmást,“ poučila mě Ayame. „Amegakure není nijak velká vesnice. Pein proto spoléhá na to, že jí nikdo nebude věnovat moc velkou pozornost. Svou skrytou armádu si cvičí jinde. Na Amegakure no Sato zaútočíme proto, abychom tuto jeho vojenskou sílu odlákali pryč a on ji tak nemohl použít, až spustíme hlavní operaci,“ vysvětlila.
Přikývla jsem. Jejich informace byly vždy bohatší a spolehlivější, než jaké jsem mohla shromáždit já.
„Mohu poslat zprávu se žádostí o pomoc do Skryté písečné,“ navrhla jsem. „Myslím, že Kazekage by možnost podílet se na zničení Akatsuki uvítal.“
„To je výborný nápad,“ souhlasila Hiromi. „Čím více bojeschopných ninjů, tím lépe.“
Všechny tři se potom velmi brzy rozloučily a nechaly mě, abych měla čas vyřídit všechny úkoly, které na mě navalily. Okamžitě jsem zavolala Shizune a pověřila ji polovinou z nich.