Krvavé štěstí 3: Pocit

Pode mnou byla hloubka nejméně čtyřicet metrů, končila tvrdou udusanou hlínou a mou jistou smrtí. Pokusila jsem se ještě obrátit a chytnout se parapetu, ale ten vězel asi dvacet centimetrů nad mou hlavou. Zmocnilo se mě to. Zachycovalo se to na mě malými nepříjemnými drápky a odmítalo mě to pustit. Ten pocit… nechtěla jsem, ale něco ve mně tomu nedokázalo zabránit. Znovu jsem ochutnala a musím platit…

Od prsou ke konečkům všech prstů se mi rozlil ten úžasný hřejivý a lehce vibrující pocit. Roztáhla jsem paže, zaklonila hlavu a prohnula se. Nad lopatkami začalo svědění pomalu přecházející v bolest. Zakřičela jsem, padala jsem dolů nesmírnou rychlostí… Pod čerstvá černá křídla jsem zachytila vzduch a prudce mávla. Vynesla mě nahoru, nad tu budovu… Měsíc byl tak jasný, chtěla jsem k němu letět, letět a obejmout ho.
Zostřilo se mi vidění, postřehla jsem i nejmenší pohyb lístků v korunách stromů. Špičáky se začaly prodlužovat a ostřit. Přejela jsem přes ně jazykem a zavyla šíleným smíchem. Letěla jsem výš a výš, měsíc mě hypnotizoval a neskonale pohlcoval. Celá noční obloha působila magicky a nepřirozeně čistě. Hvězdy… perly ledabyle poházené po černém sametu noční oblohy svítily jasně, jemně blikaly a přitahovaly mne svou silou. Chtěla jsem je chytit, chtěla jsem je mít, vlastnit je všechny…

Něco mě tížilo v ruce, předmět, který tam neměl co dělat. Odhodila jsem to, a bylo mi jedno, co to je. Letěla jsem vysokou rychlostí nad korunami stromů a něco v mojí ruce mě absolutně nezajímalo. Čelenka se znakem listové padala na zem a bylo slyšet, jak cinkla o nějaký kámen. A někdo ji po chvíli zvedl.

Vítr mi foukal do dlouhých černých vlasů a vháněl mi slzy do očí. Smála jsem se… nebyl to však radostný smích. Zněl zle, naštvaně a zároveň děsivě vítězoslavně. Párkrát jsem se ve vzduchu otočila na záda a pozorovala tu krásnou noční scenérii. Vždy jsem milovala pohled na noční oblohu, nikdy mě ale neuchvátila tak, jak tomu bylo teď.
„Nic necítíš… jsi jako loutka v našich rukou…“ vyděšeně jsem zaječela a jen s velkým štěstím jsem se vyhnula vysokému komínu. Otočila jsem se, nikdo tam však nebyl. Podívala jsem se dolů… nic, jen tmavé zchátralé domy a neosvětlené ulice mezi nimi. Skoro se mi zastavil dech, jen tak tak jsem mohla letět dál. Zpomalila jsem… dlouho jsem ten hlas neslyšela. Starý, mužský uštěpačný hlas. Rozkazovačný a posměšný. Chtělo se mi z toho zvracet, byla jsem vyděšená… v tomto stavu se mi to nestává zrovna často. Proč teď? Proč zrovna teď?! Zakroutila jsem hlavou a zavřela oči. Byla jsem v dostatečné výšce, takže mě nemohlo nic srazit k zemi. Položila jsem se na záda a plachtila… v tom jsem něco zaslechla… bylo to ale mnohem příjemnější a zajímavější. Pousmála jsem se, otočila se a otevřela oči. Zalétla jsem za nejbližší budovu a čekala.

„Měli jsme najít Kakashiho skupinu… co děláme tady?“ dívčí hlas, jemný a jaksi uražený. Olízla jsem si rty, byla jsem nedočkavá.
„Našel jsem tuhle čelenku. Co by čelenka se znakem naší vesnice dělala tady? Musí to být někoho z jeho skupiny“ chlapec s příjemným hlasem… třásla jsem se, ale stále jsem se udržela a čekala. Jsou tu tři…
„To je otrava… vraťme se. Vždyť ta čelenka musela spadnout z nebe, nebyly tam žádný stopy… žádný věci, krev…“ dívce unikl povzdech. Protáhla jsem si křídla.
„To máš pravdu, ale jak je teda najdeme?“ konečně, třetí hlas… patřil chlapci. Škoda. Máme tu jen jednu dívku…
„Promiňte, kluci. Musím si odskočit“ usmála jsem se…
„Dobře, ale dávej pozor,“ ten třetí hlas
Stála jsem za rohem té budovy a čekala. Viděla jsem stín… trochu jsem ustoupila a pak jsem ji uviděla.
Měla dlouhé blond vlasy stažené do culíku, přes pravé oko měla jeden dlouhý pramen vlasů… asi to má být ofina. Velké modré oči bez zorniček, fialové oblečení. Zastavila se a pootevřela ústa, jako by chtěla mluvit. Něco ji však zarazilo.

„Ty oči. Jsou mrtvé. Velké černé mrtvé oči. Kdo je to? Má štíhlá černá křídla plná malých černých peříček, světlou pleť, dlouhé černé vlasy… potrhané oblečení skrz naskrz nasáté krví. Dívá se na mě. Směje se! Ten škleb… se nedá vydržet… má… má špičaté zuby… upír? Co… co je to? Pomoc…“

Zhroutila se na zem, stačila jsem ji zachytit. Odhrnula jsem jí vlasy z krku a jemně jí ho pohladila rty. Měla tak jemnou pleť… olízla jsem jedno místo na tom krčku a nenasytně jsem se zakousla. Zuby pronikaly skrz kůži lehce, roztrhly ji a já jsem jen sála tu krev. Ona otevřela oči, na jekot jí však nezbývala síla. Nemohla jsem se jí nabažit, dlouhými drápy jsem jí drásala tělo… nejdřív ruce, pak břicho, hruď, nohy… krev byla všude, ulpívala na jejích plavých vlasech, na mém oblečení… drápy jsem jí rozsekla obličej… myslím, že v té chvíli už byla mrtvá.

Ten pocit odezníval… ležela jsem na ploché střeše jedné z budov a pozorovala noční oblohu. Hned, jak jsem zjistila, že je mrtvá, namočila jsem ruce do krve a něco napsala na zeď. Už nevím co… pocit odchází a já zapomínám… jako vždy. Za chvíli se budu divit, co dělám na téhle střeše, nebudu mít ani potuchy, že jsem zabila další nevinnou oběť. Ještě jsem se naposledy podívala na měsíc a pak zavřela oči a lehla si na břicho… přemýšlela jsem… myslela jsem na tu dívku… dívku… jakou barvu měla vlasů? Kdo to vlastně byl… nevím… existovala vůbec? Asi ne… nevím, nevzpomínám si… byl to… asi to byl jen sen…