Krvavé štěstí 4: Paměť

Ležel na zemi. Na studené podlaze. Něco… něco bylo pod ním, bylo to mazlavé a vlažné. Otevřel pravé oko a zamžoural po místnosti. Mrtvoly. Spousta mrtvol, bez nohou, bez rukou… bez hlavy. Zakuckal se a obrátil se na druhou stranu. Zhluboka se nadechl… šlo to moc lehce. Zašátral jednu rukou po obličeji… maska byla pryč! Vyděsil se… byla jen stažená dolů… pomalu si sedl, rukou se opíral o zem… levé sharinganské oko měl stále zavřené… chyběla mu i čelenka. Volnou rukou se chytl za čelo, začala ho příšerně bolet hlava. Opřel ji o chladnou stěnu a ruce nechal volně podél těla. Polkl, vydýchával, přemýšlel… a vzpomínal. Vzpomínal? Nemohl si nic vybavit…

Po chvíli si nandal masku a s potěšením zjistil, že je čistá a nepoškozená. Odsunul se od zdi a vrtkavě se postavil. Otočil se… nechtěl to vidět, nechtěl se prodírat tou masou těl a zaschlé krve. Potřeboval však najít něco, čím by zakryl levé oko. Rozhlédl se po místnosti… čelenek tu bylo spousta, ale on opravdu nechtěl některou z nich stahovat z mrtvého obličeje. Jak by byla hlava v jeho rukou těžká, jak by se možná otevřela ústa a vyšel z nich poslední mrtvolný zapáchající výdech. Znovu hlasitě polkl a očima hledal dál… třeba čelenka, která se válí někde osamocená, bez těla svého majitele! Jednu našel… dobelhal se k ní, nechtě šlápnout na žádnou ruku nebo do žádného břicha. Čelenka ležela vedle ruky, která byla useknutá od těla někde nad loktem. Na pravém prsteníčku byl malý smaragdový prstýnek, za nehty ulpívala krev…

Znechuceně čelenku zvedl a zkoumavě si ji prohlížel… byla to písečná čelenka. Zoufale se podíval kolem, ale žádnou čelenku listové vesnice nenašel. Pokrčil rameny a opatrně strhl kovový štítek se znakem Písečné. V ruce mu zůstal pásek černé látky. Převázal si ho přes oko. Vyskočil oknem a hladce dopadl na tvrdou zem. Podíval se nahoru… ten, kdo tu všechny zabil, musel být ninja. Tohle by přece obyčejný člověk nedokázal přežít. Rozhlédl se…

„Stáhla prst ze rtů a sundala pásku, kterou měl na čele. Vlasy mu bezvládně spadaly přes obličej. Odhrnula je rukou a položila mu ji na čelo, jako by měl horečku.“

Zastavil se v načatém kroku. Ta dívka… paměť se mu pomalu vracela… ta dívka… ona mu stáhla masku, a vyléčila mu jeho zranění na rukou. Letmo se na ně podíval. Byl přece přibitý na stěně kunaiem, teď tam má jen dvě malé světle růžové jizvy. Znovu se pochybovačně podíval na okno. Že by vyskočila, rozbila přitom sklo a utekla? Na zemi mezi střepy byly jen jeho stopy… nedávalo mu to smysl.

Určitě už poslali nějakou posilu, jeho skupina se měla vrátit již před dvěma dny. Kleknul si a přiložil ucho k zemi… ucítil chvění… pravidelné chvění… dva přibližující se lidé… zvedl se a dal se směrem, odkud ti dva běželi.

Uviděli ho asi hodinu poté, co našli Ino. Seděl na stromě, hlavu v dlaních.
„Kakashi-sensei? Jste to vy?“ muž zvedl hlavu a uviděl dva chlapce. Jeden trochu tlustší, s dlouhými hnědými vlasy. Na zádech něco nesl. Druhý hubený, tmavé vlasy vzadu stažené gumičkou. Chouji a Shikamaru. Usmál se.
„Vy jste ta posila? Není vás nějak málo?“ oba chlapci se zasmušili… Chouji opatrně položil svůj náklad na zem. Bylo to něco zabalené v plátnu… značně prokrvavělém plátnu. Kakashi si znovu kleknul a plátno rozmotal. Pohled na mrtvou dívku byl neskutečně odporný, krvavý a nechutný. Kakashi odvrátil oči a tázavě se na chlapce podíval. Shikamaru dívku zase zabalil a dal se do vysvětlování… nic neviděli… Ino musela na záchod, zašla za budovu… a pak nic… jen čekali. Když se dlouho nevracela, šli se za ní opatrně podívat. Našli ji v hrozném stavu, celou rozpáranou, obličej rozdrápaný a na krku měla díru o průměru dva centimetry. Všude byla krev… a na stěně byl ten nápis…

„Jaký nápis?“ zeptal se potichu Kakashi… znepokojivě mu to připomínalo masakr v té budově. Masakr, který jako jediný přežil.
„Bylo to napsané její…“Shikamaru ukázal na krvavou hroudu vedle nich „…krví. Celá zeď byla pocákaná, stěží to šlo přečíst…“ polkl, do očí se mu draly slzy. Kakashi trpělivě vyčkával.
„Stálo tam: První se PROBUDÍ, pak přijde POZNÁNÍ, POCIT panuje, PRÁZDNOTU plní, PAMĚŤ postrádá, PROKLETÍM žije… některá slova byla napsána velkými písmeny… a jedna věc mi tam nesedí“
„Jaká?“ Shikamaru vzal klacek a vyryl nápis do země. Ukázal na poslední slovo.
„Všechna ta slova začínají na Pé… všechna, až na to poslední. Myslím, že slovo Žít má nějaký zvláštní význam.“ Kakashi se zamračil.
„Slovo žije by šlo nahradit slovem přežívá… proč to tam není?“
„Třeba pachatel přisuzuje výjimečnou moc tomu Žije… opravdu nevím. Mám málo informací…“

Probudila jsem se a zjistila, že ležím na střeše nějakého domu. Pomalu jsem vstala… zabolelo mě ve spáncích… zase. Nevěděla, co jsem dělala předchozí večer. A jak jsem se vůbec dostala takhle vysoko? Podívala jsem se na své šaty… byly trochu potrhané, jinak čisté. Tak proč mám všude kolem sebe zaschlou krev? Přešla jsem na kraj té střechy. Byl tu žebřík. Oddychla jsem si a opatrně jsem slezla dolů. Rozhlédla jsem se. Všude bylo prázdno, nikde nikdo, jen ty vysoké domy, kolem les. Rozeběhla jsem se k němu. Ničeho jsem si nevšímala, nechtěla jsem potkat toho, kdo tu rozsévá smrt. Les byl konejšivě temný a teplý. Běžela jsem skrz stromy, vyhýbala se pařezům a velkým nadzemním kořenům. V tom jsem zaslechla hlasy. Prudce jsem zabrzdila a pokračovala jsem chůzí. Hlasy se přibližovaly… mezi stromy jsem zahlédla tři postavy, jak sedí na zemi, koukají dolů a vedle nich leží něco zkrvaveného. Nechtěla jsem, aby mě našli, s maximální opatrností jsem přicházela blíž.

„Někdo tu je…“ Kakashi upřeně zíral na nápis v hlíně
„Já vím… stojí někde za tebou, Chouji… asi tak dvacet metrů.“ Shikamaru se protáhl a přitom nenápadně strčil ruku do pouzdra a vytáhl kunai. Kakashi přikývl…