Krvavé štěstí 5: Prázdnota paměti

Zpoza velkého stromu vysokou rychlostí vyletěl kunai a minul mi ucho o pár centimetrů. Vzal s sebou pár mých vlasů a připíchl je ke kůře protějšího stromu. Lekla jsem se a přestala jsem vnímat ty tři postavy sedící přede mnou. Otočila jsem se, připravená utéct. Přede mnou se znenadání objevil velmi hezký mladý chlapec s dlouhými vlasy svázanými vzadu na hlavě, s náušnicemi a poutavým pohledem. Ušklíbl se, když jsem ho chtěla odstrčit a uniknout. Jenže… nemohla jsem se pohnout… ani o kousek, zůstala jsem stát přesně v té pozici, v jaké jsem se ocitla. Moje tělo… bylo jako z kamene, každičký kousíček byl podivně sevřený, prázdný, naprosto bez života. Vyděsila jsem se, ale nemohla jsem nic dělat. V němém úžasu jsem hleděla do jeho krásných očí. Viděla jsem v nich samotu, ublížení… ztrátu.

Sevření povolilo. Konečně jsem mohla aspoň trošku ovládat svoje tělo. Začala jsem ječet. Ten zvuk vycházel až z plic, cítila jsem chvění i v prstech. Chlapec se lekl a zacpal si uši. Mohla jsem se hýbat, ale neutíkala jsem. V tu chvíli mně to ani nenapadlo. Jen jsem tam stála, ruce připažené, oči zavřené a jekot mi svíral hrdlo… jako malé děcko, které nedostalo svou oblíbenou zmrzlinu.

Někdo mě zezadu chytil za zápěstí a sevřel mi je za zády, volnou rukou mi ucpal pusu. Pud sebezáchovy mě donutil k tomu, abych ho kousla, ale akorát jsem mu pomuchlala látkovou rukavici. Ten člověk stál přímo za mnou, cítila jsem jeho tělo na svých zádech, slyšela jsem rychlý pravidelný dech hned u ucha, ale necítila ho. Přestala jsem ječet spíš únavou a vyčerpáním než přičiněním toho člověka. Omdlela jsem.

„Kdo to je?“ Kakashi povolil sevření rukou té dívky a jemně ji položil na zem. Obličej jí zakrývaly dlouhé černé, leč špinavé vlasy. Odhrnul je z čela a zděsil se.

„Nedbala toho a ukazováček vsunula pod masku, chytila okraj a pomalinku stahovala látku dolů. Přejela přes dlouhý rovný nos a ukazováčkem se dotkla rtů. Chvěly se. Dalšími prsty stáhla celou masku, ukazováček zůstal na rtech.“

Byla to ona… ta dívka, která tam všechny pozabíjela. Pořád si jasně nevzpomínal na tu bitvu, ale nějaké záblesky tu byly. Byl si naprosto jistý, že to ona způsobila ten masakr a taky to bylo ona, kdo ho ušetřil… nechal ho žít.

„Co-co se děje, Kakashi-sensei?“ Shikamara vyděsil Kakashiho pohled. Ten jen zakroutil hlavou a navrhl, že dívku vezmou do vesnice a pokusí se dohnat Choujiho, který šel napřed, aby ohlásil částečné selhání mise a úmrtí jednoho z ninjů. Shikamaru tedy souhlasil, vstal a protáhl se. Kakashi vzal dívku do náruče a oba vyrazili do vesnice.

Cítila jsem houpáni… příjemné, pravidelné a jemné houpání. Jako na lodi. Usmála jsem se. Ale… někdo mě držel. V náručí, jako nevěstu. Hlavou jsem se opírala o něčí hruď a jednou rukou jsem ho objímala kolem krku. Druhá mi klidně spočívala v klíně. Trochu jsem se zavrtěla a otevřela jsem oči.

Nejdřív jsem se lekla, vypadalo to, jako bych letěla, ale pak jsem si uvědomila, že ten, kdo mě nese jen skáče ze stromu na strom. Držely mě ruce v rukavicích jaké mívají bezdomovci, v rukavicích bez prstů. Znejistěla jsem a podívala jsem se na tvář mého dopravního prostředku.

Nesl mne dospělý muž a podle jeho zelené vesty to nebyl bezdomovec, ale ninja. Přes spodní část obličeje měl přetaženou masku, černou pásku přes oko a šedé vlasy. Skoro stříbrné. Podíval se na mě a usmál se. Zdálo se mi, že ho odněkud znám. Vypadal opravdu krásně a já jsem byla šťastná, že mě nese právě tento muž.

„Kdopak seš, krásko?“ už se sice díval na cestu, ale mluvil na mne. Krásko? Vážně řekl krásko? Byla bych v sedmém nebi… kdybych doopravdy věděla, kdo jsem.