Arigatou 02 - Stalo se první den

Díval se ven z okna na krásnou krajinu. Na horizontu byly vidět majestátní kopce a divoké lesy. Tajine však byl ve svém zámku a všechnu tu krásu pozoroval jen oknem. Vlastně u toho okna trávil většinu svého volného času. Někdy i celé hodiny. V jeho tváři byly vidět zřetelné stopy zármutku.
Na bidýlku v jeho komnatě zakrákalo modře zbarvené orlí mládě. Tajine se ale jen dál díval z okna svýma čistě bílýma očima a nic jiného nevnímal.
Najednou někdo zaklepal na ohromné dubové dveře a bez vyzvání vtrhnul do komnaty feudálního pána.
„Tajine-sama! Stínoví shinobi se vrátili z mise.“
Feudální pán Tajine se dál se stejným výrazem v obličeji díval z okna a příchozího naprosto ignoroval.
„Je to, jak jsme se obávali. Váš syn je mrtvý.“
Feudální pán se však ani teď nepohnul. Jen dál hleděl z okna na divokou krajinu za ním. Stále hleděl s tím stejným zármutkem v obličeji. Na okamžik se rozhostilo ticho.
„Tajine-sama?“ zeptal se s obavami v hlase feudálův rádce, když už to ticho nemohl snést.
Ještě chvíli se nic nedělo, když feudální pán pohnul ústy.
„Já vím,“ řekl a dál jen zíral z okna.
Gonruo, feudálův rádce odešel z komnaty. Tajine-sama svůj melancholický výraz stále neměnil a bez mrknutí dál sledoval svou zemi.

Slunce se už klonilo k západu a Naruto, Hinata ani Shino za celou dobu nepromluvily. Když už slunce téměř zašlo za horizont, Shino zastavil a konečně se ozval: „Tady se utáboříme.“
„Cože?!“ vykřikl Naruto.
„Jak to myslíš, že se tady utáboříme?! Ještě můžeme jít několik hodin!“
„Už jsem řekl,“ odvětil klidným hlasem Shino, načež ještě dodal: „já jsem velitel týmu. Nechceš se mi snad protivit?“
Naruto chtěl ještě něco namítnout, ale Shinův strašidelný výraz ho naprosto uzemnil.
„Tímhle tempem tam nedorazíme za měsíc, ale za rok,“ řekl Naruto tak, aby ho Shino neslyšel. Hinata stojící opodál se jen uchichtla.
Stany stavěly asi půl hodiny (měli dva stany, jeden pro Naruta a Shina a druhý pro Hinatu), načež Shino rozdělal oheň a podíval se na už skoro za kopci zalezlé slunce.
„Spát půjdeme tak za půl hodiny,“ řekl klidně.
Naruto věděl, že protestovat je marné, tak raději mlčel. Jen v sedě zavřel oči a zamyslel se.
Hinata to zpozorovala a zadumala: „Nad čím asi Naruto-kun přemýšlí?“
Shino si toho také všimnul. „Doufám, že alespoň přemýšlí o misi a ne o nějakých blbostech.“
„Zabít-Shino, zabít-Shino, zabít-Shino, zabít-Shino, proč musíme jít spát se západem slunce?!, zabít-Shino, zabít-Shino, zabít-Shino…“
Jak řekl Shino, spát šli všichni se západem slunce. Naruto sice usnul jako první, ale uprostřed noci se probudil. „Příroda volá…“
Vylezl ven ze svého stanu, prošel kolem Hinatiného a zamířil mezi stromy do tmavého lesa. Když se vracel, všiml si, že Hinatin stan je otevřený. Chvíli přemítal v hlavě, jestli se má podívat dovnitř, nebo to nechat být.
„Měl bych se tam podívat. Co když je něco v nepořádku? Ale na druhou stranu – co když je tam nahá?“
Po chvíli vnitřního boje se Naruto sehnul a podíval se do stanu. Byl připraven, že možná dostane pořádnou facku, co však spatřil vevnitř ho překvapilo. Stan byl prázdný a Hinatin spací pytel ležel nedotčený vedle jejího batohu.
Naruto se vyplašeně zvedl a rozhlédl se.
„Hinato?“ zavolal šeptem tak, aby nevzbudil Shina.
„Hinato??“ opakoval pořád dokola, přičemž obcházel stany i táborák.
Dál volal Hinatino jméno a při každém zavolání se víc a víc vzdaloval od tábora. Nakonec dorazil až k nějakému útesu. Chtěl znovu zavolat Hinatino jméno, když si všiml noční oblohy. Tady, kde nestínily žádné větve stromů, byla obloha v noci skutečně nádherná. Navíc se blížil úplněk a měsíc ozařoval celý útes od jeho krajů až k bodu, kde stál Naruto. Zrovna si říkal, že to je neobyčejně krásný pohled, když zaregistroval, že na útesu není sám. Na samém kraji seděla ještě nějaká dívka. Očividně o Narutovi nevěděla a jen sledovala nebe. Naruto si ji prohlížel, jak jen mu to stříbrné světlo měsíce dovolovalo.
„Hinato!“ došlo mu najednou.
Chtěl jít za ní a zeptat se, co tady dělá, že o ní měl strach, když se v půli kroku zarazil. Chvíli jen Hinatu ozářenou světlem měsíce pozoroval, když se otočil a zamířil zpátky do stanu.
„Nebudu jí teď rušit,“ řekl si.

Další den probíhal v podobném duchu jako včerejší. Za celou dobu nikdo nepromluvil. Textura země se pomalu začínala měnit – stromy ubývaly a kameny přibývali. Všichni věděli, že už zítra se dostanou do míst, kde nebudou ani kameny, jen samý písek. A pozítří, ve třetí den jejich putování, už budou ve Skryté Písečné.
„Jak se asi má Gaara?“ zauvažoval Naruto a pousmál se.
„Co se děje, Naruto-kun?“ zeptala se Hinata, když si všimla jeho úsměvu.
„Nic“ odpověděl Naruto, stále s úsměvem na tváři.
Shino se na něj jen podíval a dál vše ignoroval.
Ještě stále se usmívající Naruto trochu přidal do kroku.
„Nezrychluj tolik,“ ozval se konečně taky Shino.
Naruto se na něj (teď už bez úsměvu, spíše s takovým pa-pošklebkem) otočil a zaprotestoval: „Měli bychom zrychlit, když už musíme chodit spát tak brzo.“
„Nemyslím si,“ odvětil klidně Shino, „budeme dál udržovat tuto rychlost.“
„Ale…“
Naruto přestal hned, jak znovu uviděl na Shinově tváři ten výhružný výraz. Radši se zas otočil dopředu a trochu zpomalil.
„Zabít-Shino, zabít-Shino…“

Když nastalo poledne, Shino zastavil a začal z batohu vytahovat instantní jídlo.
„Naruto, nasbírej nějaké větve. Hinato, ty pak rozděláš oheň,“ řekl.
„Na co dřevo? Proč jednoduše nezapálíme nějaký tvoje brouky?“ zeptal se vesele Naruto, načež se Hinata pousmála a pusu si zakryla rukou, aby si toho Shino nevšiml. A taky si toho nevšiml, protože se s hněvem v očích díval na Naruta.
„Naruto…“ začal…
„Ok, ok… to byl jenom vtip,“ řekl Naruto a vypravil se pro dřevo.
„Nesnáším, když je Shino velitel mise,“ pomyslel si, když sbíral starou větývku ze země nedaleko tábora.
Když se za pár minut vrátil a položil větve na zem, Hinata se k nim sehnula, aby mohla rozdělat oheň, jak jí řekl Shino. Ten už měl připravené jídlo k opékání.
Když byl oheň rozdělaný, Shino dal každému po jednom syrovém kousku jídla. Naruto vzal jednu dlouhou větev a nabodl na ní svůj díl. Letmo se podíval po svých společnících; nejdříve na Shina, který měl oči jen pro svůj díl, pak na Hinatu, která, jak si všiml, se na něj dívala taky. Jakmile však zaregistrovala jeho pohled, zrudla v obličeji a podívala se nepřítomně do ohně.
„Naruto?“ ozval se Shino.
Naruto, stále sledující Hinatin pohled, se jen zeptal: „Co je?“
„Naruto, hoří ti oběd,“ řekl Shino klidně.
„Cože? O čem to…“ Naruto se rychle podíval do ohně a vykřikl: „Néé!“
Byla to pravda. Větývka, na které měl Naruto svůj díl oběda, začala uprostřed hořet a přelomila se. To způsobilo, že Narutův oběd byl nenávratně pohlcen jejich skromným táboráčkem.
Naruto smutně sklopil hlavu a zadíval se do země.
„No, mohlo to být i horší,“ zauvažoval, „mohl tam skončit ramen.“
„N-Naruto-kun?“ ozvala se Hinata a Naruto se na ní podíval. Odvrátila od něj zrak a podávala mu svůj díl oběda.
„Jestli… jestli chceš, vezmi si můj díl.“
„Hinato… a nevadí ti to?“
Hinata jen zakroutila hlavou, že ne. Naruto se usmál, řekl: „Díky, Hinato,“ a vzal si od ní nabízený kousek.
„Ittadaki…“ začal Naruto a už se i chtěl dát do svého nového kousku, když si uvědomil, že takhle bude Hinata bez jídla.
Vzal svůj kousek do obou rukou a přelomil ho na dva.
„Hinato, tady. Vezmi si tu půlku zpátky,“ nabídl jí ho.
Hinata se na něj překvapeně podívala, pak zrudla ještě víc než předtím a přijala nabízený kousek zpátky.
„Naruto-kun… dě… děkuji,“ řekla.
Naruto se na ní zazubil, ukázal jí zvednutý palec, a řekl: „Není zač,“ a pak už se jen konečně dal do jídla.

Když všichni dojedli, sbalili věci a byli připraveni k odchodu, znovu vyrazili. Naruto nevěděl, jestli jim to Shino dovolil nebo jestli si toho prostě nevšiml, ale byl si jistý, že jdou rychleji než před obědem. Už za pár hodin kolem nich začaly mizet i kameny a zjevovala se poušť.
Stejně jako včera šli spát se západem slunce. Naruto si lehnul.
„Zajímalo by mě, jestli je Hinata zase venku a pozoruje hvězdy,“ zauvažoval. Brzy na to však přestal myslet a usnul.
Konec druhé části.