Ve spárech smrti 5: Souboj

V minulém díle: Rozzuřeně jsem vzala chránič. Agresivita, která se pomalu drala na povrch a překvapovala mě samotnou, se rozhodla poštvat moje tělo k tomu, abych za ním běžela a strčila mu ho přímo do konce trávicí soustavy.
„Miyuki!“
Střelila jsem očima k matce, zuby mi skřípaly. „Co!“ zavrčela jsem chraplavým hlasem. Jak se mé ruce pomalu svíraly v pěst, ta pravá lehce rozdrtila ocelový chránič na kusy.
***

Úlomky létaly na všechny strany, což matku donutilo si rukou zakrýt obličej. Já jsem to samé však neudělala, i když jsem se taky bála, že mi nějaký kousíček vlétne do oka. V tu chvíli mi to ale bylo jedno. Rozčileně jsem mrštila rukou, abych se zbavila i ostatních kousíčků. Aniž bych matce pohlédla do očí, odkráčela jsem ven z obchodu. To poslední, co jsem ještě zaslechla, bylo zacinkání zvonku.
Šla jsem směrem ke cvičišti, rozzuřená jako samotný Kyuubi no Youkou. No, vlastně ne tak docela šla, jako spíš běžela. Teprve když se přede mnou rozprostřel široký, tréninkový plácek, jsem se rozhodla zastavit. Došla jsem až k jednomu hodně velkému, potlučenému kůlu, opřela se o něj a svezla se k zemi. Bylo to zvláštní, ale všechna zlost byla najednou tatam. Místo ní ji však nahradila lítost. Lítost, že jsem se tomu Jouninovi nemohla podívat hrdě do očí a říct mu něco nepěkného. Ovšem místo statné kunoichi mluvil s pouhou prodavačkou ninjovských potřeb, která ani nemá chakru. Dnes to bylo skutečně poprvé, kdy mě mrzelo, že nejsem shinobi. I když už se naskytlo tolik jiných, o mnoho důležitějších chvil, kdy jsem toho měla litovat, teprve teď jsem cítila ten skličující pocit. Obočí se mi svraštilo, přitáhla jsem si kolena k tělu a objala je pažemi. Nepřítomně jsem hleděla na pomalu zapadající slunce. Obloha zesvětlala, do modré se začala míchat červená spolu s fialovou a nakonec převládla tmavě růžová, jenom v jednom bodě byl obzor jasně žlutý. Jak jsem se tak dívala na tu úchvatnou krásu, vtom mi něco došlo. Přišlo to tak náhle, že jsem až vyskočila na nohy. Moje ruka... ten ocelový chránič... Nevěřícně i šokovaně zároveň jsem pohlédla na svou pravou ruku. Ten chránič byl z té nejlepší oceli vůbec, jež se dala sehnat pouze na zakázku, žádné levné dovážení. Sama jsem ho vyráběla, takže mi byla víc než jasná jeho vnitřní struktura, včetně té vnější. Mohlo ho poničit leda hodně ostré bleskové Jutsu. Nebo taky obrovské množství jiné chakry. Avšak já ani jedno z toho neměla, a přesto jsem ho dokázala rozdrtit pouhým stisknutím ruky, jako by byl snad z umělé hmoty. Nemohla jsem tomu uvěřit, vlastně se mi tomu ani věřit nechtělo. Bylo to úplně nemožné, absurdní, proti logice! Chakra to být nemohla a navíc jsem neměla nejmenší ponětí, kde bych přišla k tak brutální síle. Buď se mi to všechno jenom zdálo, nebo nebyla má práce tak dokonalá, jak jsem si myslela, což ale bylo vyloučené. Rozhodla jsem se ověřit si, jestli to všechno nebyl jenom sen. Otočila jsem se čelem ke kůlu. Bylo mi naprosto jasné, že tímhle činem bych si mohla hodně ošklivě zlomit prsty, ale to mě ani tak moc netrápilo. Pevně jsem zaťala ruku v pěst, mírně se rozkročila a začala zhluboka dýchat. Na vteřinku jsem sklopila zrak, pro větší soustředění. Rozhodně jsem pohlédla na kůl, poté napřáhla pravou ruku. I když můj mozek v poslední vteřině zaprotestoval, tak jako vždycky, má ruka ho neposlechla a vymrštila se vpřed, tak jako vždycky. Co následovalo potom, mě málem položilo, doslova. Viděla jsem dřevo před sebou, ucítila ho pod kloubama, dokonce vnímala jeho vůni v nose, a nakonec ho i slyšela, jak praská. Třísky se rozletěly úplně všude, velké i malé, ostré i tupé. Má pěst si razila cestu dál, dokud se mozku nějakým záhadným způsobem nepovedlo znovu navázat kontakt se svalama, takže se moje ruka přece jen zastavila. Co mě ovšem šokovalo, bylo to, že jsem ji měla zaseknutou v prostředku kůlu, jenž měl průměr rovné dva metry. Chytla jsem se za ni druhou paží a snažila se opět vyprostit. V uších mi zaznělo poslední zapraskání, když jsem svou ruku konečně vytáhla. S prudkým oddechováním jsem ustoupila pár kroků vzad. Pohled na to dílo mě skoro dostal do mdlob. Přesně uprostřed toho masivního kusu dřeva se skvěla obrovská díra přesně pasující na mou pěst. Takže to byla pravda, skutečně jsem měla sílu a to takovou, že bych s ní mohla zmlátit klidně i toho mizernýho Jounina. Srdce mi bušilo jako splašené, hlava třeštila, ruka bolela. Podívala jsem se na ni. Vůbec se mi netřásla, což mi přišlo tak trochu nenormální, vzhledem k tomu, co jsem s ní právě dokázala. Ale podivně mě v ní tepalo, načež jsem pak chytila docela solidní mravenčení. Mé oči naposledy střelily ke kůlu, jestli tam ta díra pořád ještě je. Byla tam, takže jsem se otočila a chystala odejít. Najednou jsem ho spatřila, toho týpka z dnešního odpoledne. Sevřela jsem ruce v pěst, zuby mi zaskřípaly. Vztek byl zase tady, pohltil mě jako kyselina. Zjevně celé to představení viděl, protože si mě teď měřil nevěřícným výrazem, což mě dohánělo k šílenství, jelikož jsem ukrutně nesnášela, když si mě někdo prohlíží, navíc takhle nápadně. Podezíravýma očima mi pohlédl do tváře. Asi nevěděl co říct, nebo spíš přemítal, jestli náhodou nesní. Rozhodla jsem se přesvědčit ho za něj.
„Kdybyste takhle zíral na Hokageho, nejspíš vám jednu vrazí.“ Zabralo to. Obočí se mu svraštilo a mě to neznámo proč velmi potěšilo, ale snažila jsme se udržet obličej nevzrušený.
Vystrčil na mě bradu, snad jako by otevřeně žádal o to, aby ho někdo pořádně přetáhnul. „Kde jsi přišla k takové síle?“ zeptal se naoko klidně, ale v jeho hlasu mi byl znám podtón úžasu.
„Jo, tak to bych taky ráda věděla,“ připustila jsem.
Zamračil se ještě víc. „Něco takového ti přece nespadne do klína z čistého nebe.“
Chtě nechtě jsem se musela ušklíbnout. „A i kdyby, co je ti do toho?!“
„Pozor na pusu, slečinko, pořás jsem o mnoho silnější než ty. Být tvůj otec, už bys dostala pořádně nařezáno.“
Z úst mi vyklouzlo uchechtnutí. „Ty být můj otec, radši spáchám harakiri. A moc se nevytahuj, jinak bys taky mohl skončit s tou svou nevymáchanou pusou zavrtaný někde hluboko v zemi.“ V duchu jsem se divila, od kdy jsem takhle drzá.
„Vážně si tohle myslíš? V tom případě jsi ještě naivnější, než jsem si myslel. Co takhle souboj? Aspoň se ukáže, kdo tu skončí s hubou v zemi.“
Moje světlá stránka silně protestovala, ale ta temná ji až moc rychle zatloukla do nevědomé části mysli, takže mé rozhodnutí bylo jasné. „Moc ráda. Už se nemůžu dočkat, až ti nakopu to tvé Jouninské pozadí,“ řekla jsem s širokým úsměvem. Po tváři se mu mihlo letmé ušklíbnutí. Vykročil směrem ke mně a já zároveň ustoupila o pár kroků vzad, abychom měli co největší prostor. Byla jsem poněkud v nevýhodě, protože jsem v životě nebojovala, ani neabsolvovala žádné zkoušky, takže mé znalosti ohledně podobných věcí byly nulové. Na druhou stranu jsem byla dobrá na myšlení a předpovídání dalších činů, takže mi to právě teď bylo docela k užitku. Zastavili jsme se uprostřed cvičiště. Oddělovalo nás přibližně patnáct metrů, takže jsem honem promýšlela útoky. Ale ten chlap na mě vyběhl zničehonic, tudíš nebyl na přemýšlení čas. V hlavě mi to rotovalo, buď jsem mohla uhnout, nebo provést rychlý protiúder, ale nebyla po ruce žádná zbraň, čímž první možnost zvítězila. Odskočila jsem stranou, ale on se najednou prudce otočil s nataženou pěstí. Rychle jsem se odrazila od země a několika skoky se od něj opět vzdálila.
„Nemůžeš uhýbat věčně!“ zakřičel na mě v běhu. Bohužel měl tentokrát pravdu. Ale já nic neměla, žádný kunai nebo tak a bylo mi jasné, že tenhle mi ho rozhodně nepůjčí. Náhle mi to docvaklo. Přece jen jsem nebyla až tak bezbraná, pořád jsem měla svou sílu. Zastavila jsem, rozkročila se a sevřela pravou ruku v pěst. Podezřívavě se díval, co to dělám. Napřáhla jsem se, načež ze všech sil uděřila do země pod sebou. Ta se najednou silně otřásla, až mě to málem porazilo, přičemž počala mocně praskat. Pod mou rukou se vytvořila pavučinová prasklina, ze které se začaly šířit hodně velké trhliny a ta největší a nejhlubší z nich se blížila jeho směrem. Rychle uskočil zpátky, ale ona puklina se k němu pořád hnala, jako by byla živá. Pořád kličkoval, uhýbal, ale bezvýznamně, veškerý povrch byl rozlámaný.
„Nemůžeš uhýbat věčně!“ křikla jsem posměšně. Jak na mě pohlédl, zakopl o jednu z děr v zemi a začal padat. Využila jsem své příležitosti, rychle jsem se rozběhla vpřed. Těch pár metrů pro mě nebyl vůbec žádný problém, obří skororozpadlé kameny jsem přeskakovala jako by nic. Tři metry před ním se mé nohy odrazily, já překonala tu ohromnou vzdálenost a s pořádnou pěstí do obličeje ho poslala na výzkumný let. Zastavil se až o jeden strom, jenž byl ode mě vzdálen takových deset metrů. Zem se konečně přestala třást, takže stát na nohou už nebyl až takový problém. Nezajímala mě ta spoušť všude kolem, nýbrž jak na tom je. Opatrně jsem přelezla pár kamenů a přistoupila k němu. Vypadal příšerně. Obličej od krve, oblečení na místech roztrhlé... překvapilo mě, že jsem ho dostala do takového stavu. Kupodivu byl stále při vědomí, ačkoli ta rána nebyla zrovna nejmenší. No jo, Jounin je prostě Jounin.
„No, takže kdo je teď hubou zavrtaný v zemi?“ zeptala jsem se s podlým úšklebkem na rtech. Slabě zakašlal, zřejmě už neměl dost sil na to, aby byl schopen mi odpovědět. Místo jeho hlasu se ovšem ozval jiný.
„Co se to tady děje?!“ zařval nějaký muž, očividně pořádně naštvaný. Otočila jsem se tím směrem, odkud jsem hlas slyšela. V tu chvíli jsem ztuhla na místě, v zádech mě zamrazilo. Týpek u mých nohou se i přes to všechno tiše, slabě zachechtal. Mé oči k němu střelily, se zamračenou tváří jsem zaskřípala zubama.
„Odpoví mi někdo?!“ zařval dotyčný znovu, čímž jsem se na něj musela znovu podívat. Sevřela jsem ruce v pěst a nervózně polkla. Tak tohle bude hodně zlé, horší, než všechny matčiny výprasky najednou. Přes zničené cvičiště se k nám pomalu blížil starý muž s bílým pláštěm a kloboukem na hlavě, na kterém se skvěl znak ohně - Sandaime Hokage.