Naruto Uzumaki 04 - Říct či neříct

Naruto během chvíle doběhl až k nemocnici. Vtrhl dovnitř jako uragán.
„Pomoc!“ zařve na sestru.
Ta jakmile ho vidí a všimne si Hináty v jeho náručí ví co má dělat.
„Polož jí sem na to lehátko.“
Pomalu jí tam položí a dívá se jak jí odvážejí. Odvážejí jí na sál číslo pět. To Zaslechl sestru jak volala na ostatní kam mají poslat Tsunade..
Za chvíli se kolem něj prořítí Tsunade.
Naruto tam stojí jako opařený. Je unavený a ani neví z čeho. Najednou se u něj objeví sestra.
„Pojďte za mnou.“ Říká mu. On jde.
Zavede ho na jeden z pokojů. „Počkejte tu chvíli“ a hned zase odejde.
Čeká a neví co si myslet, proč ho sem odvedla. A jak je na tom Hináta. Dostane se z toho musí. Najednou ho někdo vytrhne ze zamyšlení.
„Hej Naruto slyšíš mě?“ volá na něj Sakura.
„Jé ahoj Sakuro. Neměla bys být na sále a pomáhat Tsunade??“
„Ne ona to zvládne neboj se. Ale koukám, že i ty seš zraněný.“
„Mě nic není jdi za Hinatou omě si nedělej starost.“
„To se ti lehko řekne, ale podívej se na sebe. Jak hezky krvácíš.“
Podívá se na svoje triko a vidí, že má pravdu. Opravdu je raněn. Ale vážný to nemůže být, když si toho doteď nevšiml.
„To nic není jdi pomoc Tsunade.“
„Ne prvně se podívám na tebe. Sundej si triko.“
Naruto ví, že nemá cenu se s ní hádat a tak poslechne. Najednou vidí údiv v její tváři .
To jsem nevěděla, že je takhle vypracovanej. Má samej sval. To už není ten Naruto jakého jsem znala. Říká si pro sebe naše růžovláska.
„Co se děje Sakuro??“ Táže se nechápavím tónem.
„Ne vůbec nic. Lehni si.“
Sakura se dá okamžitě do léčení.
„Co se proboha stalo Naruto?“
A tak jí poví všechno co se stalo. Vypráví jak tam přišel a viděl boj. Ví proč zaútočili. A jak je porazil a jak jednoho odnesli jeho klony k Tsunade do kanceláře. Když skončí z vyprávěním je i Sakura z léčením hotová.
„Tak já jdu. Ty se dojdi převléknout jsi celý od krve a pak můžeš přijít jestli chceš.“
Povídá ve dveřích než rychle zmizí. Pomalu vstane. Podívá se na svoje triko celé od krve. „No tak tohle na sebe brát nebudu.“ A pomalu jde domu.
Na ulici se po něm dívají všichni. Taky aby ne. Když je celý od krve, a jde bez trika. Hlavně dívky se na něj dívají a něco si špitají.
Ale jemu je to jedno. Nikoho si nevšímá. Myslí pouze na Hin. Jak jí asi je? Už je na pokoji, nebo se medici pořád snaží jí zachránit? Ani si to neuvědomí a už stojí před svím bytem.
Vejde dovnitř a sundá ze sebe ty špinavé hadry. Vejde do koupelny a pustí si sprchu. Nechá na sebe padat vodu. Studenou vodu. Za chvíli vyleze ven a oblékne se. A pomalu jde k nemocnici.
„Už skončila operace Hináty Hyuuga??“ Ptá se sestry v recepci.
„Hyuuga ano právě skončili.“
„A můžu za ní jít??“
„Ano, ale pouze na chvíli potřebuje hodně odpočívat. Je na pokoji 392.“
„Děkuji.“
A odejde. Jde chodbou a dívá se na čísla pokojů. Až konečně uvidí ten který hledal.
Zaklepe a pak vejde. Rozhlédne se po pokoji. V pokoji je jedna velká skříň a dvě postele.
Ale pouze Hináta je zde. Pomalu přejde k posteli u okna, kde leží. Podívá se na ní. Jak je nádherná. Pomyslí si. Pomalu se posadí na židli vede jejího lůžka a dívá se na ní. Je potichu, protože stále spí. Nechce jí probudit. Proto jí jenom pozoruje. Jak si na její tváři pohrávají sluneční paprsky z okna. Vážně je překrásná.říká si.
„Tak jí to řekni.“ Ozve se jeden hlas v jeho hlavě.
„To nejde.“ Odporuje druhý.
„Proč by to nešlo??“
„Protože je to kamarádka.“
„No a co, že je to kamarádka. To není žádný problém.“
„Ale ta už určitě někoho má.“
„A jak to můžeš vědět??“
„Jak tak se na ní podívej. Ona je překrásná. Někdo jako ona by nemohla nikoho nemít.“
„To nemůžeš vědět.“
„A hlavně ona je z hlavní rodiny Hyuuga. Ty by jí to nikdy nedovolili chodit se mnou.“
„Ty se bojíš jejího otce??“
„To ne, ale nemůžu jí dělat problémy.“
„Jaký problémy ona se rozhodne jestli by s tebou chtě být nebo ne.“
„To jo, ale i kdybychom to utajili tak by na to jednou přišly.“
„A co jako?“
„Znáš přece Hiashiho ne??“
„Jo to znám.“
„Tak vidíš ještě by jí ublížil.“
„Tak bychom jí bránily.“
„Proti celému Hyuuga klanu?? Tomu ani sám nevěříš, že bychom mohli vyhrát.“
„To by se teprve uvidělo.“
„Nenech se vysmát.“

„Tak jí to řekni ať se rozhodne sama.“
„To není tak lehký.“
„A co je na tom těžkého??“
„To ty nepochopíš.“
„Jo to nechápu. To máš teda pravdu. Prostě k ní přijdeš a řekneš jí to toť vše.“
„Kdyby to bylo tak lehký.“
„Ale vždyť je.“
„Ne to není. A už se ztebou o tom bavit nebudu.“
„Jak chceš. Ale jestli jí to neřekneš tak budeš litovat.“
A ukončí rozhovor mezi jeho Já.

Podívá se na hodinky a vidí, že už je tu bezmála hodinu. Radši už půjdu. „Neboj se zase za tebou přijdu.“ Řekne jí ještě potichu a odchází.
Jde trénovat aby si urovnal myšlenky. A musí se rozhodnu. Říct jí to nebo neříct. Sám neví co by bylo dobré.
Když konečně dojde na místo kdy trénuje. Sedne si do trávy. Musím už konečně vymyslet to nové jutsu. A začne přemýšlet. Vytáhne papír z jeho poznámkami. A začne zkoušet pečetě. Pořád se nic neděje. „Takhle to nepůjde sakra.“ Rozčiluje se.
Znova se začte a zkusí to jinak. Udělá po sobě několik jdoucích pečetí. Konečně že by to vyšlo?? Protože před nim objeví klon. Není to stínový klon. Tak to musíme vyzkoušet. Vezme si kunai a řízne klona do ruky. Ale on nezmizel Prostě tam stojí dál a z ruky v místě řezu mu teče krev.
„Jo konečně jsem to dokázal.“ Konečně vytvořil klona který po jednom zásahu nezmizí.
Toto jutsu zkouší už půl roku a bez úspěšně. Až teď. Konečně se mu povedlo. Zkoumá ho. Ano na jeho udržení není potřeba žádná chakra. Ale jeho stvoření je náročné na Chakru.
Rychle zkusí dalšího stvořit. Udělá ty samé pečetě. Ano další je tu. Ale jak to jutsu pojmenovat?? Přemýšlí.
No to necháme na potom. „Povedlo si mi nové S jutsu. Jo sem dobrej.“ Chválí se.
Podívá se na hodinky a vidí, že už je tu pře tři hodiny. Rychle nechá zmizet klony a jde do vesnice.
„Prvně zajdu za Hin jak se jí daří a pak se uvidí.“ Říká si v duchu.
Jde po ulici, když ucítí vůni květin. To je ono koupím jí ňákou květinu. A rychle vběhne do květinářství. Dívá se po květinách které tam jsou a nemůže se rozhodnout. Jakou ksakru mám vzít?
„Máte přání“ Slyší hlas Iny.
„Jo vzal bych si tuhle lilii.“
„Naruto?? Tak tebe bych tu nečekala. Pro koho je??“ Vyzvídá celá zvědavá.
„To tě nemusí zajímat.“ Odvětí celý červený.
„Jak myslíš dej mi pětku a jsme si vyrovnaný.“
Podá jí požadované peníze a jde do nemocnice.
Jestli bude vzhůru tak jí to řeknu. Rozhodl se. Dneska má štěstí tak třeba ho bude mít i teď. No musí to zkusit dokud se mu daří ne??
Vejde do jejího pokoje. Podívá se na ní. Všimne si, že už nespí. Pomalu k ní přijde .
„Ahoj Hin. Tak jak ti je?“
„Dobře. A děkuji ti, že jsi mě zachránil. Nevím co bych dělala kdyby jsi se tam neukázal.“
A rozbrečí se.
„Ale notak. Neplač. Pláč ti nesluší.“ A usměje se na ní. „Přišel jsem tam a to je hlavní ne??“
„Jo máš pravdu.“ Odpoví a úsměv mu oplatí.
„tady jsem ti přinesl jednu lilii.“ A podává jí květinu.
„Děkuji.“ A celá červená si jí bere a přičichne si k ní.
„Výš Hin chtěl jsem se tě na něco zeptat.“ A je teď taky celý červený.
„Jen se ptej“ a usmívá se na něj. Protože dostala od naruta květinu.
„No výš. Já nevím jak. Já jsem se.. se . ch..chtěl zepta.. zeptat. No prostě jsem ti, ti chtěl říct.“
Nemůže najít ta správná slova. Což je u tak užvaněného kluka jako je on docela zvláštní.
Tak to k čertu řekni. Nejseš přece padavka. Buď teď nebo nikdy.
„No prostě jsem ti chtěl říct, že tě mi..mi..lu...ji.“
A stojí vedle její postel. Nedívá se na ní dívá se na podlahu.
Jkamile to řekl tak Hin skoro omdlela. On to vážně řekl??. Že mě miluje? To neni možný.
„No, ale jestli ty mě ne tak promiň. Já vim, že někdo jako já u tebe nemůže mít šanci. Tak promiň já radši půjdu.“ Říká po chvíli mlčení.
Já blbec co jsem si myslel. Jako bych to nevěděl, že ona mě nechce. Nebo už někoho má. A odchází.
„Počkej.“ Slyší když už je u dveří.
Otočí se a podívá se ní. Je celá červená. Ale vypadá šťastně.
„Ty jsi mě dost překvapil tímhle víš. Ale já ti musím říct že,“ nadechuje se k vyřknutí ortelu, „tě taky miluji.“
Jakmile tohle slyšel tak byl tím nejšťastnějším člověkem ve vesnici.
Otočí se a jde za Hin.
Ona leží na posteli a je tak červená, že leckteré rajče by jí mohlo závidět. Přijde k ní a pomalu se sklání k její hlavě. Dívá se jí do očí. Pomalu se přibližují. Už jsou jenom deset centimetrů od sebe. Pět. Už se dotýkají nosy. Konečně. On jí políbí. Nebrání se a polibek mu opětuje. Jako by se pro ně zastavil čas. Líbají se vteřiny, nebo snad minuty. Konečně se od sebe odtrhnou, aby se mohli nadechnout. Ani jednomu se nechce. Podívá se jí do těch krásných býlích očí. A ona se nechá utápět v těch jeho oceánech. Takto tam na sebe hledí ještě chvíli než ho její ruce chytí kolem krku a zase si ho přitáhnou k sobě. Znovu se políbí.