Densetsu no Kunoichi II - 9. Kapitola

KAPITOLA 9 – NOVÝ VŮDCE

Absolvovala jsem se svými žákyněmi dva velice náročné dny plné tréninku a tím jim plně vynahradila volné dny, kdy jsem se jim nemohla věnovat. Dívky dělaly velmi slušné pokroky a jak jsem jim nakázala domácí trénink, tak ho také plnily. Bylo na nich vidět velké zlepšení v koordinacích pohybu. Postupně jsem do výcviku přidávala i cvičení s chakrou, které bylo tolik potřebné k usměrňování energie při tanci.
„Je velmi důležité umět chakru posílat jedním určitým směrem,“ promlouvala jsem vážně k dívkám. „Mnohdy je zbytečné plýtvat chakrou všude okolo. Musíte ji nasměrovat k vašemu protivníkovi.“ Sakura ke mě zvedla pohled a já jsem jí kývnutím vyzvala. To, na co se chtěla zeptat, bylo důležité.
„Takže, vy když bojujete, Hokage-sama, váš tanec má vliv jen na vašeho soupeře?“ tázala se váhavě.
„Máš dobrý postřeh, přesně tak. Pokud si to nepřeji, genjutsu nepůsobí na nikoho jiného,“ usmála jsem se. Četla jsem v Sakuřiných očích vzpomínku na můj zápas s Ayame.
„Přesně tak,“ kývla jsem a pokračovala: „Tvá blokovací pečeť by stejně nefungovala. Mé genjutsu je velice silné, dalo by se říci neblokovatelné.“ Sakura byla mírně zaražená, protože si doteď myslela, že celou skupinku přihlížejících zachránila svým „Kai!“ Nyní vypadala velice zklamaně.
„Víš,“ začala jsem vysvětlovat. „Tento pohyb,“ zvedla jsem ruce do výše. „po přidání chakry způsobí protivníkovu fixaci, nemůže se už vůbec pohnout a tobě to zajistí jeho další pozornost,“ usmála jsem se. Dívky přikyvovaly a já četla v jejich očích, že hned, jak opustí cvičiště, si půjdou pohyb natrénovat a zkusí použít chakru. Ušklíbla jsem se. „Vím nad čím přemýšlíte,“ sjela jsem jednu po druhé pohledem. „Předem vám doporučuji opatrnost. Pokud se rozhodnete pohyb natrénovat, což budu samozřejmě velmi ráda, jděte na to velmi pomalu a potencionálního protivníka předem radši upozorněte, co na něm chystáte yzkoušet,“ promlouvala jsem k nim vlídně.
„To by bylo pro dnešek vše,“ řekla jsem s povzdechem. „Mám mnoho práce a vy musíte samostatně trénovat. Pokud máte zájem, můžete trénovat jedna na druhé zde. Máte čas do půl šesté. Pak zde má trénink nová policejní jednotka. Viděla jsem jak se Sakuře a Ino rozsvítily oči. Sasuke! Četla jsem v nich. Znechuceně jsem si odfrkla a nechala je na cvičišti.

Spolu s Ino a Hinatou jsme trénovaly, jak po nás Ona chtěla. Velmi brzy jsme se ale unavily. Až v takových chvílích jsem dokázala plně ocenit, jak moc silná Akira-sama je. Vkládat do všech pohybů chakru je nesmírně náročné. Často totiž i musíte obránit normální tok chakry. A když to pak děláte dvě hodiny, je to opravdu vyčerpávající.
Všechny jsme proto uvítaly, když se přiblížila půl šestá. Rychle jsme dokončily protahovací cviky, na kterých Akira před i po každém tréninku trvala. Brzy se tu začali shromažďovat ninjové ze Sasukeho nové policejní jednotky. Sasuke sám dorazil přesně v půl šesté.
Já jsem přirozeně zůstala, protože jsem chtěla Sasukeho pozorovat při tréninku. Ino bohužel zůstala taky, ale až poté, co přemluvila Hinatu, aby nás tam nenechávala samotné. Hinata si stoupla kousek dál od nás a podle všeho sama trénovala usměrňování toku chakry ve svém těle.
Sasuke zahájil ostrý trénink policejních jednotek. Bylo neuvěřitelné, kolik práce odvedl. Většina členů jeho jednotky byla ještě před zahájením tréninků na úrovni chuuninů. Během těch několika týdnů se, podle toho, co jsem mohla posoudit, velmi rychle vypracovali na úroveň elitních jouninů. Ač jsem to přiznávala velmi nerada kvůli úctě, kterou jsem cítila ke Godaime Hokage, Akira odváděla ve stejném úřadu skvělou práci.
Sasuke a jednotlivé týmy policejních ninjů zkoušeli různé variace na dopadení prchajících shinobi. Kladli pasti. Jak jsem si všimla, Sasuke nikoho nešetřil. Také po svých podřízených ale nechtěl nic, co by jim před tím sám naprosto dokonale nepředvedl.
Ino si Sasuke vůbec nevšímal. Mě bohužel taky ne. A na můj vkus se také až moc věnoval týmu, ve kterém byla Hanabi Hyuuga spolu s Irukou.
Když své podřízené Sasuke naprosto vyčerpal, ukončil trénink. Využila jsem chvíle, kdy byl sám, a rozeběhla jsem se k němu. Nebyla jsem ale dost rychlá. K Sasukemu mezitím došel Iruka a Hanabi a s vážnou tváří mu něco říkal. Sasuke stejně vážně přikyvoval.
Zastavila jsem se asi pět metrů od nich a čekala jsem. Ohlédla jsem se a zjistila, že se ke mně blíží zamračená Ino. Hinata na nás čekala u východu. Když jsme tam takhle stepovaly asi pět minut, Iruka na nás nenápadně upozornil.
„Co je?“ zavrčel Sasuke a zamračil se na nás.
„Ehm…“ nevěděla jsem, co říct.
„Napadlo nás, jestli bys s námi nechtěl zajít na večeři, Sasuke-san,“ zavrkala Ino sladce. Sasuke se zamračil ještě víc.
„To je skvělý nápad,“ rozzářil se Iruka-sensei. „Pojďte všichni! Jako váš bývalý sensei vás zvu,“ rozhodl nekompromisně. „Hinata-san!“ zavolal na mou třetí spolustudentku.
I na dálku bylo vidět, jak Hinata zrudla. Nakonec se ale váhavě rozešla směrem k nám.
Celá naše skupina se tedy vydala na jídlo. Nemuseli jsme se ani dohadovat kam. Automaticky jsme všichni zamířili do proslulého Ichiraku Ramen.
Po asi čtvrt hodině svižné chůze jsme došli do restaurace, kde jsme se všichni pohodlně usadili. Samozřejmě jsem si sedla hned vedle Sasukeho. Ino si sedla vedle mě z druhé strany. Sasuke se stále bavil s Irukou a Hanabi, což mě opravdu štvalo. Neuniklo mi ale, že ačkoliv většinou mluvil Iruka, Sasukeho pohled stále přitahovala Hanabi. Diskutovali o tom, jak Akira veřejně popravila tři členy ANBU.
Ino to zjevně štvalo taky, protože řekla: „Alo no tak, Sasuke-kun, máš volno! Přestaň na to myslet.“
„Nemůžu,“ odsekl a dál poslouchal tiše hovořícího Iruku.
„Akira-sama k tomu jistě měla dobrý důvod,“ snažila jsem se ho uklidnit, „ale teď už to je stejně jedno, ne?“
„Tak jedno?“ zeptal se ledově. „Bezpečnost celé vesnice je moje starost a tohle není důležité? Jediný zločin, za který je v čase míru trest smrti je velezrada. A Hokage-sama se mnou na tohle téma odmítá mluvit. Odmítá mi říct, kdo v tom byl zainteresovaný. Jmenovala mě velitelem policie a teď mi nedovolí dělat mou práci! Ano, máš pravdu… vůbec to není důležité.“ Zaraženě jsem mlčela.
„Třeba jen neví, komu může věřit,“ poznamenala Ino.
„Akira-sama, že neví, komu může věřit?!“ podíval se na ni nevěřícně. Ino zrudla a sklopila pohled. Příliš pozdě jí došlo, že řekla naprostou pitomost.
„Hokage-sama má jistě svůj plán a učitě nás do něj zapojí, až přijde náš čas,“ řekla konejšivým tónem Hanabi a jemně se na Sasukeho usmála. Neušlo mi, jak Sasukeho pohled zjihl, když promluvila. „A, neuraž se, Sasuke-san, možná v tom byl nějak zapletený Yakushi Kabuto. Vzhledem k tomu, že vás oba trénoval Sannin Orochimaru, tak tě do toho nechtěla zatahovat více, než bylo nutné. Kabuto by se totiž mohl snažit něco vytěžit právě z toho, že tě zná… pravděpodobně to Akira-sama dělá proto, aby tě ochránila možných podezření… a tím i celou policii.“
Sasuke mlčky přikývl a začal jíst ramen. Pomalu se pak rozproudil hovor. Iruka-sensei se mě, Ino a Hinaty ptal na náš trénink s Akirou. Vyprávěly jsme podrobnosti z našeho náročného výcviku a Iruka nadšeně poslouchal. Jak se zdálo, dmul se pýchou nad tím, kam až to jeho studenti dotáhli.

Do dvou hodin byl Tansenův otec mrtev. Konvoj zastavil a utábořil se. Byla narychlo svolána rada, aby projednala potřebné kroky. Rozhodovalo se, zdali cestu neukončit a nevrátit se. Všichni byli velice zastrašeni nečekaným útokem a měli zaječí úmysly.
„Přece se tak lehce nevzdáte!“ měřila jsem si všechny ve stanu zlým pohledem.
„Vy si asi neuvědomujete, dámo, že jsme právě ztratili hlavu klanu. Ocitáme se ve velkém nebezpečí!“ zvyšoval hlas jeden starší člen a nervózně všechny přejížděl pohledem.
„Klan má svého právoplatného nástupce. Ať ten rozhodne, co s námi bude dál,“ prohlásil rezignovaně jiný starší. Všichni přítomní se otočili na Tansena sedícího po mém pravém boku. Díval se do stolu a na nic nereagoval. Měla jsem o něj starost. Od chvíle, kdy jeho otec vydechl naposledy, vůbec nepromluvil. Jemně jsem mu položila ruku na rameno.
„Rada chce slyšet tvé rozhodnutí, Tansen-san,“ řekla jsem mírně, on zvedl hlavu a podíval se mi do očí. Bylo v nich tolik bolesti, že jsem se málem neovládla a objala ho. Chtěla jsem ho houpat ve své náruči, aby zapomněl na všechno to utrpení, které mu smrt otce způsobila. Místo toho jsem na něj povzbudivě kývla.
Tansen zavrtěl hlavou a přelétl všechny přítomné pohledem.
„Zítra ráno vyrazíme směrem ke Konohagakure no Sato,“ řekl pevným hlasem nepřipouštějícím odpor. „Tímto přijímám úřad hlavy klanu,“ dořekl a já se vítězně usmála.
Zvedla jsem se a šla zorganizovat hlídky kolem tábora, aby nás už nikdo nepřekvapil. Bylo velmi pravděpodobné, že se vrátí. Podle toho, co říkali, jsem se domnívala, že jejich cílem je, aby se klan nedostal do Konohy.
Mendokusai… jediný, kdo o tomhle věděl byla Akira. S nikým jiným jsem o tom nemluvila a Ten Ten, Sai a Naruto se pravý cíl naší cesty dozvěděli, až když jsme tam dorazili. Tím odpadá i možnost, že by v tom měla prsty Rada, protože Sai nevěděl, kam půjdeme a jaká je naše mise.
Kuso, zaklela jsem v duchu. Něco mi unikalo. Každopádně jsem se teď postarala o to, aby se k nám už nikdo nedostal bez našeho vědomí.

Druhého dne jsem šla podél prvního vozu. Naruto, Sai a Ten Ten byli strategicky rozmístěni v okolí podél kolony. Zírala jsem před sebe a pohledem monitorovala prostor před námi. Nyní jsme celou karavanu vedli po rovné cestě. Viditelnost byla velmi příznivá a případné vetřelce bychom spozorovali už z dálky.
Celý půlden jsme se nezastavili a protože se nic za celou dobu nestalo, naše ostražitost mírně polevila. Usilovně jsem přemýšlela nad celou situací a hlavně nad čtyřmi záhadnými útočníky. Jednoho jsme zajali, ale neřekl ani slovo. Ani jsem se vlastně moc nesnažila. To potěšení přenechám Akiře.
Můj pohled se zastavil na horizontu. Na cestě před námi se válelo cosi, co z dálky připomínalo hromadu hadrů. Zastavila jsem kolonu mávnutím ruky a vyběhla se podívat blíž. S kunai připravenými jsem se přikrčená blížila k podivné anomálii. Prošla jsem kolem prázdné tuby na dopisy a vše mi bylo ihned jasné. Tuba nesla znak Konohakagure no Sato. O kousek dál už jsem prohledávala mrtvého posla, který mi evidentně něco nestihl doručit.
Přikázala jsem posla naložit a vzít s sebou. Akira mu jistě nechá udělat řádný pohřeb. Co mě však leželo v žaludku víc než smrt obyvatele Konohy byl fakt, že dopis, který mrtvý nesl, nikde nebyl k nalezení. Nebylo pochyb o tom, kdo má posla na svědomí. Pokud se tedy nemýlím, psaní určené mně mají lidé, před kterými mě má varovat.
Na noc jsme i přes mé protesty zastavili a nechali členy klanu odpočívat. Já jsem využila čas po svém a zavolala si své studenty.
„Mám plán pro dnešní večer. Berte to jako součást výcviku,“ řekla jsem s úsměvem a Narutovi výrazně zbledl. „Ten Ten, ty budeš zde hlídat klan. Musíš být neustále ostražitá, je možné, že se některý z útočníků objeví i zde,“ obrátila jsem se na mladou kunoichi vážně. „Naruto a Sai, vy dva půjdete se mnou. Zahrajeme si na honěnou. Mám toho pocitu ohrožení plné zuby,“ dodala jsem kysele. V krátkosti jsem vysvětlila svůj plán.
„My tři,“ pohlédla jsem na mladé jouniny před sebou, „se společně vydáme po okolí a budeme pátrat.“
„Dobrá,“ prohlásila Ten Ten. „Jdu hlídkovat,“ otočila se a odešla.
My ostatní jsme se vydali dopadnout najaté vrahy.
Začali jsme u místa, kde jsme nalezli mrtvolu posla. Nalezli jsme tolik potřebné stopy a vydali se po nich. Po hodině běhu jsem dospěli k místu našeho střetu. Sledovali jsme je dál. Stopa nás zavedla až k hustému lesu. Ve vzduchu byl cítit kouř. Hlupáci, napadlo mě. Dala jsem Narutovi se Saiem smluvené znamení a pomalu se připlížili k rozdělanému ohni. Přesně, jak jsem tušila. Okolo ohně seděli dva z našich nepřátel.
„Zprvu to vypadalo na elitní zabijáky, ale jak tak koukám, jste jen banda toulavých břídilů!“ provokovala jsem muže u ohně, ke kterým jsme se přiblížili zezadu. Jejich reakce byla okamžitá, skoro mě napadlo, že na nás čelali. Oba muži rychle vyskočili do hustého porostu nad našimi hlavami. Jediné, co bylo slyšet, bylo šumění listí na větvích.
„Za nimi,“ řekla jsem rázně a oba mí studenti zmizeli také.
Počítala jsem s tím, že to zvládnou, ale pro jistotu jsem je následovala.

Zpozorovala jsem Saie číhajícího za tlustým kmenem. Zezadu se k němu blížil maskovaný útočník. Proklela jsem jeho hloupou nepozornost a vzala do ruky tři otrávené jehly. Prudkým, dobře mířeným pohybem jsem je poslala přímo na vrahovu hruď. Jediné, co Sai stačil, bylo to, že se otočil po letu mých jehel, které našly svůj cíl. Nepřítel zavrávoral a letěl k zemi. Než dopadne, bude mrtvý, pomyslela jsem si.
„Odpusťte, Ayame-sama, zašeptal Sai poraženě.
„Neomlouvej se a buď pozornější!“ zasyčela jsem a otočila jsem se k odchodu. Musím dohlédnout na Naruta. Snad si vedl lépe než Sai.
Podle mého předpokladu jsem našla Naruta klečícího nad mrtvolou druhého muže.
„Nikoho dalšího už jsi neviděl?“ zeptala jsem se rovnou. Naruto zavrtěl hlavou a utíral si zkrvavenou kunai, kterou vytáhl z vrahova krku.
Z toho, že zbylý člen vražedného komanda nebyl nikde k nalezení, jsem usoudila, že bude nejspíš někde v blízkosti utábořeného konvoje. Bude v terénu, jeho kumpány jsme vyřídili tak rychle, protože byli uprostřed odpočinkové pauzy.
V rychlosti jsme po sobě zametli stopy a mrtvoly odklidili. Prohledala jsem všechny jejich věci, ale po Akiřině dopisu ani památky. Musí ho tedy mít poslední přeživší muž.
Bez dalšího otálení jsme vyrazili směrem k našemu tábořišti. Po hodině rychlého běhu už bylo možno rozeznat siluety stanů v téměř neprostupné tmě.
„Stát! Ani hnout!“ ozval se hlas Ten Ten. Ulevilo se mi, když jsem zjistila, že nepolevila v ostražitosti.
„Podej hlášení!“ uhodila jsem na ni ihned. Poznala mě po hlase a bylo slyšet, jak hlasitě vydechla, aby uvolnila napětí.
„To jste vy,“ řekla už docela klidně. „Zaútočila na nás jedena z těch maskovaných vrahů, Ayame-sensei, ale dokázala jsem její útok pouze odrazit. Utekla!“ dodala zkroušeně.
„Takže kunoichi,“ zvedla jsem překvapeně jedno obočí. „Nevadí, výborná práce, Ten Ten!“ pochválila jsem ji. „S chlapci jsme zlikvidovali dva. Jednoho vezeme k výslechu. To tedy znamená, že zůstala úplně sama. Do Konohy to budou maximálně dva dny jízdy. To bychom měli zvládnout.“