Densetsu no Kunoichi II - 10. Kapitola

KAPITOLA 10 – SEN SE STAL REALITOU

Mnula jsem si unavené oči. Posledních pár týdnů jsem své kekkei genkai používala na můj vkus až moc často.
Někdo zaklepal, byla to Shizune.
„Promiňtě, Hokage-sama, ale chtěla jste, abych vám předala informace o přepočítávání zbraní.“
„Děkuji,“ kývla jsem a ona zmizela. Byl to kód, kterým mě měla Shizune upozornit, že se blíží Ayame a její klan.
Porovnala jsem věci na svém stole a pak vyskočila oknem ven. Měla jsem namířeno k bráně. Musím klan Tsurugi řádně přivítat a ukázat jim jejich nové domovy a dílny. Shizune se celkem slušně nadřela. Poslední tři dny nedělala nic jiného, než dávala do pořádku smlouvy na pronajímané domy s parcelami. Našla vhodná stavení i s dílnami a potřebným nábytkem a vybavením.
Hlavní důvod proč jsem se chtěla s klanem střetnout u brány byl ten, že v tomto otevřeném prostoru nehrozil žádný odposlech a špióny bylo možno jednoduše odhalit.
Přišla jsem v pravý čas. Karavana byla na dohled od brány. Založila jsem ruce na prsa a tiše vyčkávala. Pomalu se přibližovali a já už na dálku poznala Ayame, která kráčela v čele. Tohle byla její velká chvíle. Konečně dosáhla toho, o co celý život tak usilovala.
Došla až ke mně na pět kroků a konvoj mávnutím ruky zastavila. Kývla na pozdrav a podívala se mi vyzívavě do očí. Mírně se otřásla a zašklebila se.
„No ty teda vypadáš. Nedívala ses dneska ráno do zrcadla, Akira-sama?“ zvedla jedno obočí a pokračovala v popichování. „Možná bys měla uvažovat o slunečních brýlích…“ nechala poznámku viset ve vzduchu.
„Nevím, o čem to mluvíš,“ reagovala jsem na její provokativní řeči a pohled jsem jí oplatila. No jistě, zamračila jsem se. Je to přesně to, čeho jsem se obávala. Neustálým namáháním mého očního kekkei genkai se mi okraje panenek zabarvily sytě do ruda. Nenáviděla jsem to. Je to vyšší stupeň arayurumimasuganu. Znamenalo to jediné, nyní se mi bude zabíjet pohledem mnohem snadněji. Musím si dávat velký pozor a kontrolovat své emoce.
„Mendokusai!“ tiše jsem si ulevila. „Jaká byla cesta?“ změnila jsem téma.
„Na můj vkus až moc zábavná,“ odvětila Ayame a zapřela do mě svůj pohled.
„Aha… takže mé varování se k vám nedostalo včas,“ zamračila jsem se znovu.
„Ne, to tedy ne. Stálo nás to život vůdce klanu,“ řekla naštvaně a otočila se na karavanu. První vůz řídil mladý muž s dlouhými, tmavě ryšavými vlasy.
„Tansen-san, dovol abych ti představila Rokudaime Hokage - Akiru May Kayuki z klanu Saibankan,“ představila mě a otočila se zpět ke mně. „Hokage-sama, toto je nový vůdce klanu, Tansen Ka Tsurugi.“ Jen to dořekla, muž seskočil z povozu a přistoupil k nám.
Oba jsme na sebe chvíli hleděli a to mi dalo možnost číst v jeho mysli jako v otevřené knize. Otočila jsem se na Ayame a s překvapeným výrazem jí v myšlenkách upozornila, že mi dluží vysvětlení.
Už nahlas jsem prohlásila: „Kde máš svůj tým?“ na to Ayame hvízdla a mladí jounini se objevili po jejím boku. „Výborně, chci abyste se všichni čtyři dostavili za dvě hodiny na cvičiště číslo jedna,“ přelétla jsem je a pohled se mi zastavil na Saiovi, který byl pohledem přišpendlený k Ayaminu profilu.
„No to nám tak ještě scházelo,“ řekla jsem si téměř pro sebe.
„Co se děje?“ ptala se Ayame nervózně.
„Nic,“ odsekla jsem. „To necháme na později,“ řekla jsem a významě jsem na ní upřela pohled.
„Nyní mě, prosím, všichni následujte,“ vyzvala jsem je. „Ukáži vám váš nový domov, abyste se mohli ubytovat. Ostatní záležitosti probereme zítra na mimořádné schůzi. Tímto bych vás, Tansen-san, požádala, abyste se s klanovými staršími dostavili zítra v deset do mého sídla. Projednáme oboustranné požadavky a vaše připomínky, budete-li nějaké mít,“ usmála jsem se na něj a poznala jsem mu na očích, že jsem si získala jeho přízeň.
Provedla jsem je jednotlivými prostory a Tansen se chopil iniciativy a začal rozdělovat obytné části mezi rodiny. O jeho předpokladech pro úlohu vůdce jsem nezapochybovala ani na okamžik. Byl to velice schopný mladý muž. Vzpomněla jsem si co jsem četla v jeho očích o jejich vztahu s Ayame a bodl mě osten žárlivosti.
Po únavné úloze průvodce jsem šťastně ubytovaný klan opustila a vydala se na smluvenou schůzku s Ayaminým týmem.
Dorazila jsem na cvičiště s mírným zpožděním. Už na mě čekali. Ayame na mě vrhla otrávený pohled. Obrátila jsem pozornost k mladým jouninům.
„Děkuji vám za úspěšné splnění mise. Dávám vám nyní dva dny volna. Dohodněte se s Ayame-sama na dalších informacích o vašem výcviku. Nyní můžete odejít.“ Z jejich výrazů jsem pochopila, že se jim velice ulevilo.
Poté co nás opustili, jsem se otočila na Ayame.
„Máme toho hodně co probírat Ayame-sama. Hiromi-sama na nás čeká v jednom příjemném podniku na okraji vesnice.“ Ayame váhavě přikývla.

„Tak povídej,“ vybídla jsem rudovlasou kunoichi, když jsme si udělali pohodlí a ona se přivítala s Hiromi.
„Vždyť už stejně všechno víš,“ zakroutila Ayame hlavou a Hiromi se zvědavostí rozzářily oči.
„Většinu,“ připustila jsem s lehkým úsměvem. „Chci se ale aspoň chvíli chovat jako normální člověk. A tady Hiromi umírá zvědavostí,“ řekla jsem s naoko vážným výrazem.
„Dobrá, tak co chcete vědět?“ zeptala se rezignovaně.
„Tak pro začátek bys nám mohla osvětlit svůj vztah k Tansenovi...“ nechala jsem jeho jméno viset ve vzduchu.
„To je ale to nejsložitější,“ namítla a uhnula pohledem. Zvážněla jsem, protože se mi nechtěla podívat do očí. Situace s mladým vůdcem klanu byla mnohem vážnější, než se na první pohled zdálo.
„Doufám, že si uvědomuješ, jak tímhle vztahem riskuješ?“ varovala jsem ji.
„Až moc dobře,“ přikývla a pohlédla mi zpříma do očí.
„Dobrá, toto nechme prozatím být,“ řekla jsem smířlivě, okamžitě mi však přišel na mysl jiný problém. „Co ale uděláš se Saiem?“ pozvedla jsem významně jedno obočí.
„Jak to myslíš? Co je se Saiem?“ divila se Ayame.
„Chceš mi snad namluvit, že sis ničeho nevšimla?“ zarazila jsem se a pohlédla jí zpříma do očí. „Ne,“ odpověděla jsem si sama na položenou otázku.
„Ayame-sama, myslím, že jsem tě lehce přecenila,“ řekla jsem hravě. „Totiž, abys to dobře pochopila, neposlala jsem s tebou Pana Necítím-žádné-emoce proto, abys mi z něj během několika týdnů udělala zasněnou, nesmysly blábolící trosku.“
„Co tím chceš, sakra, naznačit?“ odsekla Ayame a ostře si mě měřila. Její reakce mě velmi pobavila, a tak jsem řekla už smířlivěji: „Nevšimla sis náhodou, že by se Sai choval nějak podivně?“ napovídala jsem jí.
„Ano, to ano. O tom jsem s tebou chtěla také mluvit. Měla by ses mu podívat do hlavy, jestli nemá něco zalubem.“ Pro ni to byla uzavřená kapitola.
„No to je právě ono, Ayame-sama... Já už se mu do hlavy dívala a můžu ti prozradit, že ses zasloužila o to, aby Sai neměl ani pomyšlení na to, Konohu zradit,“ lišácky jsem na ni mrkla a Hiromi se hlasitě rozesmála. I jí už došla bizarnost celé situace. Ayame na nás stále nechápavě zírala a mě se jí už zželelo.
„Ayame-sama, nevím jak přesně k tomu došlo, ale Sai se do tebe zamiloval!“
Když to bylo venku Ayame ztuhla.
„Cože?“ zeptala se tak klidně, jak jen v danou chvíli dokázala.
„Musí to být velice zajímavé, číst mysl Saie,“ přerušila Hiromi šokované ticho.
„Neodbíhej od tématu!“ zvýšila hlas Ayame a znovu se na mě otočila a já se neudržela a začala se smát.
„Co s tím mám, sakra, dělat?“ uhodila na mě, ale jak mě viděla, jak se kácím pod stůl, zacukaly jí koutky.
Trochu jsem posbírala soudnost a odmítavě zamávala rukama. „No mě se neptej. Tohle si budeš muset vyjasnit sama, je to tvůj student.“
Ayame přemýšlela nad novou situací a připadala jí čím dál tím víc absurdnější.
„Kyuubi aby se na to...“ zaklela nahlas.
„Neber jméno summona nadarmo,“ napomenula jí Hiromi a dalo jí moc práce, aby pod stolem neskončila také.
„To není vůbec vtipné!“ ohradila se Ayame.
„Ale je. A moc!“ řekla jsem a znovu jsem propukla v hurónský smích. Takhle mě už dlouho nikdo nepobavil.
„Dobrá, nechme Saie být,“ řekla jsem smířlivě, když jsem se trochu uklidnila. „Teď mi prosím pověz o situaci v klanu a o těch ninjích, co vás na cestě napadli. My ti pak zase řekneme, co všechno se událo tady.“
„Tak tedy,“ zavrtěla se Ayame a odkašlala si. „Dalo mi dost práce klan přesvědčit, že nové místo pro ně bude lepší. Když se mi to konečně podařilo a my vyrazili na cestu, napadli nás ti čtyři útočníci. Je zjevné, že je poslal někdo, komu není přesun mého klanu do Konohy tak zcela po chuti,“ zatvářila se mírně rozpačitě. Četla jsem v jejích očích, že žádné větší překážky nečekala a útok byl to poslední.
„Vrahy poslala Rada,“ prohlásila věcně Hiromi. „Akira nechala zajmout jednoho cizího ninju, se kterými starouši plánovali rozvrat vesnice. Podrobila ho výslechu a odkryla další tři zrádce, členy ANBU.“ Ayame zvedla obočí a otočila se na mě.
„Co jsi s nimi udělala, Akira-sama?“ zajímala se naléhavě.
Dlouze jsem jí pohled oplatila a ona pochopila a kývla.
„Proto ty oči, máš v nich jejich krev...“ zašeptala. „Když jsi měla tyhle rudé oči naposledy, zemřelo mnoho lidí. Musíš si dávat velký pozor,“ řekla vážně. „Málem bych zapomněla, přivezli jsme jednoho z těch útočníků s sebou.“
„Výborná práce. Předpokládám, že ostatní jsou mrtví,“ pronesla jsem spokojeně.
„Ne tak docela, jedena stihla uprchnout,“ přiznala nerada. „Ale nemyslím si, že by měla v plánu pokračovat ve svém úkolu po té, co jsme jí dva kumpány zabili a jednoho zajali.“
„Dobrá,“ řekla jsem smířlivě. „Zítra vyslechnu našeho zajatce.“
„Měla bys do toho zapojit i policejní jednotku,“ dodala mírně Hiromi. „Přeci jen je to jejich práce.“

Muž, který seděl přede mnou, měl zjizvenou tvář a chyběl mu kus nosu. Ibiki Morino stál nad ním a ruku mu zdánlivě nevině držel na vrcholku hlavy. Jen mužův výraz napovídal, jakou bolest asi právě prožívá. Přenechala jsem veškerou iniciativu na výslechovém specialistovi. Bylo to proto, že jsem měla strach znovu použít arayurumimasugan. Tak jsem tedy čekala, jaké ovoce přinese tradiční výslechová metoda. Zakročím až tehdy, pokud se Morinovi nepodaří zjistit uspokojivé množství informací. Ibiki se na mě otočil a to mě vytrhlo z letargie.
„Hokage-sama, nevím jestli zde ještě něco zmůžu. Vyslýchám objekt už přes tři hodiny a stále nemám žádné podstatné informace,“ zakroutil nešťastně hlavou.
„Odvedl jsi dobrou práci, Ibiki-san, můžeš odejít. Já už se o něj postarám,“ mávla jsem rukou směrem k východu a zajatec na mě vytřeštil oči.
„Slyšíš špíno? Postará se o tebe samotná Hokage. To si snad ani nezasloužíš,“ obrátil se zpět k sedícímu ninjovi.
„No, já mám dojem, že je to právě to, co si zaslouží,“ řekla jsem mrzutě a začala jsem se zvedat. Ibiki opustil místnost.
Muž byl přivázaný řetězcem pečetí tak, že se na malé stoličce ani nehnul. Došla jsem před něj a klekla si. Nyní jsme měli hlavy na stejné úrovni, jen ta jeho nějak divně přepadávala na stranu.
„Tvoje jméno?“ zašeptala jsem. Muž se ani nehnul. Po chvíli mi ruka vystřelila a narazila do jeho skloněného čela. Hlava se mu zvrátila dozadu a on se vzpamatoval. Pohlédl mi zpříma do očí. Díky vývoji, který moje kekkei genkai absolvovalo jsem byla schopna listovat v mužově mysli jako v otevřené knize. Byl tam obraz Kabuta a následně pohled na klan Tsurugi, vůdce klanu s kunaí v hrdle, nic co bych ještě nevěděla. Hledala jsem dál, ale nic jiného tam už nebylo… tedy nic důležitého pro mě. Dost mě to rozčílilo a aniž bych tomu mohla jakkoli zabránit, mužovy černé panenky se protočily a hlava mu klesla na hruď.
„Kuso!“ zařvala jsem. Bylo mi jasné, co se stalo. Neovládla jsem se a zabila jsem ho. Je to horší, než jsem si myslela. Zavolala jsem na dozorce, aby zlikvidovali tělo. Musela jsem se jít někam uklidnit. Není nic lepšího, než příjemná podvečerní procházka. Musím promyslet další kroky. Další chybu už si nemohu dovolit.
Před budovou věznice jsem narazila na někoho, koho bych v těchto místech opravdu nečekala.
„Sogekihei-sensei, co vy tu děláte?“ zeptala jsem se konverzačním tónem, když se mnou slepý muž srovnal krok.
„Není nic příjemnějšího, než podvečerní procházka. Nemyslíš, Žlutoočko?“ usmál se lehce, ale přitom do mě pátravě zavrtával nevidoucí oči.
„Hmm...“ zahučela jsem a sledovala špičky svých bot.
„Ale, ale... copak se ti přihodilo, že jsi tak nevrlá?“ zašvitořil. Vždycky s námi jednal jako s neposlušnými děcky.
„Už jsem stihla zabít čtyři lidi. Nejsem na to pyšná,“ zašeptala jsem neslyšně.
„Já vím jen o třech...“ nechal větu viset ve vzduchu.
„Před patnácti minutami jsem se snažila vyslechnout útočníka, který spolu s dalšími třemi napadl Ayamin klan při přesunu do Konohy,“ hlas se mi mírně zachvěl.
„Takže další fáze tvého kekkei genkai? No, sám jsem měl tu čest, ale zarazila ses včas.“ Už jsem se nadechovala, abych se mu znovu omluvila, ale mávnul rukou.
„Nechci nic slyšet, musel bych se opakovat a to nedělám rád. Chci s tebou probrat jinou záležitost,“ rezolutně mi usekl omluvu ještě před tím, než jsem jí zformovala v hlavě.
„Poslouchám, sensei,“ řekla jsem rezignovaně.
„Chci s tebou mluvit o kapitánovi Uchihovi,“ pronesl vážně.
„No jistě...“ odfrkla jsem si a záhy si uvědomila, jak jsem drzá.
„Kroť se, Žlutoočko,“ napomenul mě.
„Sumimasen, Sogekihei-sama,“ reagovala jsem pokořeně. „Je toho na mě trochu moc.“
„Věřím, že situaci zvládneš. Jsi jedna z nejsilnějších kunoichi, které se kdy objevily v dějinách nám známého světa,“ odmlčel se a chvíli jsme šli v tichosti.
„Chtěl jste mluvit o Uchihovi...“ připomněla jsem mu mírně.
„Jistě. Chci s tebou projednat jeho nynější situaci. Měla bys mu více důvěřovat. Je naší věci oddán víc než si myslíš. Úkol, který jsi naložila na jeho bedra nese statečně. Zaplnil místo, které bylo po dvacet let ránou na duši celé Konohagakure no Sato.“
„Co mi tedy přesně radíte, sensei?“ zeptala jsem se abych si srovnala v hlavě co mi právě řekl.
„Zasvěť ho do aktuálního dění, nech ho dělat svou práci. Chci, abys mu zadala nějaký pořádný úkol. Toho obrýleného zmetka ti přece chytil. Odvedl dobrou práci.“