Ukrytá ve Snech: kapitola 01 - Podivné symboly

Bylo těsně před zavírací dobou, když se dveře pošty otevřely a do rušné ulice vstoupila asi devatenáctiletá dívka. Za normálních okolností by byla naprosto nenápadná, nikdo by si ani nepovšiml, že kolem někdo jako ona prošel. Jenže dnes ne. Dnes byl její šťastný den, na poště si vyzvedla objednaný podlouhlý balík, jehož nejdelší rozměr přesahoval metr. Ještě jeden, ale menší balíček, měla v batohu na zádech, ale ten nebyl vidět. Krabici s její adresou svírala v náručí a radostně poskakovala po chodníku. Lidé se otáčeli za tou podivnou osobou s hnědými rovnými vlasy délky na ramena a nebesky modrýma očima. Ta si z toho ale nic nedělala a hopsala dál. Zastavila se, až když v kapse jejích džínů zazvonil mobil. Chvíli poslouchala melodii ze svého oblíbeného seriálu a přemýšlela, zda má hovor přijmout. Nakonec se rozhodla, že ano.
„Ahoj, co se děje?“ pozdravila s úsměvem volajícího.
„Ahoj Eli, nic se neděje. Jen mě napadlo, co kdybysme si v sobotu zajeli na výlet?“ ozval se ze sluchátka příjemný mužský hlas. „Prej má bejt hezky, tak toho můžem využít a jít do přírody...“
„V sobotu? To jako tuhle sobotu?“ zeptala se už méně vesele.
„Jo, nebo už máš něco v plánu?“
„Já... chtěla jsem jet do Budějovic na cosplay sraz...“ řekla omluvně.
„Aha, tak se tam měj,“ odpověděl znatelně rozladěně a zavěsil.
„Jirko, počkej!“ snažila se ho zastavit, ale bez úspěchu. Zírala na mobil a do očí se jí draly slzy. Její nálada byla ta tam.
Proč mu to anime tolik vadí? Proč nechce pochopit, že to je mojí součástí? Hlavou se jí honily desítky otázek na toto téma. Vrátila mobil do kapsy a sáhla si do vlasů na ochrannou čelenku bez znaku, již měla uvázanou na styl Sakury, ne ovšem proto, že by jí měla ráda, ale jednoduše to tak bylo praktické. Rozvzlykala se a sevřela dřevěný křížek, který měla na šňůrce kolem krku. Možná to ale s tim anime opravdu přehánim. Pomalu vykročila svým původním směrem, přes slzy a zamyšlení neviděla opraváře pracující na sloupech elektrického vedení.
„Slečno, pozor!“ uslyšela a zvedla hlavu. Kabel, jehož konec sršel jiskrami, se řítil přímo na ni.
Tomu už neuhnu, pomyslela si. A to jsem chtěla jet na ten cosplay...

„Hej, Kakuzu, nech mě taky jednou dokončit muj rituál!“ soptil Hidan ležící v Jashinově symbolu mezi čtyřmi mrtvými těly, když se Kakuzu zvedl a odcházel směrem k lesu. Před chvilkou tady potkali skupinku hlídkujících ninjů ze Skyté Oblačné, ani se při souboji nezapotili.
„Kdyby byl kratší, tak tě necham,“ odpověděl Kakuzu, aniž by se otočil, jen se zastavil.
„Spíš kdyby ty parchanti měli víc peněz a tobě trvalo dýl je obrat!“ odsekl Hidan a vytáhl si z hrudníku svou rituální tyč.
„Nenavážej se do peněz, když neznáš jejich hodnotu.“
„Na nějaký peníze ti se*u, Jashin-sama nepotřebuje žádný pos*aný peníze!“ demonstrativně si probodl ruku.
„A peníze nepotřebujou Jashina,“ zabručel Kakuzu. „Zvedej se, ještě máme démony na ulovení,“ znovu se vydal na cestu.
„No jo, furt,“ Hidan vstal, složil tyč a schoval ji do pláště. Protáhl se, sebral kosu a vykročil za svým týmovým partnerem. Za sebou uslyšel podivný praskavý zvuk. Ohlédl se. „Co to ku*va je?!“ zaklel tak překvapeným tónem, že donutil Kakuza se též otočit.
„Asi se ten tvuj Jashin nas*al,“ komentoval Kakuzu klidným hlasem jev, který právě pozorovali. Nad krvavým Jashinovým symbolem se vznášel oblak nejasného tvaru, ale zřetelně elektrické formy. Modré a stříbrné blesky vybíhaly do okolí, ale ani jednoho z Akatsuki nezasáhly. Záře uvnitř oblaku nabírala na intenzitě, Hidan i Kakuzu byli nuceni zavřít oči. Poté, co se světlo ustálilo na své původní síle, a oni je otevřeli, téměř nemohli uvěřit tomu, co vidí. Uprostřed symbolu Hidanova boha ležela mladá dívka, na zádech měla zvláštní batoh a v ruce držela podlouhlou krabici s neznámým obsahem. Na první pohled poznali, že bude hodně z daleka. Přišli blíž a Hidan se k ní sklonil. Kromě divného oblečení a batohu měla kolem krku přívěsek, který v životě neviděl. Dva kousky dřeva umně spojené tak, aby tvořily kříž, mu nebyly nijak povědomé. A symbol na její čelence mu neříkal už vůbec nic. Už zažil, že lidé nosili ledacos, ale tohle ještě ne. Otevřela oči a zamžourala.
„Hidan a Kakuzu? Asi mam halucinace,“ sotva slyšitelně zamumlala a ztratila vědomí.
„Hej, Kakuzu, jaktože nás do p*dele zná?“

Probudila se v lese u silného stromu mírně dezorientovaná a dost pevně svázaná. Naposledy si pamatovala, jak na ni letí kabel, a pak už nic. Vlastně se jí ještě zdálo o dvou členech Akatsuki, ale nepřikládala tomu význam. Ovšem jen do té doby, než se jeden z provazů omotaných kolem ní začal pohybovat. Vyděšeně vykřikla. Téměř okamžitě se před ní objevili Kakuzu s Hidanem a měřili si ji přísnými pohledy.
„D-dej to pryč!“ vykoktala a podívala se prosebně na Kakuza.
„Až nám řekneš, co chcem vědět,“ odpověděl svým typickým monotónním hlasem.
Přikývla.
„Takže, odkud jsi, jak ses dostala do toho symbolu a jaktože znáš naše jména?“ vyjmenoval tři, podle něj nejdůležitější, otázky.
„Jmenuju se Eliška, ale můžete mi říkat Liz. Jsem z Písku...“
„Lžeš!“ přerušil ji Hidan. „Písečná nemá takovej symbol.“
„Ne z Píseč...“ chtěla jej opravit, ale zarazila se. „Symbol?“ zeptala se zmateně.
„Ten, co máš na čelence.“
„Ale já tam žádnej nemam!“ protestovala.
„Seš blbá nebo co?“ vyjel Hidan. „Do hajzlu, Kakuzu, tys jí někde praštil! Říkal jsem ti, abys ji nes opatrně!“
„Tak ti osvěžim paměť,“ prohlásil Kakuzu a složil několik pečetí. Jeho úponky svazující dívku, která se viditelně otřásla, se pohnuly a začaly jí rozvazovat čelenku. Když skončily, podržely ji zajatkyni před obličejem. Ta úžasem oněměla.
Tenhle symbol? Co tu dělá? A jak se sem dostal? To je přece jiný anime! Ptala se v duchu sama sebe. Pak se musela usmát. Ale nevypadá to špatně.
„Vidim, že už sis vzpomněla,“ nenápadně ji Kakuzu pobídl, aby jim odpověděla na otázku.
„Jsem z...“ na chvíli se zarazila. „Vesnice Ukryté ve Snech.“