Ukrytá ve Snech: kapitola 02 - Vysvětlování

Něco málo

No, dopsala jsem další díl, ale je malinko kratší... Ono se docale blbě píše, když osoba, které tu povídku věnujete, ani nedá vědět, zda se jí líbí nebo ne...

Hidan a Kakuzu se po sobě podívali. Nepotřebovali telepatii, aby věděli, co si ten druhý myslí, takovýto pohled stačil. Nesmrtelný si pohrával s myšlenkou na novou oběť Jashinovi, ale na jeho parťákovi bylo vidět, že chce dívku ještě nechat naživu. Neměl rád, když před ním někdo něco tajil. A na obou bylo vidět, že jí nevěří.
„Tak ve snech, jo? A to si myslíš, že ti to sežeru?“ vyjel na svázanou Hidan. „Jako by ňáká pos*aná Vesnice Ukrytá ve Snech existovala!“
„Ty máš co říkat,“ odsekla Eliška naštvaně. „Já ti taky neříkam, že ten tvuj Jashin je jen výplodem tvý chorý mysli.“
„Jashina si do huby neber, jasný! Nebo budeš další oběť!“ Hidan zamával kosou a vykročil k dívce. Ta se roztřásla strachy a zmlkla.
„Hidane, nech toho,“ zastavil ho Kakuzu. „Nejdřív z ní dostanem ty informace. Takže,“ obrátil se k zajatkyni. „Otázky pořád platí.“
„J-jo,“ vykoktala, vyděšený pohled upírala jen na Hidanovu kosu. „Nevím, jak jsem se sem dostala, poslední, co jsem viděla, byl...“ nebyla si jistá, zda tady mají elektrické vedení, a i kdyby ano, jestli by jí věřili pravdu, „blesk. Pak jsem uviděla vás a probudila se tady.“
„A jaktože znáš naše jména?“ pokračoval Kakuzu ve výslechu.
Co teď? Přece jim nemůžu říct, že u nás existujou jen jako seriál a komix! Stejně by mi to nevěřili, honilo se jí hlavou. Její pohled padl na čelenku, kterou stále držely Kakuzovy úponky. Děkuju, Hinoto-hime, usmála se: „Ve Skryté Snové nás učí tajné techniky, díky kterým dokážeme ve snech vidět budoucnost. No, a váš příběh je tam docela známý,“ odpověděla jistě. „Jo, a mimochodem, ty umřeš,“ obrátila se k Hidanovi.
„Jo, jasně, jako kdybys TY mě dokázala zabít!“
„Já neříkala, že tě zabiju JÁ. Řekla jsem jen, že umřeš... ani nevim, kdy to bude.“
„Takže prostě víš úplný ho*no,“ vyvodil si Hidan závěr a otočil se na Kakuza: „Už jí můžu obětovat?“
„Ne, ještě nám nic neřekla,“ zarazil jej Kakuzu „A tý povídačce o snech nevěřim.“
„Jak nevěříš? To si mam vymyslet něco ve smyslu, že patřim k nějakým supertajným jednotkám, nebo co?“
„Vidět ve snech budoucnost je nemožný.“
„Nemožný? A to, že máš pět srdcí, tim pádem pět životů, možný je, co?“ odsekla a vzápětí se zarazila. „Ups...“
Nastala chvilka ticha, v němž bylo téměř hmatatelně cítit překvapení.
„Kakuzu?“ podíval se na něj Hidan. „Neříkals náhodou, že každej, kdo o tomhle věděl, je pod drnem?“
„Kdes to zjistila?“ zeptal se Kakuzu Elišky, přičemž Hidana úplně ignoroval.
„U-už jsem to říkala,“ řekla téměř bázlivě pod tíhou Kakuzova pohledu. „Učí nás vidět ve snech budoucnost a v jednom souboji proti ninjům z Listové to soupeřům řekneš. I to, žes bojoval proti Prvnímu Hokagemu.“
„Ví toho moc,“ obrátil se maskovaný na svého společníka. „Můžeš provýst ten rituál. Ale rychle, musíme chytit Dvouocasou,“ otočil se a zmizel mezi stromy. Jeho úponky svazující dívku povolily a odplazily se za svým majitelem.
„Konečně!“ zaradoval se Hidan a švihl kosou. Eliška vykřikla a zavřela oči, ale kosa ji jen škrábla na tváři.
„Ne, prosim, nechte mě jít s váma, nikomu to neřeknu,“ vyděsila se. „Já nechci umřít!“
„To máš blbý,“ ušklíbl se Hidan a olízl tu trošku krve na své kose.
„Ne...“ vytřeštěnýma očima pozorovala, jak Hidanovo tělo pomalu mění barvu na černou s bílými obrazci podobnými kostře. V obličeji měl výraz, jako by právě prožíval největší euforii svého života. Když dokončil barevnou proměnu, zabodl kosu do země a zpod pláště vytáhl skládací bodec. Jediným elegantním pohybem ruky jej rozložil do přibližně metrové délky.
Eliška v očekávání posledních minut, pokud bude mít to štěstí, svého života sepjala ruce a téměř neslyšným šeptem se začala modlit.
„Teď už ti žádný modlitby nepomůžou!“ vykřikl Hidan a probodl si ruku. „Za chvíli už budeš v moci Jashina-sama,“ z odkapávající krve pečlivě nakreslil rovnostranný trojúhelník s kružnicí jemu opsanou. Sám si stoupl do středu. „A teď už můžem začít.“
„...neboť Tvé je království i moc i sláva navěky. Amen,“ dokončila modlitbu. „Už jsem připravená,“ řekla vyrovnaným tónem, se svou smrtí byla již smířená. I když litovala mnoha věcí, které kdy udělala, a mnoha věcí, které nikdy neudělala.
„Chcípni!“ zařval Hidan a vrazil si bodec do srdce.

Vysoký černovlasý mladík se v ne zrovna dobré náladě procházel po chodníku jedné z rušnějších ulic a nervózně hypnotizoval nyní tichý mobilní telefon ve své ruce. Od včerejška se už po čtyřicáté osmé pokoušel dovolat své dívce, aby se jí omluvil, ale pokaždé se ozvalo jen: „Volaný účastník je dočasně nedostupný. Opakujte volání později.“
Chtěl zjistit, jestli jí opravdu tak moc naštval, když při jejich posledním hovoru tak náhle zavěsil. Věděl, že to přehnal, ale ta její posedlost těmi kreslenými seriály ho občas doháněla k šílenství. Jenže Elišku měl rád a bylo mu jedno, jestli svůj volný čas tráví před zrcadlem, nebo před monitorem. Měl ji rád proto, jaká byla, ne kvůli vkusu při výběru seriálů.
Náhle se jeho telefon rozsvítil a ožil příjemnou melodií. Jenže na displeji se místo očekávaného jména „Eliška“ objevilo „Pavel“.
„Haló,“ přijal hovor.
„Nazdar Jiří, kde seš?“ ozval se ze sluchátka netrpělivý hlas.
„Jak kde sem?“ zeptal se překvapeně.
„Už na tebe dobrých čtvrt hodiny čekáme tady u stěny.“
No jo, ta horolezecká stěna, problesklo mu hlavou. „Omlouvam se, úplně jsem zapomněl. Běžte beze mě.“
„Tak jo, ale příště dej aspoň vědět včas.“
Když hovor ukončil, rozhodl se znovu zavolat své dívce. Už chtěl vytočit číslo, když v tu chvíli ve stánku s novinami, kolem kterého právě procházel, cosi upoutalo jeho pozornost.