Poslední přání - 18. kapitola - Budeš táta!

Shenai se Deidarovi svěřila jako prvnímu. „Ale to je skvělé! Blahopřeju!“ gratuloval jí.
„Potřebuju od tebe radu. Totiž… nevím, jak to říct jemu a ostatním. Ví to jenom Zetsu, to on mě našel, když jsem omdlela.“
„Jen se neboj, budou rádi. Až na to… že se to semlelo trochu moc rychle.“
Shenai se uchechtla. „No, abych řekla pravdu… ani jeden z nás to neplánoval.“

Říci to ninjům z řad jejích nejvěrnějších přátel, nebyl žádný problém. Kisame se radostně usmíval a snad už posté dívce gratuloval.
Hidan ji objal. „Jsi pašák!“ Kakuzu přikyvoval, vše už bylo řečeno.
Tobi s hlasitým: „Jů!“ poskakoval po místnosti.
Konan měla radost, stejně jako ostatní. Zbývali ještě dva lidé, kteří o dítěti nevěděli. Sám velký Vůdce a otec toho stvořeníčka, co měla Shenai v břiše.

„Schovej to saké!“ sykl Kakuzu a Hidan ho nerad zašoupl zpátky pod stůl. Ninjové seděli na pohovce, tiše jako pěny. V místnosti bylo zhasnuto. Shenai čekala se zatajeným dechem, až se Itachi konečně objeví.
Stalo se tak vzápětí. „Co se děje?“ zrozpačitěl, když rozsvěcoval. „Někdo umřel, že tu sedíte potmě?“
Ninjové začali rámusit. „Gratulujem!“
„Překvápko!“
„Vysvětlí mi někdo, co se tady děje?“ Nic nechápal.
Akatsuki popostrčili Shenai dopředu. „Budeš táta,“ špitla.
Chvíli na ni zíral jako opařený. Pak se vzpamatoval. „Ty čekáš… moje dítě?“ Stále tomu nevěřil.
„A čí by jinak bylo, hlupáčku?“ usmála se a pohladila ho po tváři.
„Hele, toho to nějak vzalo,“ zavyl Hidan.
„A jdem to oslavit!“ Kisame vytáhl saké.

Pilo se a vesele klábosilo. „Donesl bys mi vodu, bratříčku?“ požádala Shenai. „Nemůžu s vámi teď pít.“ Deidara přikývl, přeskočil opěradlo a zanedlouho se vrátil se sklenkou. „Díky,“ hlesla a upila z ní.
Itachi si k ní přisedl a vzal ji kolem ramen. Tvářil se jako vždycky, v druhé ruce lahev. Nejdříve chtěl slavit s ostatními, ale pak se podíval na hnědovlásku a rozhodl se jinak. „Kdo chce můj příděl? Ale berte, dokud nabízím!“
Hidan k němu přiskočil, Itachi mu okamžitě strčil láhev pod nos, ale on, místo aby si ji vzal, mu sáhl na čelo. „Hm, teplej neni,“ zabručel.
Mladík se otřásl. „Co na mě šaháš?“ zděsil se.
„Seš nemocnej! A taková abstinence, to je nejhorší nemoc ze všech, to nevíš?“ rýpl do něj.
Itachi vstal. „Slavte za nás! A nejlépe někde jinde, jde sem Šéf.“

Ninjové propadli panice a jeden po druhém prchali z pokoje. Konan důstojně odkráčela do kuchyně. V pokoji zůstal jen Itachi sedící na pohovce a Shenai, která mu ležela na klíně.
„Zatraceně, Itachi, to nemůžete jít jinam?“ zlobil se Pein.
Uchiha si položil prst na ústa a sáhl dívce na čelo. „Má horečku,“ zamumlal.
Vůdce se naštval. Viděl, že ho jeho podřízený ignoruje. „Vy jste zase něco pili, co?“
Itachi zavrtěl hlavou. „Je jen zesláblá… hned usne.“
„Hm, tak ji tu nenechávej ležet. To si říkáš její manžel? Ukaž!“ Společně ji podepřeli a odnesli do pokoje. „Máš pravdu, něco s ní je. Tak tu radši zůstaň, ale zítra na tu misi s Kisamem jdete!“ syčel, ale šeptal.
Když za ním zapadly dveře, Itachi si přisedl k Shenai. „Pst, vstávej… už je pryč.“ Nereagovala, stále jen pravidelně oddechovala. „Aha, ty spíš doopravdy.“ Lehl si opatrně vedle ní a hladil ji. „Čekáš mé dítě… a já na to mohu jen říct… arigatou.“

Ninjové věděli, že s Shenai to není právě růžové. Jenže… jak to Šéfovi sdělit šetrně? Bylo jim jasné, proč je zesláblá. Poslední dobou moc neodpočívala a na tohle nebyla zvyklá.
„Je vám jasný, že to na něj musíme nějak nahrát?“ ujišťoval se Deidara.
„Co udělat něco, po čem se nebude zlobit! Můžeme mu uspořádat… třeba oslavu narozenin!“
„To nezní vůbec špatně, Kisame.“
„Ale musíme si dát bacha na hubu. Jestli se to dozví nějak jinak, bude zle,“ připomenul jim Hidan.

Akatsuki to odpoledne odhodili pláště, oblékli cosi, co mohlo kdysi být zástěrami, a Tobiho zamkli v pokoji. Nakonec se dohodli na moučníku. Už potřetí zařvali na Kisameho, aby odložil Samehadu a Hidana, ať si tu kosu laskavě strčí někam! Zetsu v kuchyni překážel, proto musel ven. Výsledek byl ten, že v místnosti válčili čtyři ninjové, dva hlídali dveře a jeden jen dělal, že stráží vchod do kuchyně.

Z místnosti se ozývalo velké množství prapodivných zvuků, mezi nimi například tlumené klení, zvuk, jako když někdo právě někoho třísknul po hlavě a řinkot rozbíjeného nádobí. Tato strašidelná symfonie procházela celým sídlem a do ní se ještě mísilo pištění Tobiho. Bylo velké štěstí, že Vůdce byl zrovna někde na výzvědách.

Konan seděla v Shenaině pokoji. „Ach ne! Moje kuchyň!“ bědovala.
„Co se tam děje?“ nechápala hnědovláska. „Ani spát se tu nedá!“
Modrovláska jí vysvětlila, k čemu se Akatsuki chystají. „Ale… tohle bych měla vyřešit sama!“ namítla zelenooká dívka.
„Poslyš, věř mi, že bys to jenom zhoršila. Oni vědí, co dělají.“
Hned nato se ozval další příšerný zvuk. „Tak tím si nejsem úplně jistá,“ zavrtěla hlavou Shenai.

Deidara byl donucen vyskočit na stůl a přitom mu sklouzla zástěra. „Dávej bacha!“ rozčiloval se.
Hidan strčil dovnitř hlavu. „Tak vaříte, nebo provozujete akrobacii?“ chechtal se.
„Slez dolů, tam se bude dávat těsto!“ domlouval mu Itachi, celý upatlaný od krému, který se rozstříkl po místnosti.
„Hm, ty si myslíš, že to nevím?“ čertil se blonďáček, ale seskočil.
„Pánové, obávám se, že takhle to nepůjde,“ hlesl Zetsu, když spatřil ten neskutečný svinčík.

Nastal večer. Konan byla donucena uklidit si své „království“, protože po vraždě Sasoriho tam nikdo jiný ani nepáchl. Shenai spala. Až zas nabere sílu, bude to dobré.
Pein se vrátil a dost ho překvapilo, že téměř všichni mužští členové Akatsuki sedí na svých místech, ani nedutají. Začal větřit. „Vy nebudete dneska jíst?“
„Kdepak, už jsme po večeři. Jen jezte, Šéfe!“ zamlouval to Kisame.
Pein se podivil, když mu donesli vrchovatou mísu vařené rýže, k tomu hůlky a během večeře na něj téměř zbožně zírali. „Ehm, co je to s váma dneska?“ nechápal. Tohle rozhodně nebylo moc obvyklé. Rychle ho ujišťovali, že nic.
„Nelžete!“ rozčiloval se. „Nejsem úplně pitomej! Takže to vyklopte, než se naštvu pořádně a pak to schytáte!“
„No, vlastně…,“ začal Deidara.
„Chtěli jsme vám pogratulovat…,“ pokračoval Kisame.
„K čemu?“ zvýšil hlas Vůdce.
„Totiž… budete strýček, Šéfe!“

„Cože?“ vykřikl, až se v sídle otřásly všechny stěny. Shenai to probudilo, příšerně se lekla a musela se přitisknout blíže ke stěně. Konan si zacpala uši a potichu bědovala. Akatsuki si řekli, že podávat Šéfovi rýži nebyl právě nejlepší nápad a také si uvědomili, že zapomněli odemknout Tobimu dvířka…