Poslední přání - 19. kapitola - Pořád nějaká omezení

Trvalo zhruba týden, než se Velký šéf uklidnil. Shenai se v té době schovávala v ložnici a ze svého pokoje se neodvážila vystrčit ani nos. Jednoho dne se probudila a nad ní se skláněla něčí ježatá zrzavá hlava. „Vyjasníme si pravidla,“ zabručel Pein. Shenai zděšeně vypískla, ucukla a praštila se hlavou o stěnu. „Ženská bláznivá!“ ulevil si Vůdce.
„Když… já se vás bojím,“ špitla.
„Hm, to nemusíš. Děsit tě budu, až to dítě porodíš, dřív ne,“ opáčil chladně. „Ale k věci. Děcko v Akatsuki, to je zkrátka nemyslitelné! Nehodlám se starat o to, zda správně roste či co.“
„Ani nebudete vědět, že tu je,“ pronesla třaslavým hlasem.
„Výborně! Jsem moc rád, že to vidíš stejně. A teď bys měla jít na snídani. Čekají tě,“ dodal o poznání klidněji.
„Hm, neruším?“ Do dveří nakoukl blonďatý ninja. „Postrádáme tě, sestřičko.“
Šéf zavrčel, jelikož si stále nemohl zvyknout na to, že Akatsuki vzali tu domnělou adopci skutečně vážně.

Deidara podepřel hnědovlásku a přivedl ji do jídelny. „Hurá, naše holka už je tady!“ Hidan si hvízdal.
„Jak se cítíš?“ zamručel Kakuzu.
„Mizerně, ale to se zlepší. Budu se teď muset trochu víc šetřit,“ odpověděla s úsměvem.
„To je správná řeč!“ zazubil se Kisame a Akatsuki se pustili do hodování.

Uběhlo ještě pár týdnů, než mohla Shenai opět začít vést „normální život“. Ninjové ale právě proto strašně trpěli. Jejich kráska se nesměla ničeho škodlivého nadýchat, musela si dávat pozor na to, co jí, a hlavně… odpustit si námahu a alkohol.

„Co se tváříš tak zklamaně?“ nechápal Itachi, když sledoval Hidana, který naštvaně hleděl na dveře koupelny.
„Ale, to kvůli tomu těhotenství… všichni musíme být vydrbaný… ehm, do růžova, pche!“
„No jo, co čekat od takovýho čuněte, co se věčně nemyje,“ uchechtl se Uchiha.
„Kdyby Jashin vyžadoval očistu, přestanu ho uctívat,“ zabručel bělovlasý a nechal za sebou rozesmátého mladíka.

Ninjů v Akatsuki se pomalu zmocňovala deprese. „Ale no tak, chlapi! Ještě pár měsíců to vydržíme, ne?“
„Vidíš to v moc světlých barvách, Kisame,“ ušklíbl se nesmrtelný.
„Jo, kdo by si pomyslel, že těhotenství je ve skutečnosti takový psychický teror!“ bědoval Kakuzu.
„Mluvíte o mně?“ Hnědovláska se za nimi vynořila jako přízrak, ačkoli to vůbec v úmyslu neměla.
Muži ztuhli. „Ne, ne!“
„Vůbec ne!“ ujišťovali ji všichni naráz.
„Dobře. Jen jsem si šla… pro trochu vody.“ Ještě se lehce motala a musela vzít zavděk opíráním se o nábytek. „Budu v pořádku… nemějte starosti.“

Pein ji v takovém stavu spatřil několikrát a přestávalo se mu to líbit. „To nemůžete něco udělat s tím jejím stavem? Už se na to ani nedá koukat!“ vyjel Velký šéf na své podřízené.
„Tady doktor nepomůže. Musíme se s tím srovnat.“
„Slyšel jsem, že některý ženský to snáší hůř.“
„Hm, tolik ochoty,“ odfrkl si Vůdce. „Moc by mě zajímalo, co byste dělali, kdyby se něco podobného stalo třeba… Konan,“ uchechtl se. Musel se smát, když uviděl jejich zděšené obličeje.
„Hlavně tu katastrofu nepřivolávejte!“
„Holoto jedna!“ rozčílil se Pein. „Pro cizí holku byste donesli snad i modrý z nebe, ale jakmile by šlo o Konan, tak nic. Přitom je víc Akatsuki než ona!“
„Šéfe, to není tak jednoduchý. Vy jste nás vyhnal za trest do toho úkrytu a ona tam s námi žila od prvního dne. Snad každý z nás si ji zamiloval a… nechcem, aby odešla.“
Vůdce jen něco zabručel a přestal si jich všímat.

Shenai se nechala od Konan malinko upravit. „Připadám si jak mátoha.“
„Však jsem ti říkala, ať to s tou prací nepřeháníš,“ ušklíbla se modrovláska. Za tu dobu, co ji znala, se z nich, i přes počáteční nevoli, staly dobré přítelkyně.
„To jsem ještě nevěděla, že jsem těhotná,“ vzdychla zelenooká. „A ještě něco… všimla jsem si, že Zetsu po mně nějak divně kouká,“ poznamenala a tvářila se přitom malinko vystrašeně.
„Nediv se,“ uchechtla se modrovlasá kunoichi. „Cítí z tebe teď… jinou vůni.“

Po několika dnech se dívka rozhodla opět si dopřát společnosti. V jídelně právě probíhalo „krmení divé zvěře“.
„Nevadí, když si trochu vezmu?“ zeptala se Shenai s provinilým úsměvem a nabrala si do misky salát.
„Prostě jez, Zetsu!“ zlobil se Hidan.
„Tak si dej taky,“ zabručel oslovený.
„Ty máš mít pravidelný přísun zeleniny, ne já!“ vykrucoval se, ale nedomluvil, protože hnědovláska se uchechtla a strčila mu vrchovatou lžíci do úst. Zetsu se začal chechtat a ostatní se při pohledu na výraz uctívače Velkého Jashina k němu pomaličku přidávali.
„Hehe, vtipkuje!“ zasmál se Kakuzu. „Zase už je jako dřív!“ Mrkl na dívku, která mu jeho šibalský úsměv velmi ráda oplatila.