Skryté má zůstat skryté a nebo ne? 018: Umění není jen výbuch! Pochop to!

Kapky deště dopadaly na okenní tabulky. Reina se znuděně dívala z okna a přemýšlela, co bude dělat. Skoro všichni byli na misi. Kromě Deidary. V tu chvíli, kdy si na něj vzpomněla jí napadlo, že by zase někam mohli zajít.
„Deidaro!“ zavolala na něj. Deidara se na ní otočil a usmál se.
„Co potřebuješ?“ zeptal se.
„Jen jestli bys někam nechtěl zajít.“ Pokrčila rameny.
„Nikam se mi nechce.“ Zakroutil hlavou a posadil se na židli. Reina si povzdechla a kecla si vedle něj. Vytáhla z kapsy papír a tužku a začala psát.
„Co to děláš?“ koukal jí přes rameno Deidara.
„Uhm..píšu..“ usmála se Reina.
„A co píšeš?“ vyptával se dál. Reina se na něj podívala a vložila mu do ruky kus papíru, který byl hustě popsaný.
„Slzy dopadali na bledou tvář. Na tvář člověka, který pro ní byl vším…Je konec…“četl Deidara a zmateně se podíval na Reinu.
„Nevěděl jsem, že píšeš.“ Usmál se.
„Mám to v genech.“ Pokrčila rameny a vzala mu papír a psala dál. Deidara jelikož se nudil si vzal též papír a začal si kreslit. Čas pomalu ubíhal a blížil se čas obědu. Jelikož naši malý umělci byli zabráni do svého umění, tak na jídlo nepomysleli.

V pokoji se objevila Konan. Když viděla oba umělce, jak sedí na židlích a něco dělají rozhodla se jim připravit oběd. Reině udělala salát a Deidarovi ramen.
„Tady.“ Usmála se Konan a položila jim talíře na stůl.
„Ehm?Ah..díky Konan.“ Usmála se Reina a hladově se pustila do jídla. Po chvíli se k ní přidal i Deidara.
„Co jste tady dělali?“ zeptala se jich Konan a když si všimla hustě popsaného pergamenu před Reinou, pochopila.
„Už zase píšeš?“ usmála se. Reina přikývla. Dojedla oběd, vzala papíry a vyšla ven na čerstvý vzduch.

Seděla u řeky a ruka jí kmitala po papíře. Psala rychle a malým drobným písmem. Chvilkami se zastavovala aby si rozmyslela děj.
„Její mysl byla ochromena? Ne to se tam nehodí..“ začárala slovo na papíře.
„A tohle? Jo tohle jo…“ usmála se a napsala to tam. „ Kapky deště smívali z jejich rukou krev.“
Složila papíry do kapsy a rozhodla se jít zpátky a pořádně se vyspat.. Cítila se unaveně…

Vešla do místnosti, zamávala ostatním a šla spát.
„Už je unavená..Sedí tady od šesti…“ zamumlala Konan. Deidara souhlasně přikývl.
„Itachi se má vracet zítra, že?“ zeptal se Sasori a dál opravoval své loutky.
„Jo..měl by na ní dát pozor…nesmí se přepínat…“ podívala se po místnosti Konan a sedla si ke stolu. Rozevřela si noviny a začala si číst. Otevřeli se dveře a nakráčel do nich Itachi spolu s Kisamem. Konan zvedla hlavu od novin a zmateně se na něj podívala.
„Co vy tady?“ podivila se.
„Mise skončila dřív, než jsme předpokládali.“ Pokrčil rameny Kisame a zničeně se svalil na židli.
„Aha.. Jestli hledáš Reinu, tak ta spí.“ Usmála se Konan na Itachiho.
„Díky…taky už si půjdu lehnout.“ Usmál se a odkráčel pryč.

Konan se na něj s úsměvem dívala a potom zase četla dál v novinách. Kisame hrál šachy se Sasorim. Tobi otravoval Deidaru, ať ho naučí kreslit. Deidara mu řekl, že se s tím člověk musí narodit, ale Tobi si nedal říct.
„Tobi! Kolikrát ti mám říkat, že se barva nejí!“ bědoval Deidara.
„Já jí nejím!“ bránil se Tobi. „Jen si maluji jazyk.“
„Tobi, ale barvy jsou jedovaté…“ zašklebil se Deidara. Tobi s vyjeknutí odběhl do koupelny.
„Musíš ho děsit? Tyhle barvy jsou pro malé děti. Ty nemůžou být jedovaté.“ Káral ho Zetsu.
„Já vím.“ Zašklebil se Deidara. Zetsu nad tím zakroutil hlavou. Tobi se za chvíli vrátil s vyplazeným jazykem.
„Deidaro! To není vtipné, já vás slyšel..“ šlapal si na jazyk.
„Tak proč máš teď vyplazený jazyk?“ zeptal se ho Deidara.
„Protože jsem si ho rozedřel.“ Zašišlal. Do dveří vešel Pein a když slyšel, jak Tobi šišlá zděsil se.
„Co se to tady děje?“ podivil se. „A proč Tobi šišlá?“
„Snědl barvy.“ Informoval ho Sasori a Tobi kýval hlavou
„Myslíte ty dětské nejedovaté?“ zeptal se. Všichni kývli hlavou. Pein nad tím zakroutil hlavou a sedl si ke Konan.
„Tobi nesmíš jim všechno věřit.“ Podíval se Pein na Tobiho, který házel naštvané pohledy na Deidaru. Deidara se naopak šklebil na Tobiho. Sasori hrál šachy se Zetsuem. Kakuzu si povídal s Hidanem na téma peníze, takže se to neobešlo bez sprostých výrazů.
„Ty výrazy si nech pro sebe.“ Vešla do místnosti Reina a hodila vražedný pohled po Hidanovi.
„A to jako proč?“ zeptal se jí Hidan.
„Protože tu budou malé děti a nechci, aby z nich vyrostla taková individua jako jsi ty.“ Zašklebila se na něj Reina.
„Já, že jsem individuum?“ podíval se na ní tázavě Hidan. Reina kývla hlavou. „Tsche..“ odfrkl si.
„Nechte toho..“ usadila je Konan. Teda usadila Hidana, Reina byla v klidu.
„Kdy bude večeře?“ zeptala se Reina hladově…
„Až bude, tak bude.“ Zašklebil se na ní Pein. Reina na něj vyplázla jazyk. Pein jen protočil oči v sloup. Reina si šla pro večeři a hned po ní si šla znovu lehnout. Usínalo se jí dobře…