Skryté má zůstat skryté a nebo ne? 019: Příběh dětí. Jména pro nejmenší z Uchiha klanu. Reinin otec...

Ráno se probudila velmi brzo. Nechtělo se jí vylézat z postele, ale protože se jí už nepovedlo usnout, vylezla. Rozhodla se jít do kuchyně. Šla bosá po studené zemi, už byla skoro tam, ale zamotala se jí hlava a spadla na zem. Při pádu se narazila o roh dveří, které vedly do koupelny. Upadla do bezvědomí. Nehybně ležela na studené podlaze, dokud jí tam nenašla Konan.
„Reino?“ vyděsila se. „Peine!“ vypískla. První, kdo tam přiběhl byl Hidan, hned po něm Sasori.
„Co se děje?“ vyhrkl Hidan, ale hned jak si všiml Reiny sehnul se k ní. „Je v pořádku, jen má pár modřin. Nic vážného.“ Uklidnil Konan. Sasori mu pomohl jí podepřít a odnést do pokoje, který byl nejblíže. Tedy pokoj Konan a Peina. Položili ji na postel, která patřila Konan.
„C-co se tady děje?“ Ano to se probral Pein. Konan ho sjela vražedným pohledem. Když si všiml Reiny, zděsil se. „Co se stalo?“
„Nevíme..“ pokrčil rameny Hidan.
„Tady je nějaký sjezd nebo co?“ přišel k nim rozespalý Deidara.
„Ne…“ zavrtěla Konan hlavou. Zrovna zabalila Reinu do deku, protože byla podchlazená. Nikdo netušil, jak dlouho tam byla.
„Co se jí stalo proboha?“ podivil se. V tu chvíli se Reina začala probouzet. Pomalu začala otevírat oči..
„Co..kde to jsem?“ posadila se na posteli. „Co dělám v pokoji Konan a Peina?“
„No..ty jsi asi musela upadnout..a my tě našli a donesli sem.“ Osvětlil jí Hidan.
„Promiňte, že vám dělám takové problémy.“ Špitla.
„Neomlouvej se. Stává se ti to často?“ podívala se jí do očí Konan. Reina kývla hlavou. Konan se na ní znepokojeně podívala.
„Jdi si lehnout a ať tě ani nenapadne vylézat.“ Rozhodla Konan. „Teda..Sasori, pomůžeš jí tam dojít? A potom řekni Itachimu, ať si jí hlídá.“ Sasori podepřel Reinu a odešel s ní pryč.
„Tohle není normální..Strašně jí to vysiluje.“ Zavrtěla nad tím hlavou Konan. A Pein jí musel dát za pravdu. Už to nebyla ta energická dívka…Nesmála se, pořád jen spala nebo seděla venku.

Itachi se právě probudil ležel v posteli a rozhlížel se okolo. V tom se otevřeli dveře a v nich Sasori spolu s Reinou.
„Co se stalo?“ ptal se Itachi.
„Reina nám u koupelny zkolabovala.“ Informoval ho Sasori. Itachi se vyděsil a podíval se na Reinu.
„Už je to v pohodě.“ Usmála se a lehla si do postele. „Potřebuji se jen vyspat.“ Ve vteřině usnula. Itachi se potichu vytratil z pokoje. Došel za ostatními a Konan ho ihned sprdla.
„Nemáš být s Reinou?“ zeptala se ho docela nahlas.
„Musím něco zařídit.“ Konan se ho chtěla zeptat, co je důležitější než jeho snoubenka.
„Šetři dechem. Jdu něco koupit.“ Odvětil a vypařil se pryč. Konan na něj udiveně hleděla. Co ho to popadlo?

Reina, když zjistila, že je Itachi pryč, vylezla z postele a začala hrabat ve skříni. Vyhrabala staré album. Na straně zašlých desek byl rukou napsaný vzkaz, kterého si všimla až teď.
„Omlouvám se…za to, že ti nejsem správným otcem a to já nikdy nebudu. Nebudu otec, který se stará o dobro svých dětí a to ty víš. Až se zase uvidíme, tak se na mě prosím nezlob..“ přečetla vzkaz. Reině tekly slzy po tvářích, otřela si je a třískla albem o zeď.
„Proč?“ šeptala. Byla schoulená do klubíčka a brečela. Nechápala se. Nikdy předtím kvůli němu nebrečela a teď? Hormony. Musí to být kvůli nim. Otevřeli se dveře a v nich Itachi. Když si všiml Reiny přisedl si k ní. Objal jí a Reina mu plakala na rameni.
„Co se děje?“ zašeptal. Reina jen zakroutila hlavou. „Něco se musí dít.“
„Vážně nic..Prostě mám špatnou náladu“ usmála se. Když si všimla, že Itachi něco vytahuje z kapsy, zpozorněla.
„Co to je?“ zeptala se. Itachi se záhadně usmál a podal jí krabičku do ruky. Reina krabičku rozdělala a vytáhla dva dudlíky.
„Uhm..to je..“ Reina se rozbrečela. Itachi se na ní udiveně podíval. „To je krásné..“
„Uf.. Už jsem se lekl, že se ti to nelíbí.“ Oddychl si Itachi.
„Ne..to je dobrý…“ odpověděla a lehce se usmála.
„Měli bychom někde zařídit pokoj.“ Usmál se Itachi. Reina souhlasně pokývala hlavou.
„Hm..ale kde?“ zeptala se.
„To se vymyslí. Na konci chodby je volný pokoj. Pein nám ho určitě nechá.“ Odpověděl jí Itachi a rozhodl, že se tam půjdou podívat. Pokoj byl upraven do světle modré. Byli tam dvě postele. A místa tam taky bylo dost pro obě děti, ale bylo to hodně daleko od jejich pokoje. A Deidara, který měl pokoj hned vedle by se nevyspal. Jedině, že by si to s ním vyměnili, ale to zase zamítla Reina. Přece ho nebudou vyhazovat z pokoje.Tak toto téma nechali zatím otevřené.
„A přemýšlela jsi o jménech?“ zeptal se jí Itachi.
„Itachi je jim měsíc bude trvat osm měsíců než se narodí.“ Zasmála se Reina. „Ale už jsem o nich přemýšlela.“
„Já taky.“ Usmál se.
„A?“ pobídla ho Reina.
„No..pro chlapečka bych měl: Isamu nebo Takeru a pro holčičku: Tamiko,Saya a nebo ještě Taya.“ Usmál se.
„Hezká jména… Líbí se mi.“ Usmála se. Rozhodli se jít se najíst.

V pokoji byli všichni včetně Tobiho, který dolézal za Deidarou.
„Tak mě nauč kreslit.“ Fňukal.
„Ne! Od té doby, co jsi snědl barvy ne.“ Rozčiloval se Deidara.
„Ale já je nesnědl.“ Obhajoval se Tobi. „Jen jsem si barvil jazyk.“ Reina se potichu smála. „Čemu se Reina-chan směje? Tobimu snad?“
„Ne Tobi, směju se Deidarovi.“ ujišťovala ho. Tobi se spokojeně usmál a dál provokoval Deidaru. Reina spolu s Itachim se posadili k Peinovi a Konan.
„Už je ti lépe?“ starala se Konan. Reina s úsměvem přikývla. „To je dobře.“
„Přemýšleli jsme o pokoji pro děti..“ nadhodil Itachi a mrkl na Reinu.
„O tom jsem s vámi chtěl mluvit.“ Usmál se Pein. „Na konci chodby je volný pokoj. Můžete si ho vzít.“
„Děkujeme.“ Usmála se Reina.
„Nemáte zač.“ Usmála se Konan a odešla do kuchyně.
„Slyšel jsem o tom pokoji vedle mého?“ přisedl si k nim. Reina kývla hlavou. „ A co s ním?“
„Bude to pokoj pro miminka.“ Usmála se Reina. „Pein nám ho věnoval.“ Deidara se naoko vyděsil.
„Když budou brečet, tak mě vzbudí ne?“ podivil se Deidara.
„To asi jo..Jsou to děti.“ Pokrčila Reina rameny.
„Proč není pokoj vedle Kisameho..Ten chrápe a nic neslyší.“ Nafoukl se.
„Budeš blízko dětí. Budeš pro ně hodný strýček Deidara.“ Chlácholila ho Reina. To Deidaru potěšilo.
„Ale vstávat k nim budeš ty viď?“ ujišťoval se. Reina kývla hlavou.
„Budu mít postel u nich v pokojíčku pro začátek. Potom tam budou sami.“ Ujistila ho. To Deidaru uklidnilo. Přišel k nim Hidan.
„A já ty prcky budu učit jak být shinobi.“ Usmál se.
„Na to je ještě brzo! Ještě se ani nenarodili.“ Zasmála se Reina.
„No a? Si je zamlouvám na taijutsu.“ Vypláznul na ní jazyk. A tím to začalo. Jeden přes druhého plánovali co děti naučí, aby byli lepší než oni sami. Itachi to ukončil tím.
„Až se narodí! Zjistíme co jim půjde a potom je budete trénovat.“ Usmál se.
Reině v hlavě hrála jediná myšlenka. Budou to skvělí shinobi, jako ty..tati.. A nepřítomně se usmívala. Itachi ji lusk před obličejem.
„C-co se děje?“ podivila se.
„Ale nic.“ Usmál se Itachi. Tušil na co myslí. A byl rád za to, že jí získal zpět.. Miloval ji a jak to vypadalo ona milovala jeho. Štěstí teď stálo na jeho straně, ale na jako dlouho? To nikdo neví.