Tatíček Šéfík - 12. kapitola - Chakra

Itachi vedl Tenshi do jedné z chodeb, které neznala. „Kam jdeme?“ Chtělo vědět děvčátko.
„To je překvapení.“ Zatvářil se tajemně a dal jí na srozuměnou, že už by se neměla dál vyptávat.

Došli společně až do místnosti, kde Hidan, Kakuzu a Kisame „hospodařili“. „Tomu říkáte učebna?“ ušklíbl se Uchiha. „Vždyť jste akorát přesunuli skříně do rohu a natlačili stoly k oknům.“
„Chceš si snad stěžovat?“ vyhrožoval mu bělovlasý zaťatou pěstí.
„Co se tu bude dít?“ Tenshi zmateně hleděla na všechny v místnosti.
„No, seš už velká holka, takže tě postupně budem učit všechny naše triky, jak se chovat, a tak podobně…,“ začal Kakuzu.
„Ale došlo nám, že bychom vás nezvládli obě naráz, tak se ty i Akki budete učit každá něco jiného a potupě se prostřídáte,“ vysvětloval Itachi.
„To zní prima!“ Usmála se dívenka.

Kisame si stoupl na stůl, sevřel ruce v prapodivné poloze a zavřel oči. Hned je ale zas otevřel. „Je Samehada z dosahu?“ ujišťoval se.
„Nestarej se a dělej!“ opáčil Hidan.
Žralok se opět začal soustřeďovat. „Hotovo!“ zazubil se.
Tenshi s úžasem pozorovala, jak dva její strýčkové zdvihají stůl s Kisamem do vzduchu a zuřivě s ním kymácí. „Jak je možné, že nespadne?“ vykřikla překvapeně.
„Za to může chakra!“ pochichtával se žralok.

Tobi se v jiném pokoji potýkal s neumně vyřezanou tabulí, na kterou kdosi navěsil velký kus plátna. „Napiš tam velkými písmeny slovo chakra,“ poručil Sasori.
Deidara seděl s malou Akki v připravené lavici, ukazoval na mužíčka potýkajícího se se štětcem a oba se smáli.
„Dobře, to by bylo.“ Mistr loutkář si odkašlal. „Chakra je pro tebe první věcí, kterou musíš ovládat. Bez ní neuděláš žádné jutsu a bez toho v tomhle světě nepřežiješ!“ Jeho výklad byl určen pro neposednou Akki, která špicovala uši a snažila se poslouchat.
„Je to síla, co se skrývá uvnitř těla každého muže a ženy. A… nerad to říkám, ale ty jí tam máš víc než dost,“ přidal se Deidara.
„Jak to víš?“ divilo se děvčátko.
„No, jako malá jsi byla…,“ zamyslel se blonďáček.
„Deidaro!“ okřikl ho Sasori.
„Hm, byla jsi… poněkud divočejší,“ prohlásil ninja, aby to nějak zamluvil. Kdyby jí řekl, že když jí nebyl ještě ani rok, už děsila celou jejich zločineckou organizaci, stouplo by jí to do hlavy. Akki se s jeho vysvětlením spokojila, takže bylo vše v pořádku.
Sasori si znovu vzal slovo. „Je to energie uvnitř tebe, kterou můžeš díky své vůli dostat do každého koutu tvého těla. Získáš tak například… větší rychlost nebo bystřejší smysly. Ale… vyvolat a udržet chakru je dost obtížné. Potřebuješ se při tom soustředit jen na tu jednu věc.“

Zazněl potlesk. Tenshi se usmála a uklonila. „To bylo dost dobrý!“ Hidan ji uznale popleskával po rameni.
„Díky, strejdo.“ Holčička se tvářila šťastně, ačkoli na ní bylo vidět, jak je vyčerpaná.
Ještě před malou chvílí pozorovali Akatsuki holčičku, která se se zavřenýma očima snažila soustředit... Ruce natažené před sebou, dlaně zformované do polohy, jako když se chystá nabírat rukama vodu. Dýchala rychleji než obvykle a byl div, že jí z celého toho napětí nezačala sršet z uší pára. Čtveřice se začala divit, když se jí v dlaních začaly objevovat drobné modré vlnky, které pomalu měnily tvar do kuliček, až nakonec zůstaly ve formě jedné středně velké pulsující koule.
„Fajn, můžeš se kouknout!“
Tenshi užasle hleděla na tu divnou věc. Zamrkala, zachvěla se a všechno zmizelo.
„Do zejtřka si to natrénuj, budeme pokračovat!“ zasmál se Kakuzu a co nejopatrněji holčičku objal, aby jí dal najevo, že je šikovná.

Akki žhavila mozkové závity a snažila se pochopit celý ten složitý, ale pro dítě značně zjednodušený, výklad strýčka Sasoriho, občasně doplňovaného Deidarou. Tobi měl za úkol to nejdůležitější zapsat na připravenou tabuli.
„Jste tu už pěkně dlouho! Co si dát džus?“ nakoukla Konan do dveří.
„Jenom to s ní stále opakujeme, aby si to zapamatovala. Ale v podstatě je to dobrý nápad,“ kývl hlavou Sasori.
Akki vycenila zoubky a vrhla se k matce. „Tak pojďte!“ vyzvala je modrovláska a trojice ninjů ji ochotně následovala do jídelny.

Za několik dní dostala i Akki možnost ukázat, co v ní vězí. Hlasitě se smála, když viděla, jak jí do ruda rozžhavená kulička vyletěla z ruky a začala lítat po místnosti. Kisame jí jen tak tak uhnul.
„Málem mi to uřízlo hlavu!“ bědoval žralok.
„Ale jdi! Akorát by tě to tak mohlo cvrnknout do nosu, nic horšího by se nesta…“
„Jenže když jí tohle řekneš, bude dělat podobný blbosti furt!“ namítl Hidan.
„No jo, vždyť je děsně zbrklá.“
Ninjové si mezi sebou něco šeptali a děvčátko tím dost znervózňovali.
„Heleď, holka, nebylo to špatný, ale… drobátko se ti to vymklo z rukou, a kdybys někoho z nás zranila, bylo by to hodně ošklivý.“ Děvčátko přikývlo.
„No… nesmíš do toho dát tolik síly. No tak, Akki! Zvládla to Tenshi, tak ty to zvládneš taky!“
„Budu se snažit.“ Našpulila pusu a mračila se.

„Kde zase jste? Vyvolávám vaše jména už aspoň hodinu!“ zlobil se Pein, když je objevil.
Akki mu zamávala. „Oni mě učí, tati!“ prohlásila s úsměvem.
„Opravdu? A copak?“
Na tohle se ovšem velitel Akatsuki neměl ptát. Celá scéna se opakovala a rudá kulička jen o vlásek minula Vůdcovo čelo. „Hm… porada se odkládá. Pokračujte!“ zamumlal a hleděl, aby byl co nejdříve z dosahu své dcery.
Při svém zběsilém útěku srazil na zem Konan, která se jen pobaveně ušklíbla. „Jako za starých časů, Peine?“
Zvedl se, bručel něco o děsně hloupých ženských a nakonec se usadil v kuchyni se sklenkou saké. Měl by se začít bát?