Skryté má zůstat skryté a nebo ne? 023: Hádka a možná krize.

Ráno se Reina probudila s nepříliš dobrou náladou. Všechno co udělala se jí zdálo špatně. S nikým nemluvila a když jo, tak se hádala.
„Ahoj..“ pozdravila jí Konan. Reina se po ní naštvaně podívala.
„Nazdar..“ zabručela.
„Co se děje?“ zeptala se Konan se zájmem.
„Co by se mělo dít?!“ vyštěkla Reina. „Nic!“ Naštvaně se otočila a odešla do pokoje. Tam na ní čekal Itachi.
„Neměla by jsi na ní být tak nepříjemná.“ Odvětil.
„Nechte mě být sakra.“ Zaječela na něj. „Všichni mi říkáte tohle bys neměla a tamhleto taky ne. Vadí mi to!“
„Nemusíš na mě ječet.“ Usmál se na ní.
„Musím! Vadí ti to hodně?“ rozkřikla se na něj.
„Jo vadí!“ Itachimu to začínalo lézt krkem. „Klidni se!“
„Nech už toho! A neříkej mi co mám dělat!“ zaječela.
„Neříkám ti co máš dělat!“ upozornil jí.
„Ale říkáš! A mě to začíná štvát!“ podívala se mu zpříma do očí.
„Jestli tě to začíná štvát můžeme se rozejít!“ rozhodl.
„Klidně! Mě už je to jedno! Běž si!“ její hlas získával na intenzitě.
„Taky, že půjdu!“ odvětil a třískl dveřmi.
„Běž! Zmiz!“ ječela dál. Když byl pryč, Reina ztichla. Kousla se do rtu a posadila se na postel. Tohle ho bude mrzet. Pomyslela si. Lehla si na postel a přemýšlela. Přemýšlela o tom jestli udělala dobře. Uzavřela to tím, že to správné určitě bylo. Rozhlédla se kolem sebe a když uviděla jejich společnou fotku, vzpomněla si na to, že mají vlastně společný pokoj. Rozhodla se zajít za Peinem. Slušně zaklepala a vešla dovnitř.

„Ahoj..“ pozdravila ho a usmála se na něj.
„Oh..ahoj, co potřebuješ?“ vzhlédl na ní od papírů.
„Chci vlastní pokoj.“ Vybalila na něj.
„A proč? Vždyť už máš svůj pokoj.“ Podíval se na ní zmateně.
„Nemám..to je JEHO.“ Ušklíbla se.
„Co jste si zase udělali?“ podíval se na ní.
„Rozešli se.“ Pokrčila rameny.
„To se spraví uvidíš.“ Chlácholil jí.
„Ne tohle se nespraví. Je to definitivní.“ Podívala se mu do očí.
„Můžeš být na pokoji s Kisamem.“ Nabídl jí. „Nebo tam přestěhujeme Itachi.“ Navrhl když si všiml jejího vraždícího pohledu.
„Dobře souhlasím s tím.“ Kývla hlavou.
„Takže mi zavolej Itachiho ať se s ním můžu domluvit.“ Usmál se.
„Dobře já ho zavolám.“ Souhlasila a vyšla ze dveří. Itachiho našla v obýváku.

„Volá si tě šéf Uchiho.“ Hodila po něm nenávistný pohled. Všichni se na ně zmateně podívali i Itachi se zmateně díval na Reinu.
„Jo už jdu..“ zabručel.
„Jo a ještě něco..“ zamumlala. Stáhla si z ruky zásnubní prsten a podala mu ho. „Tady..“ Itachi se na ní zkoumavě podíval, ale prsten si nevzal. Prošel beze slova kolem ní.
„Co se stalo?“ ptal se dychtivě Kisame. „Vždyť jste bez sebe nemohli být a teď tohle?“
„Rozešli jsme se.“ Odvětila Reina bez emocí. Všichni na ní vyvalili oči.
„Jak rozešli? Jako napořád?“ ujišťoval se Hidan.
„Asi ano..vypadá to tak..“ pokrčila rameny. „A proč vás to zajímá?“
„A co děti? Co bude s nimi?“ zeptala se Konan.
„Budeme se o ně starat oba..Žijeme společně..jen spolu prostě nejsme.“ Usmála se.
„Ale jak to vysvětlíš dětem?“ zajímala se.
„Co bych jim měla vysvětlovat?“ podivila se Reina.
„To, že se maminka a tatínek nemají rádi.“ Vysvětlila jí Konan.
„Kdo řekl, že ho nemám ráda? Jen si prostě musíme dát oddech..a nevím jestli se to spraví..“ unaveně se usmála.
„Takže se k sobě ještě můžete vrátit?“ zajímala se Konan.
„Je to možné, ale spíše ne..Nehodíme se k sobě..“ odvětila.
„Jak nehodíte? Lepší pár není, prosím tě.“ Zakroutila nad tím hlavou Konan. Reina se mírně usmála.
„Děkuji Konan a promiň, že jsem na tebe byla protivná..“ zamumlala.
„Neomlouvej se..já tě chápu..A proč jsi se pohádala s Itachim?“ usmála se Konan.
„No..kvůli blbosti, ale já si zatím stojím.“ Prohlásila tvrdě.
„To věřím, ale kvůli čemu?“ podívala se jí Konan do očí.
„Bylo toho hodně.. Už delší dobu to bylo takové napjaté…Jednou to muselo bouchnout.“ Zavrtěla hlavou.
„Ah…chápu..a nezávidím ti to..“ zamračila se.
„Co se děje?“ podivila se Reina.
„Ale nic..“ mávla nad tím rukou Konan.
„Mám hlad..“ broukla Reina.
„Jo..Konan? Kdy bude jídlo?“ zeptal se hladově Hidan.
„Cožpak jsem nějaká tvoje služka nebo co? Uvař si sám.“ Zašklebila se na něj.
„Jo? A ty to potom uklidíš?“ chtěl vědět Kisame.
„Proč bych to měla uklízet?“ divila se Konan.
„Protože to bude tak velký nepořádek..“ zašklebila se Reina.
„To si jen myslíš Hidane! Po tobě nebude uklízet nikdo! A opovaž se donutit Tobiho jako minule!“ okřikla ho ostře Konan

Bylo odpoledne Konan byla s Reinou někde pryč. A Akatsuki měli hlad. Vybrali tedy Hidana ať udělá něco aspoň trochu jedlého.
„Uvař něco ty Hidane.“ Navrhl Kakuzu. „Něco aspoň trochu jedlého.“
„Proč neuvaří tady náš pan Sharingan?“ chtěl vědět Hidan a házel zkoumavé pohledy po Itachim.
„Protože pan „Sharingan“ nemá čas.“ Odvětil Itachi. „Musím jít něco dodělat.“
„Zase zdrhnul! To dělá pořád!“ vztekal se Hidan, ale zhostil se svého údělu. Po obědě zjistili, že v kuchyni je tak neskutečný nepořádek, že by ho nenadělal ani Tobi kdyby vařil.
„Kdo to uklidí?“ zeptal se Hidan s úsměvem ve tváři.
„Ten, kdo tam ten nepořádek udělal.“ Odvětil Kakuzu. Hidanovi zmrzl úsměv na tváři.
„Já zásadně neuklízím!“ odmítl.
„Tak najdi někoho, kdo to za tebe uklidí.“ Navrhl mu Kakuzu.
„Třeba bude Konan tak hodná a uklidí.“ Zamyslel se.
„Na to ani nemysli…Zase chceš mít v puse nacpaný papíry a na hlavě klobouček z papíru?“ zašklebil se na něj Kisame.
„Nechci…Tak třeba Reina..“ přemýšlel dál…
„Ta ne.. je těhotná a jestli jí donutíš uklízet, udělám ti něco né moc hezkého.“ Hodil po něm Itachi vražedný pohled.
„Takže jediný člověk, který zůstává je..“ podíval se po ostatních.
„Tobi!“ odvětili všichni svorně. Otevřeli se dveře a v nich mužíček s maskou.
„Chtěli jste s Tobim mluvit?“ špitl.
„Ano Tobi.“ Usmál se na něj vlídně Kisame. „Uklidil bys prosím kuchyni?“
„Proč jsi na něj až tak přehnaně milý?“ zeptal se ho Hidan. „Tobi! Pokud neuklidíš kuchyň, poznáš mou kosu zblízka.“ Zašklebil se vražedně.Tobi nasucho polkl a odklusal do kuchyně..
„Takhle musíš.“ Zašklebil se na Kisameho.

„Jo to byli časy..“ zašklebil se Hidan.
„Žádné takové!“ uhodila na něj Konan.
„Neříkám, že ano..Tak já jdu uklízet.“ Zašklebil se a odešel do kuchyně.
„Je nemocnej?“ podivila se Konan.
„Ne..je plně zdravý.“ Zašklebila se Reina. „Jdu ven..“ informovala ostatní.

Došla na své oblíbené místo, ale už tam někdo byl.
„Čekal jsem, že sem přijdeš.“ Usmál se a přišel k ní blíž.