Skryté má zůstat skryté a nebo ne? 024: Usmíření! Ano.

„Co od toho čekáš?“ podívala se na něj.
„Usmíření.“ Pokýval hlavou.
„Nebyl jsi to náhodou ty, kdo navrhl ať se rozejdeme?“ podivila se.
„Bylo to v tu chvíly nejlepší možnost.“ Pokrčil rameny.
„Takže ty jednáš podle nejlepší možnosti?“ podívala se mu zpříma do očí. „Takže já jsem byla taky nejlepší možnost?“
„Takhle jsem to nemyslel..“ zavrtěl hlavou.
„Jo? Ale vyznělo to tak..“ zašklebila se.
„Tak promiň..“ omluvil se. „Nechtěl jsem tě urazit.“
„Nejsem uražená..jen naštvaná.“ Odfrkla si.
„Uhm…..v tom je rozdíl?“ podivil se.
„Jo je…a hodně velký..Je vidět, že mě skoro vůbec neznáš.“ Otočila se k němu zády.
„Že tě neznám?“ podíval se na ní.
„Jo neznáš.“ Pokrčila rameny. „Nechápu to..“
„Co nechápeš?“ podivil se.
„Nikdy jsem necítila k nikomu nic vážnějšího než přátelství..potom přijdeš ty a můj život se změní.“ Vydechla. „Nechtěla jsem se vázat..nechtěla jsem mít děti..a budu mít dvě..“
„Je dobré, že se ti změnil život…být sama je špatné..“ objal jí.
„ Nemusela bych teď řešit problémy, aspoň ne tyhle.“ Špitla.
„Nejsi tady šťastná?“ otočil jí čelem k sobě a podíval se jí do očí.
„Tohle neříkám..“ zavrtěla hlavou. „Mám tu ostatní a hlavně tebe.“
„Jsem rád, že jsi tu semnou.“ Zamumlal. „Ten půlrok předtím si mi chyběla.“
„Ráda to slyším..Ty jsi mi taky chyběl.“ Políbila ho. „A jsem ráda, že tu s tebou můžu být.“
„Miluji tě..“ zašeptal. Překvapeně se otočila.
„Miluješ mě?“ zeptala se. „Pořád něco říkám..ubližuji ti tím a ty mě stále miluješ?“
„Ano…nemluv o tom ano?“ usmál se na ní.
„Promiň…někdy až moc mluvím.“ Omluvně se na něj usmála.
„Někdy?“ pošťouchnul jí.
„No tak pořád no..“ pokrčila rameny. „Ale ty jsi zase moc tichý!“
„Jsem prostě tichý typ.“ Usmál se.
„Miluji tě takového jaký jsi.“ Špitla. „A tohle se nezmění.“ Zašeptala.
„Pojď půjdeme dovnitř.“ Usmál se.
„Mě se nikam nechce…“ zamumlala. „Tam bude zase divná nálady..“
„Proč?“ podivil se.
„Hidan měl zase umývat nádobí.“ Zašklebila se.
„Tak se půjdeme projít..“ vzal jí do náručí.
„Hej! Já umím chodit!“ okřikla ho Reina se smíchem.
„Jo?“ podivil se naoko. „Že to nevím.“ Zasmál se a položil Re na zem.
„No vidíš, že to jde..“ usmála se.
„Začíná pršet.“ Zamumlal Itachi. „Pořád tu chceš zůstat?“
„Hm.. ráda tu sedím v dešti..“ usmála se. Dotáhla deku pod nejbližší strom a posadila se na ni. Itachi ji následoval a posadil se vedle ní. Objal jí kolem ramen. Reina mu položila hlavu na rameno a zavřela oči. Myšlenky se ubírali opět k hrozivé budoucnosti, která je měla čekat. Po tvářích jí tekly slabé pramínky slz. Otřela si je a otevřela oči. Usmála se.
„Je tak nádherné být sami.“ Šeptla.
„Je..“ přisvědčil Itachi. „Nádhera.“
„Chce se mi spát.“ Broukla a na důkaz svých slov zívla.
„Tak pojď..Já tě tam donesu.“ Usmál se. Vzal Reinu do náručí a odnesl ji do pokoje.

„Kam zmizeli ti dva?“ zeptala se ostatních Konan.
„Vždyť je to jedno.“ Mávl rukou Pein. „Nech je o samotě. Musí si spolu promluvit.“
„Ale co když se jim něco stalo…“ strachovala se Konan.
„Co by se jim mělo stát Konan? Jsou to elitní shinobi, jim se nic stát nemůže.“ Chlácholil jí Kisame.
„A jak to víš?“ ptala se ho Konan.
„Nech už toho Konan.“ Zastavil jí Pein. „Nic se jim nestalo.“ Konan se na něj uraženě podívala, ale nic už neříkala. Kolem prošel Itachi se spící Reinou v náručí.
„Hned jsem zpět.“ Špitl a zmizel v chodbách. Všichni se na něj udiveně dívali.
„Co to mělo být?“ ptal se Hidan.
„To? To byl Itachi s Reinou.“ Napověděl mu Kakuzu.
„Aha..“ kývl Hidan hlavou.
„Ale co se stalo, že ji donesl on? Vždyť se rozešli.“ Zeptala se Konan zmateně.
„Třeba se zase dali dohromady.“ Navrhl Pein.
„Dohromady? Tak rychle?“ ptala se Konan.
„Vždyť se mají rádi prosím tě. Oni se jenom pohádali no.“ Pokrčil rameny Pein. Po chvilce se vrátil Itachi s úsměvem ve tváři.
„Vrátili jste se k sobě?“ vypálila na něj Konan.
„Jo..“ kývl hlavou.
„Jak si to zvládl?“ zeptal se ho Hidan.
„Nijak…“ pokrčil rameny.
„Nijak?“ podivil se Hidan.
„Jo..prostě se to nějak seběhlo..“ usmál se.
„No vidíš Konan..“ pokýval hlavou Pein. „Že se jim nic nestalo.“
„A co by se nám mělo stát?“ podivil se Itachi.
„No uhm..“ Konan se zasekla a nemohla mluvit. „To už je jedno.“
„Dobře.“ Kývl hlavou Itachi a posadil se na židli.
„Nudí se.“ Poznamenal tiše k Peinovi.
„Kdo se nudí?“ podivil se.
„Reina..chce aspoň jednu poslední misi.“ Šeptl.
„Zbláznila se? Vždyť je těhotná.“ Poznamenal Pein.
„To vím taky..ale ona si prostě nedá říct…zítra za tebou přijde.“ Poznamenal tiše.
„O čem se to tam bavíte?“ podívala se po nich vražedně Konan.
„O ničem.“ Odvětil Itachi.
„To vám tak věřím.“ Zamumlala Konan, ale radši už byla zticha.
„Každý večer tu máme debatu.“ Začal Pein. „Dnes bude o čem?“
„No..téma Itachi a Reina je ohrané, děti jsou probrané..“ zauvažoval Kisame.
„Mě nic nenapadá.“ Pokrčil rameny Hidan.
„Nejsi sám.“ Broukl Itachi a dál poslouchal nápady ostatních…

Reina seděla na posteli a přemýšlela nad svou minulostí. Co by se stalo kdyby zůstala s otcem?

„Tatínku!“ křičela malá holčička na muže před sebou. Muž se překvapeně otočil a usmál se na dívku.
„Reino. Kde se tady bereš? Nemáš být s Minatem?“ podivil se.
„Mám, ale utekla jsem mu.“ Pyšnila se dívka. Přeci není na denním pořádku, aby malá holčička přelstila jounina, že ne?
„Reino!!“ ozýval se za nimi udýchaný hlas Minata. „Kam jsi mi zmizela?“
„No za tátou..Nechtěla jsem rušit když jsi tam byl s Kushinou.“ Usmála se a spiklenecky na něj mrkla.
„Ty jsi nám tam nevadila..“ usmál se.
„Já vím..jen jsem prostě nechtěla rušit.“ Pokrčila rozpustile rameny.
„Chudák muž, který si tě někdy vezme.“ Zašklebil se na ní.
„Co tím chceš říct?“ obořila se na něj Reina.
„No..jsi náladová, ukecaná, uřvaná a tak dále.. Proto.“ Zasmál se.
„Nejsem náladová.“ Prskla na něj dívka. „Jen měním náladu často!“ bránila se..
„Nechte se!“ okřikl je Reinin otec. „Chováte se jako malé děti! Hlavně ty Minato! Reina je teprve dítě!“
„Promiňte.“ Omlouval se Minato.
„Tak pojďte. Půjdeme na rámen. Platím.“ Vzal holčičku do náručí a usmíval se.
„To, že platíte, myslíte vážně?“ podivil se Minato.
„Na to, že se…“

Z myšlenek jí vytrhlo zaklepání na dveře.
„To jsem já, Konan.“ Ozvalo se za dveřmi. „Můžu dál?“
„Pojď klidně dál.“ Usmála se Reina. „Co potřebuješ?“ zeptala se.
„No..máme zase debatu..nechceš se přidat?“ zeptala se.
„O čem je to tentokrát?“ ušklíbla se Reina.
„No, to se dozvíš až tam přijdeš.“ Usmála se Konan záhadně a zmizela. Reina se za ní udiveně dívala, ale rozhodla se jí následovat. Došla do místnosti ve které byla konverzace v plném proudu.
„Tak o čem se bude debatovat?“ zeptala se.
„No o svatbě.“ Informoval jí Pein. Ona na něj vykulila oči.
„Svatbě?“ podivila se.
„Jo o svatbě.“ Kývla Konan hlavou.