Skryté má zůstat skryté a nebo ne? 025: No dobře! Svatba bude až se narodí děti!

„O čem na tohle téma chcete mluvit?“ zkoumavě se na ně podívala
„No na kdy to plánuje.“ Pokrčila rameny Konan.
„Co na kdy plánujeme?“ zeptala se Reina zmateně.
„No svatbu.“ Usmála se na ní Konan.
„Aha..nevím..tohle jsme neprobírali.“ Pokrčila rameny.
„To byste měli.“ Přitvrdila Konan.
„A proč? Času je dost.“ Zastal se Reiny Itachi.
„No to teda není! Měli byste to naplánovat! Trvá to strašně dlouho.“ Odvětila Konan.
„Netrvá..“ zavrtěla Reina hlavou.. „Trvá to jen chvíli.“
„Ale musíte si vybrat květiny..svědky..kde se vezmete..šaty a další věci..“ stála si za svým Konan.
„Už jsem nad tím přemýšlela..“ kývla hlavou. „A něco už jsem i vybrala.“
„Jo?“ podivila se Konan.
„Jo..oblečení by mělo být klasické kimono. Květiny by měli být asi růže.“ Zamyslela se.
„Tak růže jo?“ mrkla na ní Konan.
„No a? Růže jsou krásné a romantické.“ Usmála se Reina.
„Romantické? Fuj.“ Odfrkl si Hidan.
„Ale ty si fuj.“ Zašklebila se na něj Reina. „Ani nevíš, co to romantika je.“
„Že nevím?“ podíval se na ní udiveně.
„Ne.“ Usadila ho Reina.
„Tak ne no.“ Pokrčil rameny
„Jsi pako.“ Zašklebila se Reina.
„No a?“ Hidan se zatvářil naprosto vážně.
„No a nic.“ Vyplázla na něj Reina jazyk.
„S vámi není sranda..“ zabručel Hidan.
„Ale je…“ zakřenila se na něj Konan. „Ale s tebou ne.“ Usadila ho.
„A kdyže to asi tak plánujete?“ změnil téma Pein.
„No až se narodí dvojčata.“ Pokrčil rameny Itachi.
„To je za dlouho..a já se těšil na svatbu.“ Ozval se Hidan. „A proč až po dvojčatech?“
„Protože by mi nebyli šaty.“ Vysvětlovala Reina trpělivě.
„Tě do něčeho nacpeme a vyráží se.“ Zasmál se Hidan.
„Ti dám, že mě do něčeho nacpete.“ Odfoukla si ofinku z očí. „Abych tebe někam nenacpala.“ Reině se nebezpečně zablýsklo v očích. Hidan nasucho polkl a zmizel jí z dohledu.
Seděli tam docela dlouho..Padla noc, všichni už byli mírně unaveni a tak se rozhodli si jít lehnout. Každý se rozešel do svého pokoje a tiše nerušeně usínali.

Ráno se vrátili Deidara se Sasorim, totálně unavení a špinavý. Reina už dávno seděla nad snídaní, když se ti dva vrátili.
„Co se stalo?“ Reina vyprskla čaj, protože když viděla jak vypadají musela se smát.
„Nesměj se.“ Zavrčel na ní Sasori.
„Já se nesměji jen se tak trochu pochechtávám.“ Pokrčila rameny. „Tak co se stalo?“ Deidara si vedle ní zmoženě sedl a vzal jí z talíře poslední chleba, který v úkrytu byl a Reina se ho právě chystala sníst.
„Nemůžeš si udělat vlastní jídlo?“ zeptala se ho Reina.
„Ne..umírám..“ šeptl.
„Už zase?“ podivila se Reina. „Tahle mise se nepovedla co?“
„Ne..Deidara jí zase podělal.“ Sykl Sasori.
„Nesváděj to na něj! Jste tým máte misi plnit společně.“ Zastala se Reina blonďáčka. Ten se na ní děkovně podíval.
„Je to jeho vina.“ Nechal se slyšet Sasori.
„Nehádej se s těhotnou ženou..Mohl by jsi jednu schytat.“ Zavrčela na něj.
„Od tebe? By sis zlomila ruku prosím tě.“ Zachechtal se.
„Nedokážeš si připustit vlastní chybu a házíš to vše na Deidaru! Už toho mám dost!“ zaječela na něj.
„Ztichni!“ sykl na ní.
„Neříkej mi co mám a nemám dělat! Mám vlastní hlavu jako ty! Nejsem tvoje loutka, která tě musí poslouchat jako pejsek!“ Intenzita jejího hlasu se zvedala. Deidara se na ně udiveně díval. Reina nikdy na nikoho, kromě Itachiho a Hidana, nezvedla hlas. Sasori, ale byl její přítel, kterému se svěřovala. Nechápal to.
„Říkám ti po dobrém ztichni.“ Sasori už toho měl dost. Zase má jednu ze svých nálad a ječí na první osobu kterou uvidí.
„A já ti říkám, že nebudu.“ Podívala se mu zpříma do očí. „Tak to zkus! No tak dělej! Uhoď mě!“ Sasori vypěnil a Reině vrazil facku. Reina se zamotala a spadla na zem. V tu chvíly tam přišel Itachi.
„Co se tady děje?“ podíval se po Deidarovi a Sasorim. „To jsi udělal ty Sasori?!“
„No a? Neměla na mě ječet.“ Bránil se.
„Mám chuť ti jednu vrazit Sasori.“ Zasyčel nebezpečně. „Ale nebudu si na tobě vybíjet vztek jako ty na Reině.“
„Já si nevybíjel vztek!Ona mě vyprovokovala!“ sykl na něj Sasori.
„Nechte toho!“ zakřičel Deidara, protože nechtěl aby se ti dva hádali.
„Nepleť se do toho.“ Sykl na něj Sasori.
„Budu! Jste jak malý děti proboha!“ zaječel na ně a pomohl vstát Reině, která si třela rudou tvář.
„Deidara má pravdu.“ Kývla hlavou. „Chováte se jak malý. Čekala bych něco jiného od čtyřicetiletého chlápka Sasori.“ Nenávistně si ho přeměřila. Potom odešla z pokoje.
„No vidíte a nic tím nevyřešíte.“ Zašklebil se na ně a šel za Reinou.

Našel jí v koupelně jak si dává studené obklady. Seděla na kraji vany a otírala si tvář. Deidara zaklepal a vešel dovnitř.
„Promiň je to moje vina.“ Omlouval se. Reina se na něj mírně usmála.
„Není…neměla jsem ho provokovat..Nevěřila jsem, že to udělá.“ Vyměnila si obklady.
„Sasori-sama je někdy až moc chladný. Někdy se s ním dá vyjít.“ Bránil ho Deidara.
„Já vím Deidaro..já vím.“ Špitla. „Budu tam mít obtisk další týden.“ Sykla.
„Domluvím Sasorimu aby se ti omluvil.“ Špitl.
„Nedomlouvej nic! Chci aby se omluvil sám od sebe.“ Usmála se tak jak jí to bolest ve tváři dovolila. „Mám štěstí, že ještě nepřitlačil…Zase jsem se nechala vytočit..“ zavrtěla hlavou.
„To je normální.“ Chlácholil jí.
„Myslíš, že je normální to, že mě vytočí i skutečnost, že mám špatně oblečení?“ podívala se na něj.
„No to už asi ne, ale u těhotných je to v pořádku.“ Usmál se na ní.
„Děkuji ti.“ Usmála se. „Půjdu se projít…Chci přemýšlet.“ Mávla na něj a vyšla z koupelny. Deidara za ní zmateně hleděl.

Vyšla ven z úkrytu a Itachi hned za ní.
„Proč jsi na mě naštvaná?“ zeptal se.
„Neřekla jsem, že jsem naštvaná.“ Otočila se na něj. V očích měla jiskřičky pobavení. „Ale ani, že nejsem.“ Itachi se na ní zmateně díval.
„Cože?“ zeptal se.
„Ale nic ty můj hlupáčku.“ Usmála se a políbila ho.
„Hele neříkej mi hlupáčku.“ Usmál se.
„A pročpak? Tobě se to nelíbí hlupáčku?“ poškádlila ho.
„K čertu s tím, mě už je to jedno.“ Objal jí a políbil.
„Hele nepřeháněj to.“ Usmála se Reina.
„A pročpak?“ podivil se.
„Protože proto.“ Zašklebila se na něj. „Chci se jít projít a né se zaseknout v jednom místě.“
„Tak jdeme.“ Chytil jí za ruku a usmál se. Ona se na něj taky usmála a spolu vyrazili se projít.
„Miluji tě.“ Šeptla.
„Nemusíš mi to dokola opakovat nebo zpychnu. Ale já tebe taky miluji.“ Usmál se.
„Musím opakovat…Kdyby se ti něco stalo nebo mě.“ Pokrčila rameny.
„Kde se berou tvé pesimistické myšlenky.“ Podivil se.
„Nevím..“ zavrtěla hlavou. „Ale neboj nebudu v nich pokračovat.“ Usmála se.
„To jsem dobře…Nejsem rád když se trápíš.“ Usmál se.
„Ani já ne..“ špitla. „Ale to patří k životu..“ zašklebila se.
„Ještě, že to bereš tak optimisticky.“ Zasmál se.
„To víš..za to můžou děti..“ usmála se.
„No vidíš…Už sis zvykla na pomyšlení být matka, že?“ usmál se.
„Už ano..a těším se..“ podívala se mu do očí. „Víš, že je nevýhoda být menší?“ usmála se.
„Není…potkat tě někde jinde myslel bych si, že ti není víc jak 13.“ Usmál se.
„To měla být urážka nebo co?“ podivila se.
„Ne lichotka. Vůbec nevypadáš na dvacet.“ Usmál se.
„Dívčin věk se neříká.“ Pokárala ho naoko, ale okamžitě se rozesmála.