Chyba v Matrixu 12

Pohřeb proběhl v rámci možností klidně. Teda až na :
- hysterické pozůstalé, kteří začali hromadně páchat sebevraždy
- Suigetsa a Karin, kteří se rozhodli, že jeden z nich půjde pod kytičky taky, ale ani jeden nechtěl umřít…
- Tobiho, který ukradl smuteční věnec, který si narazil na krk. Pak s ním běhal kolem celého hřbitova a křičel, že je good boy
- Sasukeho, který v hysterickém záchvatu křičel něco o bratrství
- Juga, který se pokusil zabít hrobaře
- Naruta, který si všechno pečlivě zaznamenával na papírový obal od ramenu s tím, že všechno musí zapsat
- Sakury, která sháněla barvu na vlasy, protože ji už nebavily skupinky odvážných obyvatel, kteří se na ni vrhali se slovy o pomstě
- Saie, který si chtěl se sebevrahy povídat o poutech
- Kiby, který zapomněl vyvenčit psy - ti se začali venčit sami. Hádejte kde...
- Hinaty, která okamžitě omdlela, jen co viděla Naruta a tak ji chtěli pohřbít taky…

No, říkám, proběhlo to celkem klidně. Pohřební hostinu jsme zcela jasných důvodů raději vynechali. Naše skupina se ale rozhodla stejně někam zajít, abychom mohli prodiskutovat naše příští kroky. Já osobně sem sice navrhovala zůstat na hřbitově, neboť Karin její vražedná nálada ještě nepřešla, ale byla jsem označena za morbidní osobu, poté přehlasována a následně zavlečena do pitevny.
„A pak kdo je tady morbidní, že Sakuro?“ neodpustila jsem si.
„Je tu dost místa, tak si nestěžuj.“ Odsekla mi bývalá růžovláska. Momentálně žádnovláska. Barva nebyla, tak se ostříhala…
„Vždyť já už mlčím, už mlčím… a ty, Tobi, prosím tě nežužlej ten věnec, když už si ho ukradl.“ Zaměřila jsem svou pozornost na naše lízátko.
„Tobi je good boy. Tobi poslechne“ řekl, s pusou plnou sušených kytek.
„No, takže hokage – sama, co navrhujete, že budeme dělat?“ vzal si slovo Yamato.
Naruto nic… čmárá si něco do knížky, nereaguje…
„Hokage – sama!“ zařve už Yamato.
Naruto zase nic.
„Naruto, ty baka! Ptá se tebe!“ zařvala mu Sakura do ucha.
„Co?“ zvedne hlavu a překvapeně se na ni podívá.
„Ptá se tě, co budeme dělat.“ Odpověděl mu Kiba dřív, než mu mohla Sakura nějak ublížit.
„Naruto – kun… teda Hokage – sama, co to vlastně píšete?“ zeptala se ho Hinata, červená až za ušima.
„Kroniku Konohy.“ Oznámil jí pyšně.
„Echm… Naruto? Ty píšeš? Odkdy? V životě sem tě neviděla ani nic číst…“ ozvala se skeptická Sakura.
„To mě naučil Jiraya! Pomáhal jsem mu při tréninku při psaní Ita Ita.“
„Ita Ita? Kde?!“ zareagoval okamžitě Kakashi.
„Spěte dál, sen – sei.“ Řekl mu Sasuke. Než se však stihl Kakashi urazit, ozvala se obrovská rána. Zvenku byl slyšet křik lidí a další výbuchy.
Okamžitě jsme všichni vyběhli ven. No a co nevidíme… Beleor i jeho deset barevných poskoků plus mooooc poskoků poskoků (to jakože poskoci těch poskoků… já to musela vysvětlit )
„Jakto?! Vždyť měli přijít až zítra!!“ zařval zděšený Kiba. Růžovej ho slyšel a ochotně odpověděl na jeho otázku. Možná se mi to zdálo, ale v jeho hlase byla slyšet strašná otrava.
„Náš pán Beleor přišel už dneska. Nebavilo ho čekat.“
„Ano! Tak jak jste se rozhodli?“ vzal si slovo bílej.
Všichni jsme se na sebe podívali. Zrovna tohle jsme ještě jaksi prodiskutovat nestihli.
„Budeme bojovat!“ zařval Naruto, hodil mi bichli do rukou a zaujal bojovnou pozici.
„A co já jako s tím?“ nešťastně sem se zeptala Naruta.
„Někam to polož“ řekl lhostejně přes rameno.
Tak fajn. Strčila jsem to na nejbližší parapet. Podívala jsem se na naše nepřátele, kteří se zdáli být odpovědí celkem zaskočení. Přichomýtla se ke mně Karin, která hypnotizovaně sledovala Beleora a prohlásila: „Ale není škaredej….“
Jen jsem se podivila jejímu vkusu a nechala to být.
„Oni chtějí bojovat.“ Oznámil růžovej Beleorovi. Ten se zatvářil nadmíru zklamaně.
„Ale když s nima budem bojovat tak umřou. Není zábava vládnout, když není komu…“ povzdechl si a pak na nás upřel vzteklý pohled.
„Když smrt, tak smrt…“ zařval a vytáhl katanu, kterou mu růžovej podával.
Naruto nás informoval, že šéfika si bere on, my ať si rozebere zbytek. Myslím, že je všem jasné, kdo zbyl na mě. Muhehe… smrt růžové!

Každý z nás měl svůj vlastní boj. Ať už s barevnými, Beleorem nebo jen se spoustou jeho nižších sluhů.

Stála jsem proti svému nepříteli, katanu nachystanou. On taktéž.
„Hele, můžu se tě na něco zeptat?“ řekla jsem při jeho prvním útoku, který se mi naštěstí podařilo odrazit.
„Ne.“ Řekl ledově.
„No, já se stejně zeptám. Proč, proboha, nosíš růžovou?!“ zařvala jsem, když jsem mu malinko poškrábala katanou rameno. Na zem dopadlo pár kapek jeho krve.
Zuřivě se na mě podíval, sprostě zanadával a řekl: „Protože na mě jiná barva nezbyla.“ Pak se nešťastně a zoufale rozplakal. Když viděl můj nechápavý pohled, začal vysvětlovat.
„No, my jsme o barvy losovali. Náš pán měl vždycky špatnou paměť na jména, tak jsme mu to chtěli ulehčit. No a mělo se losovat přesně v osm hodin a osm minut a osm vteřin ráno, to kvůli rituálnosti, chápeš?
No a já ten den zaspal. Měl jsem nastaveného budíka na sedm hodin a sedm minut a sedm vteřin, chápeš, ale já se vzbudil v osm! Ani jsem si nevyčistil zuby a jel jsem na koloběžce a porušoval předepsanou rychlost, místo toho, abych šel vážným a klidným krokem! Pod kola mi vletěla roztomilá kočička a podle našich zákonů, co mi vletí pod kola, to musím obětovat, takže jsem se zase zdržel!
A když jsem se do našeho úkrytu konečně dostal, bylo devět. Pak jsem musel čekat devět minut a devět vteřin, abych přišel aspoň v magický čas, když už pozdě.
No, a když jsem přišel, zbyla na mě jenom blbá růžová! A já tolik chtěl černou!!! A navíc, pokaždé když s někým mluvím, nebo bojuju, nebo cokoli, tak se mi směje a já musím všechno vysvětlovat!“ skončil a zhluboka dýchal.
Skoro mi ho bylo líto. Teda, jen do té doby, než proti mně vystartoval a zobodl mi katanu do ruky. Mě to bolelo jak čert a on se na mě škodolibě šklebil. Byla jsem naštvaná a on neměl meč. Teda měl, ale v mojí ruce. Takže jako kdyby neměl. Tak jsem pro změnu vystartovala já a se slovy: „Růžová musí zemřít!“ sem mu vší silou uštědřila ránu pod pás. Hlavou…
Překvapeně na mě koukal, asi myslel, že budu bojovat poctivě či co… Začal padat dozadu., ale udržel se ještě na nohou. Začal vytahovat svoji katanu z mé ruky, ale já využila příležitosti, skrčila se, podkopla mu nohy a nastavila svou vlastní katanu tak, že na ni dopadl. Zemřel okamžitě, protože mu katana probodla plíce.