Chyba v Matrixu 13

Když jsem se ujistila, že je můj nepřítel mrtvý (komplikovaně jsem sháněla po Konoze zrcátko, abych ho mohla přiložit k ústům a zjistit jestli dýchá – tak nás to učili ve škole začala jsem koukat po ostatních a přemýšlet, komu bych když tak mohla pomoct. No, jelikož mi to přišlo všechno vyrovnaný, rozhodla jsem se pomoci Narutovi, a zaútočit na jejich velitele. Znáte to, proč chodit za kováříčkem, když můžeme za kovářem?
Přihnala jsem se jako velká voda a postavila se po boku Naruta a jeho klonů, který vypadal celkem strhaný, ale pusu měl furt plnou siláckých řečí, takže fajn. Dokonce mi vynadal, že ho nemám podceňovat, že to zvládne sám a že vůbec nechápe, proč jsem přišla pomoct zrovna jemu. Beleor se na nás zatím blbě šklebil a čekal, až se vypovídáme.
„Máte to zbytečné. Mě nemůže zabít žádný ninja. Nedokáže mě zabít nikdo na celém Světě. Vzdejte se! Služte mi! A já vám odpustím a přijmu vás jako své poddané! Pokud budete dál bojovat, zemřete! I kdybyste zabili všechny mé spolubojovníky, já nezemřu a časem vás zabiju! Vzdejte se a zabraňte krveprolití!“
Hmmm… někteří tvorové mě prostě nepřestanou fascinovat. Nejdřív do Konohy vpadnou, povraždí všechny, co se brání či nějak protestují a pak nám řeknou: Zabraňte krveprolití! Fakt super. Do toho na něj Naruto začal ječet: „Nikdy se nevzdáme! Máme ohnivou vůli, která tě zničí! Za všechny naše blízké, které jsi zabil! Zničíme tě! Nemusíš být mrtvý, aby si trpěl!“ a bla bla bla, pak Beleorovo bla bla bla blábol a konečně útok.
Jo, věděla jsem, že je Naruto dobrý, ale nikdy jsem si nemyslela, že si vedle něho budu připadat tak nicotně. Jednu chvilku kloni, pak rasengany, pak ty vytuněné rasengany, co -si -nepamatuju-
Jak-se-jmenují, do toho Beleorův oheň. No, měla jsem v tom slušný guláš. Popravdě, nedivím se, že Beleor zasahoval jenom klony… ani já sama jsme totiž netušila, kde skutečný Naruto je. Ten se najednou objevil z pod země, v ruce Rasen Shuriken. A světe div se, zasáhl toho škaredýho polodémona přímo do břicha!
Beleor překvapeně vyhekl a zhroutil se na zem v kaluži krve. Ale něco nebylo v pořádku. On se začal smát. Naprosto děsivě, příšerně se začal chlámal (popravdě… měl by si od Gaie půjčit zubní pastu… ). Já i Naruto jsme na něj nechápavě hleděli – ani jednomu z nás nepřipadala jako zábava umírat a krvácet. Jenže za chvilku nám to došlo. On e totiž začal regenerovat… prostě ta díra, co v něm Narutova technika udělala, začala zarůstat.
„To není fér. On je samouzdravovací.“ Postěžovala jsem si. Naruto mě ale nevnímal.
Naprosto fascinovaně hleděl na příšeru, která se kroutila v křečích na zemi. Zajímalo by mě, jestli to bylo smíchy, nebo ho to zaplátovování se tak bolelo. Naruta chytl amok. Prostě chopil do obou rukou kunaie a probodával jimi ležícího (a smějícího se) Beleora.
„Sakra, sakra, sakra! Zničím tě! Dattebayo!“ řval Naruto.
„Říkal jsem ti to, kloučku. Nikdo mě nemůže zabít.“ Dostal ze sebe přes smích.
Rychlost uzdravování se mu neustále urychlovala, takže za chvilku mu kunaie zarůstaly v těle. Naruto zděšeně odskočil, kunaie nechal v něm. Beleor je vytrhl a hodil je po nás. Kupodivu jsem se tomu, který mířil na mě, vyhla. (Jo! Jsem dobrá! )
Najednou se ale objevil za mnou, a jeho katana mířila na můj krk.
„Ne, že by mě tvůj útok mohl zničit, ale bolí to. Takže to ukončíme rychle. Zahoď všechny zbraně a svaž si ruce, nebo ji zabiju.“ Řekl ledovým hlasem.
Naruto se zarazil. V jeho očích se objevil strach. Jak se o mě může bát? Vždyť mě vlastně vůbec nezná. Já, ať jsem jaká jsem, nemůžu dovolit, aby to vzdal. Ninja, který se nikdy nevzdává. Ne, nesmím. Beleor dělá chybu, že si stoupnul za mne. Pomalu napřahuju ruku se svou katanou a zamířím jí přes svoje rameno.
„Naruto! Opovaž se vzdát!“ zařvala jsme na něj.
Beleor se jenom výsměšně podíval na moji katanu a řekl mi: „Ale jdi. Ty mě nemůžeš zabít. Pokud se mě tvůj meč jen dotkne, zabiju tě. Jediná jiná možnost je ta, že bys nás probodla oba zároveň. A ty víš, že by to bylo zbytečné. Ty bys zemřela, ale mě by má démoní krev uzdrav…“ Nedořekl a šokovaný zíral na katanu, která ho zasáhla skrz mé tělo. Prostě jsem nás dva prošpikovala jak motýly.
„Uzdravím se… trvá to sice dlouho, ale uzdravím se.“ Zavrčel mi do ucha. „Nikdo na tomto světě mě nemůže zabít.“
„Neuzdravíš. Já… totiž… nejsem… z toho…tohoto…světa.“ Zachrčela jsem přes krev, která mi okamžitě natekla do pusy. Snad v nějaké hodině bioly pochopím, jak sem tam vzala, když jsem zranila jenom srdce. Umírám. Je mi to jasné. Asi nikdy nepochopím, proč jsem to vlastně udělala. Podívám se na katanu, která začíná pomalu rudnout. Nasává mou a Beleorovu krev. Aha… tak proto byla rudá. Usměju se.
„Sayonara… všichni. Konce jsou svázány.“ Řeknu, spíš sama pro sebe, než pro kohokoliv jiného. Ale Naruto mě slyšel.
„Konce jsou svázány… to bude dobrý závěr kroniky.“ viděla jsem, jak se jeho rty pohybují. Usměju se ještě víc.
„Jo, to bude dobrý název.“ Poslední nádech? Ještě cítím, jak Naruto vytahuje katanu, kterou jsem todlensto spáchala. Trochu to zabolí, jako když tě štípne vosa. Pokládá mě na zem. Ale nešikovně zavadí o moji kapsu. V kapse mi to zadrnčí. Lehce rukou naznačím, že chci, aby mi něco vytáhl z kapsy. Poslechne… a podá mi mobil.
‚Brácha‘ pomyslím si.
Ale moment… já sice už moc dobře nevidím, ale… zdá se mi to, nebo opravdu někomu volám? Že by právě bratrovi? Nevím… najedno se se mnou všechno začne točit. Je tole snad smrt?
Ne. Otvírám oči a probouzím se na autobusové zastávce. Spím na lavičce. Zvednu se a něco mě zabolí u srdce. Jako kdybych se probudila z noční můry, která je pořád příliš živá.
„Ségra. Tak ségra! Ku*va mluv už! Nemám tolik kreditu!“ ozve se mi z ruky.
Podívám se. Mobil. Volá mi brácha.
„Brácha? Ahoj… co je?“
„Tak co je? Jsi v pořádku? Jsi zase tady?!“
Tady… ten sen… konečně si všechno uvědomím. Žádný sen, můj narozeninový dárek!
„Ech, jo. Akorát nevím kde. Jsem na autobusové zastávce v nějakém Ažši. To ses zase sekl ty, nebo to je blízko, ale já to neznám?“
„No, sestřičko, víš… to je na druhé straně republiky…“