Liam a prokletí Sharinganu 004: Nečekané problémy.

„Půjdu si lehnout. Jdeš taky?“ zeptala se ho Liam. Itachi zavrtěl hlavou a dál se díval na západ slunce.
„Chci tu ještě zůstat.“ Zamumlal. „Přemýšlet…“
„Nesmíš se užírat Itachi, ničí to i mě když tě vidím smutného. Jsi přece můj bratr.“ Smutně se pousmála a odcházela. „Dej na má slova, bráško.“ Naposledy se otočila a vydala se do úkrytu.
„Dám neboj.“ Usmál se a dál pozoroval západ slunce.

Liam vešla do úkrytu zamávala ostatním a přišla k nim.
„Jak jsem slyšel, tak sis už na dost věcí vzpomněla.“ Ozval se Hidan.
„Hm…“ kývla hlavou. „Ale na všechno ne…To mi vadí.“
„To přijde časem.“ Chlácholil jí Kisame.
„Snad ano.“ Krátce přikývla.
„My ti pomůžeme.“ Nabídl se Sasori.
„A jak mi chcete pomoct?“ podivila se Liam.
„No já nevím..nějak, na to se přijde.“ Mrkl na ní Hidan.
„Jste velice vtipný, pane Hidane.“ Zašklebila se a potom se chytila za pusu.
„Počkat neříkala jsi náhodou, že si nic nepamatuješ?“ zamyslel se Hidan.
„Já nevím…vylítlo to ze mě, že ani nevím jak.“ Pokrčila rameny.
„No vidíš ještě párkrát a už si budeš znovu všechno pamatovat.“ Kývl souhlasně Kisame
„A kdože tě věznil?“ zeptal se Hidan a mrkl po ostatních.
„Orochimaru, a můj ne…a Sasuke.“ Pokrčila rameny.
„Předtím sis to nepamatovala. To je dobré znamení.“ souhlasil Sasori
„Jak pro koho…tohle bych nejradši zapomněla.“ Špitla Liam.
„Co ti udělal?“ divil se Sasori, zajímal se o to asi, protože byl Orochimaru jeho bývalý parťák.
„Říká ti něco mučení?“ podívala se na něj.
„On tě mučil?“ nevěřil Sasori.
„Ne asi.“ Zavrčela. Na tohle téma byla háklivá. „Nechci o tom mluvit...“
„Tak promiň.“ Zavrtěl hlavou Sasori. „Nechtěl jsem tě naštvat.“
„To já bych se měla omluvit.“ Zamumlala. „Vidíme se po dlouhé době.“ Potřásla hlavou.
„Slyšel jsem o tobě a Deidarovi.“ Nadhodil Kisame. Liam se na něj užasle podívala.
„Co jsi slyšel?“ ujišťovala se.
„Že jste se pohádali,“ oddechla si. „Měl bych slyšet snad něco jiného?“ podivil se.
„Ne, nic… Jdu spát.“ Kývla hlavou. „Můžu do svého pokoje, ne?“ zeptala se ostatních. Kývli hlavou a zamávali jí.

Pomalu kráčela chodbou, kolem pokojů ostatních. Do jednoho z nich ji někdo vtáhnul.
„Nech mě.“ Zamumlala. „Chci jít spát.“
„Nebráním ti.“ Zašeptal. Zasmála se. Zavrtěla hlavou
„Co chceš dělat?“ Bez váhání ji políbil. „Prosím tě. Nemůžeme.“ Sklopila oči.
„Vím, že to chci a ty taky.“ Usmál se na ní. Otevřeli se dveře.
„Deida..“ Itachi se zasekl v půli pohybu a nevěřícně hleděl před sebe. „Liam?“ vyhrkl.
„Bráško…“ šeptla Liam. Cítila se provinile.
„Jdi ven Liam!“ okřikl ji. Liam okamžitě odešla. „Vyřídíme si to později.“ Rozhodl a zabouchl dveře. Liam se postavila vedle dveří a snažila se je poslouchat.
„Koho posloucháš?“ ozvalo se vedle ní. Liam mírně nadskočila a otočila se na Kisameho.
„On mu něco udělá.“ zahuhlala
„Kdo, komu?“ podivil se.
„Itachi, Deidarovi.“ Pokývala hlavou.
„A co se stalo?“ zajímal se Kisame a podíval se na Liam. Ta pod náporem jeho pohledu zrudla. „Aha, chápu.“ Kývl hlavou. Liam sklopila pohled.

Mezitím u Deidary a Itachiho.
„Je mladší než ty!“ okřikl Itachi Deidaru.
„A to vadí?“ tázal se Deidara.
„Je to moje sestra!“
„Neříkám, že ne! Ale je skoro dospělá!“
„Ale jen skoro!“
„Nemůžeš za ní rozhodovat!“
„Je ti devatenáct a jí jen sedmnáct!“
„Tak dost! Nehádejte se!“ vrazil do dveří Kisame. „Itachi, záleží to na Liam, co chce ona a ne, co chceš ty! A Deidaro, Itachi má právo se zajímat o jeho sestru!“ rozhodl to Kisame.
„Na čí jsi straně Kisame?“ podíval se po něm Itachi.
„Na straně Liam.“ Kývl hlavou. „Víte, jak jí tím ubližujete?“ přejel oba vražedným pohledem. Oba se na něj provinile dívali. „Měli byste si s ní promluvit.“ Kývl hlavou.
„Já půjdu první.“ Přikývl Itachi, opustil pokoj a Deidara.

Někdo zaklepal na dveře.
„Dále.“ vyzvala ho Liam. Otevřely se dveře a v nich Itachi. „Co potřebuješ? Seřvat mě? Promiň, ale o to nestojím.“ Odsekla a trhla hlavou.
„Nechci na tebe křičet Liam, jsi moje sestra.“ Zamumlal omluvně Itachi.
„Předtím to tak nevypadalo.“ Zamumlala. „Proč tak rychlá změna?“ podivila se.
„Kisame.“ Zašklebil se.
„To jsem mohla čekat, že to nenechá, jen tak.“ Pokrčila rameny s úsměvem ve tváři.
„Nechci ti dávat kázání. To ti dávala mamka, když jsme byli malý.“ Usmál se. „Ale chci ti říct. Dávej na sebe pozor sestřičko, ano? Nechci přijít ještě o tebe.“ Liam ho objala.
„Neboj o mě nepřijdeš. Ale ty mi slíbíš, že na sebe dáš pozor.“ Usmála se na něj.
„Budu neboj. Venku čeká Deidara. Tak já půjdu.“ Usmál se a vyšel z pokoje.
„Můžu?“ objevil se ve dveřích Deidara. Kývla hlavou.
„Promiň, že jsem na tebe tlačil.“ Omlouval se okamžitě.
„Ne, nemusíš se omlouvat.“ Zavrtěla hlavou. „Nevadí mi to.“ Usmála se. Podíval se jí do očí. Tenhle pohled mu chyběl.
„Nevím, o čem bych s tebou měl mluvit.“ Zavrtěl hlavou. Natočila hlavu k oknu.
„Já taky ne.“ Zamumlal. „Co bude s námi?“ nadhodil.
„Jak s námi?“ podivila se Liam.
„Neřeš to.“ Mávl hlavou a zaklonil hlavu.
„Já tě chápu.“ Podotkla. Podíval se jí do očí. „Ale nevím, co na tom chceš řešit?“
„Třeba, jak to s námi bude?“ zeptal se zastřeným hlasem. Nervózně si skousla spodní ret.
„Já nevím…“ zamumlala rozpačitě. „Prostě nevím…Jsem tu jeden den…“ zamumlala.
„Chápu tě…“ usmál se na ní. „Ale chci vědět, na čem jsem.“ Objal ji kolem ramen. Schoulila se mu do náručí.
„Já vím…“ zahuhlala.