Skryté má zůstat skryté a nebo ne? 031: Další krize?

Reině zase v noci nebylo dobře, ale úplně z jiného důvodu. Byla zpocená a unavená. Klečela nad kýblem, který křečovitě svírala.
„Sakra…“zaklela a odhrnula si vlasy z čela. „Proč já…“ zamumlala.
„Re? Jsi to ty?“ ozval se Itachi z pokoje.
„Ne asi.“ Zamumlala. „Ano jsem to já zlatíčko.“
„Co tam děláš?“ podivil se.
„Co typuješ?“ prohlásila ironicky.
„Uhm…aha…“ přišel k ní blíž. „Už zase? Já myslel, že už jsi toto období už prošla?“ podivil se.
„Já si to myslela taky a vidíš, asi neprošla.“ Zavrčela.
„Promiň…“ zamumlal. „Jdu si lehnout.“
„Běž si…“ zamumlala. „Nech mě tu samotnou.“
„Já tu zůstanu s tebou.“ Rozhodl se.
„A na co mi tu budeš..“ platný chtěla doříct, ale opět se jí udělalo špatně. Itachi jí objal a posadil jí naproti sobě.
„Na co ti budu platný? Nevím…miluji tě a nemám rád když trpíš…Chci tu s tebou být…“ zamumlal. „Nejsem jako ostatní…Nenáviděl jsem pozornost, ale když jsem s tebou jsem šťastný, konečně se po dlouhé době můžu zase smát. Pomalu zapomínám na minulost.“ Reina se na něj udiveně dívala neschopna slova.
„Tohle si myslíš?“ usmála se.
„Proč se vždycky zeptáš jestli si to vážně myslím? Nevěříš mi snad?“ Reina sklopila oči.
„Já…uhm…“ její hlas se zadrhával. „Nenuť mě to říct.“ Špitla.
„Nenutím tě…“ zavrtěl hlavou.
„Ale ano…“ šeptla. „Cítím se zahnána do kouta…“
„Když si to myslíš…“ pokrčil rameny. „Tak si už nemáme co říct…“ zvedl se a pomalu odcházel z pokoje. Reině po tvářích stékali slzy.
„Nechoď!“ vykřikla. Neposlechl jí a vyšel ze dveří. „Ne…“ šeptala.

Cítil se sám…Jako by byl poloviční. Žil jen pro ní a teď je asi vážně konec. Myšlenky se mu ubíraly jen k ní. Nechtěl na ní myslet a hlavně kvůli ní nechtěl trpět. Potřeboval čas…Čas na rozmyšlenou jestli jejich vztah má ještě šanci. Nalhával si, že ano a teď o tom pochybuje. Miluje jí to ano, ale miluje ona jeho? Zmoženě dosedl na zem pod jejich stromem.
„Co jsem udělal? Můj život nemá cenu.“ Zašeptal a zvedl oči k nebi.
„Pokud tvůj život bez ní nemá cenu...Jak myslíš, že se cítí ona?“ ozvalo se ze stromu. Itachi se překvapeně podíval do koruny stromu. Na větvi seděla dívka v plášti.
„Ty jsi ta dívka co nás zachránila, že?“ zamračil se.
„Říkají mi Chikako..a máš pravdu.“ Kývla hlavou. „Ale ještě jsi mi neodpověděl na mou otázku.“
„Nevím…nejsem ona…“ zavrtěl hlavou.
„A v tom je ten problém…“ usmála se.
„Jaký problém? V tom, že nejsem ona?“ podivil se.
„Ano v tom…Kdybys věděl jak se cítí, nikdy bys jí neublížil.“ Zamumlala.
„Nikdy jsem jí neublížil.“ Bránil se Itachi. „To ona ubližovala mě.“
„Vážně si to myslíš? Víš aspoň z poloviny jak se cítí?“ podívala se mu zpříma do očí. Její pohled měl spalující účinky a Itachi po chvilce uhnul očima.
„Myslím si to…“ ušklíbl se.
„Nevím proč se ti snažím pomoct…“ zavrtěla hlavou. „Vidím, že o pomoc nejevíš ani nejmenší zájem…Ale přesto varuji tě, má se stát něco hrozného, chraň ji.“ Zamumlala tajemně a zmizela. Itachi se na to místo pořád zmateně díval. Stát se něco hrozného? Co by se tak jí mohlo stát? Pořád je s někým z Akatsuki. O ní strach neměl. Zavřel oči a přemýšlel…O ní a o sobě. Miloval jí, ale milovala ona jeho? Pochyboval…Nalhával si to celou dobu. Bylo mu mizerně.

Reina mezitím seděla na zemi v koupelně a ničila to co jí pod ruku padlo.
„Já husa pitomá.“ Nadávala si. „Proč jsem mu tak věřila…“ Slzy jí stékaly po tvářích. Věřila mu a on jí udělal tohle? Nesnáší ji… Asi? Určitě. Postavila se a podívala se do zrcadla.
„Reino?“ ozvalo se za dveřmi. „Děje se něco?“
„Dejte mi všichni pokoj.“ Sykla.
„Tak promiň…“ ozval se rozčílený hlas z zpoza dveří. Reina jen protočila oči v sloup a posadila se na vanu. Otřela si uslzenou tvář a postavila se. Kriticky se na sebe podívala do zrcadla. Rozčesala si vlasy, stáhla je do culíku a vyšla z koupelny. Rozhlédla se okolo a zapadla do pokoje. Tam našla Itachiho.
„Promiň…“ zamumlala a opustila pokoj. Stejně si s ním budu muset jednou promluvit. Pomyslela si. Nadechla se a vešla dovnitř. Itachi se na ní podíval, nic neřekl a otočil se k ní zády.
„Chci si s tebou promluvit.“ Špitla. Bylo to jako tenkrát jenomže tehdy s ní chtěl mluvit on. Ona ho odmítla, proč by to teď mělo být jinak.
„A co má být?“ Toho se bála, byl chladný jako tehdy. Mráz jí přejel po zádech. Zhluboka se nadechla a přisedla si k němu.
„Chci si to vyříkat…“ odvaha z ní vyprchala a proto jen zašeptala. „Prosím.“
„A zajímá tě aspoň trochu, co chci já?“ sykl na ní.
„Samozřejmě, že …“ chtěla říct, že ano, ale on jí přerušil mávnutím ruky.
„Nezáleží a nesnaž se mi namluvit, že ano. Kdyby tě to aspoň trochu zajímalo šla bys pryč.“ Odsekl chladně, ale do očí se jí nepodíval.
„Když si to myslíš, tak já tu ani nemusím být, že?“ zasyčela na něj. „Snažila jsem se usmířit, jenomže ty nechceš…Beru to v pohodě…ale…“ zavrtěla hlavou a opustila místnost. Zavřela dveře a svezla se po stěně na zem. Třískla rukou o zem, to způsobilo menší zemětřesení.
„Neměla bych zapomenout ten výcvik…“ zamumlala. Vraceli se jí vzpomínky na to jak se potkali.

„Dnešní mise byla úspěšná…“ kývla na svou parťačku. „Odnes hlášení na stanici…musím si něco zařídit.“ Kývla hlavou a vyrazila zpátky k lesu. Nevěděla proč ho brání, ale udělala to.
„Můžeš vylézt nikdo jiný tu není.“ Zvolala do koruny stromů.
„Jak víš, že jsem tady?“ podivil se a objevil se před ní.
„Měl bys mít lepší maskování…“ pokývala hlavou. „Nebo tě příště najde i má “parťačka“.“ Zašklebila se na něj.
„Uhm…“ zamumlal. Zkoumavě se na něj podívala.
„Já tě odněkud musím znát.“ Zamyslela se.
„To bude asi nějaký omyl.“ Pokýval hlavou. Reina pokrčila rameny a dál se tomu nevěnovala.
„Máš krásné oči…“ zašeptal. Reina se na něj zmateně podívala. „Takové zajímavé.“ Reina od něj odtrhla pohled a zadívala se do země.
„Nelži…“ zamumlala. „Nenávidím, když muž lže ženě.“ Sykla na něj.
„Ale já nelžu.“ Pokýval hlavou.

„Re? Co děláš na chodbě?“ zeptal se jí Hidan, který právě procházel okolo.
„Hm?“ podívala se po něm.
„Ptám se co děláš na chodbě.“ Zopakoval jí otázku.
„No…sedím…“ pokrčila rameny.
„A proč nesedíš vevnitř?“ podivil se.
„Tam je On.“ Zabručela.
„Kdo on?“ zeptal se zmateně.
„Kdo asi.“ Broukla. „Přece Uchiha.“ Pohodila hlavou.
„Už je to zase Uchiha?“ zašklebil se Hidan.
„Nepokoušej mě nebo ti něco udělám.“ Sykla na něj.
„Tak promiň.“ Zasmál se. „Ale vy se stejně dáte dohromady.“ Chlácholil jí. Reakce Reiny ho vyděsila. Reina se nekontrolovatelně rozplakala.
„Co se děje?“ zděsil se.
„Ale to je právě ten problém.“ Špitla. Hidan se zatvářil nechápavě.
„Co se vlastně stalo?“ zeptal se jí zvědavě.
„Rozešli jsme se…Asi napořád…“ zamumlala.
„Jak to? Já myslel, že jste to vyřešili.“ Podivil se.
„Já si to taky myslela. Nevím co se stalo.“ Pokrčila rameny. „Ale pokud to takhle chce je mi to už jedno…Je to jeho věc.“
„Není to jen jeho věc. Máš do toho co mluvit i ty.“
„Snažila jsem se. Nechce se mnou mluvit a já s ním už taky ne.“
„A co vaše děti? Na ně ohled nebere?“
„Když se necítí spolu se mnou dobře nebudu mu bránit.“
„Nesmíš se tak lehce dát!“
„Hidane tohle už nemá cenu.“
„Nemá, protože to nechceš. Kdybys s ním chtěla být mluvila bys jinak.“
„Jak ty to víš?“ Její oči byly zarudlé. „Copak mi snad čteš myšlenky?“
„Ne, ale dá se to zjistit podle tvého postoje k situaci.“
„Mého postoje k situaci? Právě teď žádný nemám…“
„No a to právě to. Být tebou jdu za ním a promluvím si s ním.“ Pokýval hlavou.
„A myslíš, že jsem to neudělala?“ podivila se. „Chtěla jsem s ním mluvit, on mě odmítl…“
„Nemysli na něj…pojď si sednout do obýváku.“ Usmál se. Reina kývla hlavou a postavila se.
„Děkuji, že jsi mě vyslechl.“ Zamumlala. „Jsi na mě milý.“
„Nemáš za co děkovat. Přátelé si pomáhají.“ Kývl hlavou. Reina se usmála a vyrazila s ním do obýváku. Otevřela dveře a vešla dovnitř. Obdařila ostatní úsměvem a posadila se na židli u stolu.
„Viděla jsem Itachiho, byl zamlklý. Co jste si udělali? Zajímala se Konan.
„Rozešli jsme se.“ Odvětila Reina.
„Rozešli? Už zase?“ podivila se Konan. Reina pokývala hlavou a začetla se do novin. „A proč tentokrát?“ zeptala se.
„Nevím…“ zavrtěla hlavou Reina.
„Jak nevíš? Tohle přece musíš vědět, je to vaše rozhodnutí.“
„Prostě nevím a nebylo to společné rozhodnutí, ale jen jeho rozhodnutí.“
„Jeho? Tomu se nechce věřit.“
„Prostě mi řekl, že je konec no.“ Pokrčila rameny.
„Tohle bych do něj neřekla.“ Zamračila se Konan. „Ale podle tvého výrazu ty taky ne.“
„Co jsem mu udělala Konan?“ špitla Reina.
„To já nevím.“ Usmála se smutně Konan. „Opravdu nevím…“
„Dobře, už na něj nebudu myslet.“ Kývla hlavou a mírně se zamračila. „Pro mě už skončil.“ Sykla.
„Neměla bys na něj zapomenout a pokud ho máš opravdu ráda, nezapomeneš.“ Usmála se.
„Já chci zapomenout Konan… Nechci aby mi to takhle ubližovalo jako doteď.“ Podívala se jí do očí. Konan sklopila pohled, nevěděla jak jí utěšit. „Zničí mě to.“
„Neboj tak daleko to snad nedojde.“ Chlácholila jí Konan.
„Snad.“ zamumlala. „V to doufám…“ Protřela si spánky, hlava jí bolela od pláče.
„Doufej, ono se to jednou spraví samo od sebe…to se neboj.“ Usmála se Konan.
„Děkuji ti Konan, jsi opravdová kamarádka.“ Reina se mírně pousmála.
„Vždycky tu pro tebe budu ano?“ usmála se. Reina kývla hlavou.