Skryté má zůstat skryté a nebo ne? 032: Jména vybrána o opět nastává hádka.

Reina se pomalu smiřovala s rozchodem a Itachi též. Vždycky když se setkali v kuchyni jeden z nich odešel pryč a vyčkal než odejde ten druhý. Ostatní to trápilo. Od té doby co se rozešli uplynul týden a Reina chodila jako tělo bez duše. Itachi na tom byl podobně, ale ani jeden se nesnížil k tomu, že by si s druhým šel promluvit. Všichni vyčkávali, kdo se první odhodlá to udělat, ale marně, oba byli paličatí a to jim bránilo.
„Tak co Re? Už jsi vybrala jména pro miminka?“ zeptal se jí při obědě Sasori. Reina s úsměvem kývla hlavou. „A?“ pobídl jí.
„Pro holčičku Tamiko nebo Kaede a pro chlapečka Hikaru a nebo Kane.“ Usmála se.
„Tak to teda ne!“ ozval se Itachi. „Mám právo, vybrat jména pro své děti!“ Reina po něm vrhla vražedný pohled.
„Něco proti?“ sykla.
„Chci se domluvit na jménech pro mé děti.“ Podíval se jí do očí. Reina ucukla.
„NAŠE děti, ne? Neříkal jsi náhodou, že je můžu vybrat já?“ zeptala se ho sladce.
„Bylo předtím.“ Mávl rukou. Všichni se na ně vyvaleně dívali.
„Víš co? Já tu taky nemusím s tebou o tom debatovat!“ křikla na něj rozhořčeně a velmi naštvaně odešla od stolu. Itachi jen zavrtěl hlavou a pustil se znovu do jídla.
„Musíš jí rozčilovat?“ okřikla ho Konan. „Co ti prosím tě udělala?“
„Nemá vás to, co zajímat.“ Prohlásil tvrdě. „Je to jen mezi ní a mnou.“
„Mezi vámi? Ani ona to neví…Tys jí nic neřekl, jak by to teda mohla vědět?“ zeptala se ho posměšně.
„Do toho vám nic není.“ Odsekl. Odsunul od sebe talíř a odešel ven. Všichni si povzdechli.
„To jsi s tím musela začínat? Víš, že vždycky když o tom mluvíme tak se jeden z nich naštve. Přinejlepším.“ Utrousil Hidan. Konan se nervózně kousla do rtu.
„Musíš jim dát čas Konan, oni se dají zase dohromady.“ Uklidňoval jí Sasori.
„Ty tomu věříš?“ zeptala se ho pochybovačně.
„Věřím, jako ničemu jinému.“ Pokýval hlavou. „Oni k sobě prostě patří.“ Zazubil se.
„Optimisto.“ Ušklíbl se Hidan. „Jsem Realista a věřím, že se usmíří.“ Zašklebil se.
„A zase se rozjela debata.“ Zavrtěl hlavou Kisame.

Itachi seděl jako vždy když přemýšlel u jejich stromu. Byl opřený zády o strom a díval se na nebe. Slunce mírně svítilo a osvěcovalo tím i jeho. Byl zamlklý a nepřítomně hleděl na nebe. Sem tam něco zamumlal a dál nerušeně pozoroval oblohu. Jako by mu snad mělo pomoct utřídit myšlenky. Nenáviděl se za to, co jí udělal. Ale co ona? Jak se asi cítí? Je asi šťastná. Co Konan myslela tím, že nic neví? Neví snad proč se s ní rozešel. Rozešel je divné slovo, on se s ní přece tak doslova nerozešel nebo ano? Řekl jí jen, že si nemají, co říct. Chtěl toho tolik, když chtěl aby mu porozuměla? Aby ho pochopila. Pochopila co cítí, co on cítí, aby to nebylo jen o tom co cítí ona. Bylo mu jí líto, nechtěl jí takhle trápit, ale musí to pochopit. Až to pochopí, vrátí se k ní. Ale pochopí to někdy? Toho se nejvíce bál. Co říkala ta dívka? Že na ní mám dávat pozor, že se může stát něco hrozného? Ale jak na ní mám dávat pozor, když mě nechce ani vidět? Musím si jí usmířit…Ne, uvidíme, co se stane. Pomyslel si a zavřel oči. Moc mu chyběla, ale jen čas ukáže, jestli patří k sobě. Zavrtěl hlavou, aby vypudil tyto myšlenky.

Deidara, jelikož mu bylo Reiny líto rozhodl se za ní zajít. Potichu se vytratil od ostatních a vyrazil k jejímu pokoji, kde dle jeho předpokladů najde Reinu. Seděla na posteli a dívala se do zdi. Po tvářích jí tekly slzy. Když uviděla Deidaru mírně se pousmála a kývla na něj, ať se posadí. Potom pokračovala ve své činnosti koukání do zdi.
„Moc mě to mrzí.“ Zamumlal. Tím upoutal její pozornost.
„Mrzí? Co tě na tom mrzí? Není to tvoje chyba.“ Nechápala ho.
„Ne, ale prostě mě to mrzí.“ Usmál se.
„Nemá proč.“ Pokývala hlavou. „Je to jen moje chyba.“
„Není to tvoje chyba, ale jeho.“ Chlácholil jí Deidara.
„Proč mě utěšuješ? Nepotřebuji soucit ostatních. Dokážu se s tím vypořádat sama, však ono to nějak dopadne. Je jedno jestli dobře nebo špatně. Vyrovnám se s tím.“ Zamračila se.
„Un…promiň. Netušil jsem, že tě to rozčílí. Mrzí mě to.“ Reina protočila oči v sloup.
„Neříkala jsem ti, ať se mi neomlouváš?“ zamumlala.
„Eh…“ poškrábal se na hlavě. „No říkala, tak pro..ehm nic.“ Zazubil se.
„Jasně…“ vydechla Reina. „Potřebuješ něco?“
„Ne…“ zavrtěl hlavou. „Jen si promluvit.“ Kývl hlavou.
„O čem chceš mluvit? Nemám náladu se s někým vybavovat.“ Pokrčila rameny.
„Jen tak… dlouho jsme spolu nemluvili. Jsme stále přátelé?“ podíval se jí do očí. Do očí, které ho fascinovali. Byli laskavé a milé, ale když se naštvala její pohled ho děsil. Reina si všimla jeho upřeného pohledu.
„Děje se něco?“ podivila se. To přivedlo Deidaru zpátky k vědomí.
„Ne!“ vyhrkl a sklopil pohled k zemi. „Jen..ale nic.“ Zavrtěl hlavou.
„Co jen?“ podivila se a naklonila hlavu na stranu. Rusé vlasy jí plály kolem obličeje.
„Máš krásné oči.“ Oči Reiny rázem potemněli. „Řekl jsem snad něco špatně?“ podivil se.
„Ne nic, to je dobrý. Necháš mě o samotě, prosím?“ pousmála se na něj. Deidara pokýval hlavou a vydal se pryč. Reina si lehla na postel a zavřela oči. Proč se jí díval tak dlouho do očí? Co je na nich tak zajímavého. Všechny na ní zaujmou její oči. Proč? Proč zrovna ona musí mít tyto oči. Jako malá se ptala své matky. Odvětila jí, že je to důležité pro její budoucnost, víc jí však neřekla. Proč se do očí musela podívat právě jemu? Kdyby ho nechala tenkrát jít. Bylo by jí lépe. Potkala by někoho jiného a možná by se i usadila a měla děti. Děti, někoho a né jeho děti. Děsila se toho, jak bude jednou svým dětem říkat, kdo byl jejich otec. Měla o něj strach i když on o ní asi ne. Zase chtěla slyšet jeho hlas, jak jí říká, miluji tě. Okamžitě otevřela oči a rozhlédla se okolo. Zdálo se jí, že něco slyšela.
„Necháš mě tu o samotě?“ ozvalo se z koupelny.
„Ano…“ kývla hlavou, zvedla se a odešla z místnosti. Ve dveřích se zastavila a podívala se na něj. V očích se jí zaleskly slzy a ona urychleně vyběhla z pokoje. Ztrápeně se na ní podíval, ale dál si jí nevšímal.

Reina běžela po chodbě ven. Nevšímala si udivených pohledů, které po ní vrhali ostatní. Běžela dlouho než doběhla na stráň. Zastavila se na kraji. V první chvíly chtěla skočit, ale rozmyslela si to. Přeci to kvůli němu neudělá. Poodešla o kousek dál a dívala se na slunce.Už bylo skoro za horizontem. Pousmála se. Naposledy pro tuto chvíli. Otočila se zády k zapadajícímu slunci, které ji oslepovalo. Slíbila si, že už nebude brečet a hlavně ne, pro něj.
„Brečet pro něj? Už nikdy!“ zařekla se.
„Pro koho?“ ozvalo se jí za zády. „Pro blonďáčka nebo pro přítele?“ Reina se otočila čelem k ženě, která stála za ní.
„Blonďáčkem? Myslíte Deidaru? Proč bych pro něj někdy měla brečet?“ podivila se. „Ledaže by… Ne to se nestane.“
„Nezaháněj špatné myšlenky. Většinou jsou ty špatné myšlenky dobré.“ Pokývala hlavou.
„Co tím myslíš?“ zeptala se jí zmateně.
„Že to, na co nechceš myslet se většinou vyplní.“ Pokrčila rameny. „Ale neříkám, že musí.“
„Kdo jsi.“ Zavrčela na ženu před sebou Reina. „Co ty o tom víš?“
„Vím hodně věcí. Ale zároveň nic. Říkej mi prostě Chikako.“ Kývla hlavou. Reina se na ní zmateně dívala.
„Jak jsi mě našla?“ podivila se. „Nikdo neví, že sem chodím.“ Zavrtěla hlavou.
„Tak asi budu první. A nejsi sama, kdo sem chodí.“ Mrkla na ní.
„Kdo sem ještě chodí?“ zajímala se Reina.
„Vážně nevíš?“ ušklíbla se Chikako. „Tvůj přítel.“ Usmála se. Kývla hlavou a zmizela v dýmu. Reina se na to udiveně dívala a zakroutila hlavou.