Hyuuga Kyoudai II.

2. Ochranná čelenka

„Kde… Kde to jsem?“ zamžourala Nezumi do šera. „Haló, slyšíte mě?! Kde to jsem?“ zavolala na muže, kterého spatřila, jak sedí na židli naproti její cele.
„Ve vězení.“ odpověděl posměšně.
„Ale proč? Nic jsem neprovedla!“
„Brzy se to dozvíš, já ti nesmím nic říct. Byla jsi mimo asi tři hodiny, takže by si pro tebe měli přijít každou chvíli.“ jen to dořekl, oba uslyšeli kroky a pohlédli směrem, ze kterého se ozývaly. Ve tmě Nezumi rozeznala tři postavy, všechny mužské. V čele šel Hiashi a za ním dvě hordy svalů.
„Hiashi-sama! Co se to děje?“ vykřikla Nezumi a chtěla se rozeběhnout k mřížím, ale pouta na jejích rukou jí v tom zabránila. Hiashi mlčky vešel do cely a s dávkou opovržení se na ni podíval. Beze slova vytasil katanu, kterou měl připoutanou u pasu a zvedl ji nad hlavu. Nezumi na něj vyděšeně pohlédla.
„Ne, prosím!!!“ zakřičela, sklonila hlavu a pevně sevřela oči, očekávajíc svou smrt. Ozvalo se zařinčení kovu. Nezumi pomalu otevřela oči a podívala se před sebe na zem. Spatřila přeseknutá pouta.
„Pojď.“ řekl Hiashi, ale Nezumi nebyla schopná se pohnout, stále byla v šoku. Jeden z mužů ji chytil za paži a i vytáhl ji na nohy, pak do ní strčil, aby už šla. Vyrazila tedy váhavým krokem za Hiashim. Když vyšli ven, musela si zakrýt oči. Oproti tmě, ve které byla, bylo ostré slunce pro její oči bolestivé. Po chvíli už trochu světlu přivykla, tak se rozhlédla kolem. Byl zde shromážděn celý klan. Najednou se celý zástup pohnul a vydal se směrem k hlavní bráně. Když došli až k ní, předvedli ji ti dva muži, co byli ve sklepení, před seskupený klan. Jen na chvilku pohlédla na všechny ty lidi a udělalo se jí zle. Ten chladný pohled, jakým na ní všichni hleděli, byl tak mučivý. Nedalo se to vydržet.
„Nezumi, dnešním dnem jsi dovršila osmi let. Je to den, kterým bys měla zahájit studium na Ninja Akademii. Ale Rada klanu Hyuuga se shodla na tom, že nemá cenu, aby se někdo z Hyuuga klanu, kdo nemá Byakugan, učil být ninja. A protože si sirotek a není zde nikdo, kdo by se o tebe postaral, rozhodli jsme se ti dát svobodu.“ promluvil Hiashi.
„S-svobodu?“ nechápala Nezumi.
„Ano, odejdeš z vesnice a už nikdy se sem nevrátíš! Nebudeš už patřit do Konohy, nebudeš patřit ani do našeho klanu!“
„Ale…“ chtěla protestovat, ale pak si to rozmyslela. „Takže, mě vlastně chcete vyhostit.“ řekla a vrhla na Hiashiho pohled plný nenávisti. Skoro se jí až lekl, když si všiml, jak vražedně se na něj dívá.
„Nezumi!“ ozval se výkřik z davu. „Nezumi!!!“
„Kdo to…“ trhla s sebou Nezumi a pohlédla do davu. Uviděla, jak se tam s nějakým dospělým potýká chlapec. Ten se svému protivníkovi vyškubnul a rozeběhl se k ní.
„Neji…“ vydechla překvapeně. Nezumi neváhala. Využila rozrušení mužů, kteří ji hlídali a rozběhla se proti Nejimu. Už byli téměř u sebe, když v tom se oba zhroutili na zem pod vahou těl, která na každého z nich zezadu dopadla.
„Nezumi…“ zasténal Neji, když uviděl, jak muž, který ji povalil, ji udeřil pěstí do tváře.
„Neji,“ řekl muž zvedající se z něho, „pojď, tohle se tě netýká. Nedělej si zbytečné problémy."
„Nezajímá mě, jestli budu mít problémy!“ zakřičel Neji muži do tváře a začal se zvedat. „Nezumi!“
Nezumi pomalu zvedla hlavu a mdlým pohledem se podívala na Nejiho. Viděla, že ho muž opět chytil. Neji si strhl z hlavy ochrannou čelenku a křičíc její jméno ji hodil směrem k ní. V tu chvíli se úplně probrala, vytrhla se nepřipravenému muži z rukou a rozeběhla se pro čelenku. Už byla téměř u ní, ale uslyšela za sebou kroky, proto se odrazila a po čelence skočila. Jakmile ji cítila ve svých rukou, vyškrábala se na nohy a rozeběhla se zpět k bráně se záměrem utéct pryč z vesnice. Obratně se vyhnula muži, který se jí pokoušel chytit, a utíkala dál. Ohlédla se ještě jednou na Nejiho, a pak to uviděla. Kousek za Nejim stála mladá žena a držela v náručí dítě. To by až tak zvláštní nebylo, až na to, že ono dítě, kterému mohlo být tak šest let, mělo modré oči a přesto, stejně jako ona, měla malá holčička na čele pečeť ptáka v kleci, takže musela být z Hyuuga klanu.
„Proč jsem nikdy neslyšela o tom, že by v Hyuuga klanu byl ještě někdo jiný s podobnou odlišností, jakou mám já? A tahle dívka nevypadá, že by se k ní chovali tak, jako ke mně.“pomyslela si. Ale tahle malá nepozornost se jí stala osudnou. Ještě stále v ohlídnutí ucítila prudký náraz něčí dlaně do hrudníku a pak strašnou bolest. Ucítila v ústech krev a udělalo se jí černo před očima. Spadla na kolena a zhluboka oddechovala. Zvedla hlavu.
„Hiashi-sama…“ zašeptala, otočila se, našla pohledem Nejiho a usmála se na něj. Zavřela oči a otočila se zpět. Hiashi ji chytil za paži, vytáhnul ji na nohy a naklonil se k ní.
„Ještě před tím, než tě nechám odejít, ti chci říct, že to tetování, co máš schované pod tím obvazem, není jenom nějaké obyčejné tetování. Je to pečeť. Krátce po narození do tebe byl zapečetěn jeden z devíti Bijuu a to Nibi no Nekomata. Takovým lidem, jako jsi ty, se říká Jinchuuriki. A stejně jako ty, to jsou odporní démoni.“ řekl jí tak, aby to slyšela jen ona.
„Já… jsem démon?“ pomyslela si zděšeně. V tom s ní Hiashi prudce trhnul a ona tvrdě dopadla na zem. Hned na to uslyšela vrzavý zvuk. Otočila se a uviděla, že se hlavní brána zavírá. Až teď si všimla, že leží za prahem Konohy. Chtěla se ještě jednou podívat na Nejiho a na vesnici, ale brána se zabouchla a kolem ní nastalo ticho. Nahrnuly se jí slzy do očí, ale rychle je utřela a vstala. Uvědomila si, že v levé ruce stále pevně svírá Nejiho ochrannou čelenku. Vykročila po hlavní cestě směrem od Konohy a za chůze si ji prohlížela. Najednou ucítila, že mezi kovovým plátem a látkou je nějaký papírek. Po dlouhém snažení se jí podařilo ho dostat ven. Na vrchní straně malého složeného čtverečku bylo napsáno: Pro Nezumi. Nedočkavě ho rozbalila a začala si potichu číst.

Nezumi, pokud tohle čteš, stalo se to, čeho jsem se obával. Doufal jsem však, že k tomu nedojde. Ale to nejdůležitější, co chci, abys věděla, je, že jsem tvůj bratr. Nemohl jsem ti to říct, odchod by pak pro tebe byl jen horší. Odpusť mi to, prosím. Vydrž, budu tě hledat. Dojdi do nejbližší vesnice a popros o ubytování. Mám tě rád,

Nezumi stekla po tváři slza. Neji byl její bratr. Byl to pro ni šok, ale byla zároveň i šťastná. Zvedla hlavu, párkrát se zhluboka nadechla a pokračovala v cestě.