Bez minulosti - 1

Byla půlnoc a v temných ulicích Suny panoval klid. Všechny světla v obydlí byla zhasnuta, takže vesnici osvětloval pouze měsíc. Byl to dokonalý čas pro někoho jako je on jít ven. Nemusel se bát, že by někoho potkal, protože všichni se oddávali slastnému spánku v teple svých domovů. On však nespal. Nevěděl co je spánek, toužil ho poznat, ale věděl, že nemůže usnout. Měl strach. Strach, že ho jeho temné já dočista pohltí a převezme nadvládu nad jeho tělem. Odmítal se vzdát své existence bez boje, a proto od svých tří let přestal spát. Toto radikální řešení mělo za následek temné kruhy pod očima a začátek nočních toulek po vesnici. Každý večer, když si byl jistý, že jeho rodina usnula, vyplížil se potichu ven a vydal se na průzkum. Během dvou let, znal celou Sunu zpaměti. Věděl o každé zkratce a tajné cestě, co tam existovala. Díky tomu si našel své vlastní místo, kde měl jistotu, že jej nikdo nebude rušit, jak přes den, tak v noci. Cesta k němu trvala asi půl hodiny, a to když šel po hlavní ulici. Pokud však šel ve dne, volil si raději cestu delší. Ta se klikatila přes půl města a zabrala mu mnohem déle času. Byla dokonalým útočištěm před nenávistnými pohledy vesničanů, jejich šepotu a někdy i ustrašených poznámek. Stejným útočištěm bylo i jeho tajné místo. To se nacházelo na vyvýšené skále, která vystupovala asi dvacet metrů nad město. Odtud mu připadalo, jako kdyby měl celou vesnici jako na dlani. Celé hodiny seděl na okraji skály, a pozoroval dospělé, starce, ale i ty mladší. Sledoval je při práci, naslouchal jejich rozhovorům a poslouchal jejich smích. Ten měl nejraději. On sám se totiž nikdy nesmál. Nikdo v jeho blízkosti se nesmál, proto byla tohle jediná možnost, jak jej mohl slyšet. Díky tomuto místu, si také uvědomil, že s ním něco není v pořádku. Pořád nechápal, proč se mu všichni vyhýbají? Proč se na něj dívají tak nenávistně, tak ustrašeně dokonce znechuceně? Jednou se zeptal svého otce Kazekageho, ale ani tehdy nedostal odpověď. Rozhodl se, že se zeptá vesničanů. Chtěl, aby mu řekli, co udělal špatně a mohl to napravit, ale nikdo ho neposlouchal. Každý ho ignoroval, nebo rychle utekl, když se k němu přiblížil. Za několik dní své pokusy vzdal. Už se od nikoho nesnažil zjistit svůj prohřešek.
O několik týdnů později, právě když mířil na své tajné místo, zaslechl své jméno. Okamžitě se zastavil a schoval. S napětím čekal, až zase někdo začne mluvit. Jako první promluvila žena: „Už to bude několik týdnů, co se začal po vesnici vyptávat.“
„Kdo?“ zeptala se druhá žena zmateně.
„No, přece ten Kazekageho spratek. Ten s tím démonem.“ Při poslední větě sebou škubl. V hlasu ženy slyšel tolik nenávisti a odporu, jako nikdy předtím. Chtěl se dát na útěk, už nechtěl dál poslouchat, ale nemohl se pohnout. Měl pocit, jako kdyby mu nohy zarostly do země. A ženy pokračovaly dál.
„Jo tenhle. Oni ho ještě nikam nezavřeli? Opravdu žasnu, jak mohou tu zrůdu jen tak nechat pobíhat po vesnici. Já bych ho hned někam šoupla, a nechala ho tam shnít.“
„To Kazekage neudělá. Bojí se ho, jako mi všichni ostatní. A schovává se za ty svoje řeči, že z něj vychovává zbraň, která bude Sunu bránit. Kecy! Ten nejdřív všechny pozabíjí a pak se vrhne na ostatní vesnice.“ Ženě se ze vzteku a strachu co cítila, třásl hlas.
„Tak, tak. Nechápu, že se ho hned nezbavili, když zabil svou matku. Ach, chudinka. Jak jen mohl s tím, že se její syn stane Jinchuuriki souhlasit? Nechápu to.“
„Ona také nesouhlasila. Chtěla jim v tom zabránit, ale byla příliš zesláblá než, aby tomu mohla zabránit. Vzali jí ho hned, jak se narodil a zapečetili do něj Shuukaka. Něco se ale zvrtlo. Démon se ujal vlády těla nového hostitele a začal běsnit. Pozabíjel všechny v místnosti. Potom se snažil dostat ven, ale Kazekage ho za pomoci straších dokázal znehybnit a nakonec omráčit. Když Kazekage zjistil, že jeho žena je mrtvá, zhroutil se. Myslím, že si to kladl za vinu.“ Vyprávění žena zakončila povzdechem a v místnosti nastalo ticho. Přerušila ho, až druhá žena. „Jak vlastně tohle všechno víš?“
„Chm, byla jsem u toho, spolu se svojí matkou, kterou ten démon zabil. Jen o vlásek jsem utekla stejnému osudu. Kdyby Kazekage přišel o vteřinu později, už bych tady nebyla. Ale rozhodně mu nejsem vděčná. Je to jeho vina a vina starších, že se něco takového stalo. Nikdy neměli do toho dítěte Shuukaka zapečetit, ale hlavně Sabaku no Gaara se nikdy neměl narodit. Nikdy!“ Její poslední slova ho pronásledovala celou cestu. Utíkal, jak nejrychleji mohl, aby jim utekl, ale stále je slyšel. Jako ozvěna se mu ozývaly v hlavě. Nikdy se neměl narodit … je to jeho vina … zabil ji … svou vlastní matku … neměl se narodit … NIKDY!
Snažil se příval slov zastavit, ale ani když si zakryl uši oběma rukama, nepomáhalo to. Věděl však, že jestli se zastaví, zblázní se, proto běžel dál. Když měl konečně pocit, že se může zastavit, zjistil, že stojí na samém kraji skály. Byla to ta samá skála, na které tak často sedával a díval se dolů na vesnici. Bylo to to samé místo, kde se cítil svobodně a bezpečně. Jediné co však nyní pociťoval, byla bolest a zoufalství.
Zmučeným pohledem shlížel dolů na vesnici. Ještě nikdy si nepřipadal, tak bezradně a ještě nikdy necítil takovou bolest. Měl pocit, jako kdyby se mu do srdce bodalo tisíc nožů. Jako v transu zaklonil hlavu a zadíval se na nebe. Byla noc. Nevěděl, jak dlouho tam stál, a bylo mu to jedno. Všechno mu bylo jedno. Pomalu přestával cítit i neutichající bolest v srdci.
„Chtěl jsem vědět, čím jsem se provinil a napravit to. Ale moje samotná existence je těžký hřích. Ach, už chápu, proč mě vlastní krev nenávidí, proč mnou celá vesnice opovrhuje, bojí se mě a nenávidí.“ Usmál se. Pouhý úsměv pomalu přešel v tiché uchechtnutí až nakonec Gaara propukl v hlasitý smích. Nebyl to ale veselý smích. Každý, kdo by ho slyšel, by raději ihned utekl a schoval se před ním. On se však neměl kam schovat. Nemohl utéct před skutečností. Stejně tak náhle, jako se začal smát, utichl. Ucítil něco mokrého, jak mu stéká dolů po tváři. Pomalu zvedl ruku a lehce se dotkl tváře. Zmateně se podíval na konečky prstů.
„Co je to?“ Nechápavě hleděl na kapku, která se mu leskla na prstě. Hned na to ucítil po tváři stékat další a další. A v tu chvíli pochopil. Za celý svůj život, kam mu vzpomínky sahaly, nikdy neprolil jedinou slzu. Neměl důvod, nebo spíš snažil se ten důvod ignorovat. Vytěsnil ho až do nejtemnějšího koutu své mysli a zamkl ho na několik západů. Teď se, ale prodral na povrch. Všechny své pocity, co celý život potlačoval, se konečně vydraly na svobodu. Gaara už je dál neměl sílu zastavit, a proto se poddal tak dlouho odkládanému pláči. Zároveň se mu podlomila kolena a on se pomalu sesunul k zemi. Dosedl na tvrdou skálu, pokrčil nohy a objal si kolena. V takové pozici zůstal až do rána. Když vystoupilo slunce na oblohu, už nebrečel. Pozoroval východ slunce a naslouchal, jak se ulice probouzí k životu. Najednou si připadal osamělý. Neměl nikoho. Přátele, rodinu, prostě nikoho.
Zastavil se na prahu dveří od domu. Měl pocit, jako kdyby stál před úplně cizími dveřmi. Na okamžik zavřel oči, zhluboka se nadechl a vydechl. Okamžik na to, už pevně stiskl kliku a zatlačil do dveří. Ty se tiše otevřely. Gaara pomalu nakoukl dovnitř a po špičkách vešel. Stejně neslyšně za sebou zavřel. Objevila se před ním další zkouška. Musí schody vedoucí do druhého patra vylézt, co nejtišeji. Neměl chuť sestře nebo bratrovi vysvětlovat, kde byl tak brzo ráno. A už vůbec ne otci, který představoval větší nebezpečí než jeho sourozenci. Zvláště potom, co se o sobě dozvěděl pravdu. Bleskově se vyzul a bosky začal opatrně stoupat po schodech nahoru. Zastavil se před posledním schodem, který při každém došlápnutí zavrzal. Se zatajeným dechem poslední schod, co možná nejvíce překročil. Jakmile stál na pevné zemi, svižným krokem se vydal ke svému pokoji. Už nemusel být tak opatrný, protože koberec tlumil jeho kroky dostatečně. Jakmile zavřel dveře pokoje, výrazně se mu ulevilo. Přešel k posteli, co stála naproti dveřím a unaveně na ni dolehl. Nějakou chvíli nechal tvář zabořenou do polštářů a jen naslouchal, raním zvukům. Jako vždycky se ulicemi linul srdečný smích a přátelská slova. Gaara jim všem naslouchal. Ještě včera mu připadali, tak uklidňující a hřejivé, teď si však připadal jako prázdná skořápka, bez citů a emocí. Posadil se a okno zavřel. Z ničeho nic se v něm vzedmul vztek. Každý zvuk mu lezl na nervy. Připadalo mu, že se mu všichni vysmívají, pokřikují na něj.
„Snídaně.“ Prudký nával emocí přerušil hlas jeho sestry. Najednou ho něco napadlo.
„Temari a Kankuro. Ví o tom, nebo ne? Ach, doufám, že ne.“ S těmito myšlenkami, pomalu vyšel z pokoje a zamířil po schodech dolů. Měl pocit jako by jeho předešlé snažení, dostat se co nejtišeji do pokoje, se ani nestalo.
Když vstoupil do kuchyně, jako každé ráno, všichni ztichli. Tentokrát však Gaara nesklonil hlavu. Důkladně si prohlédl tváře svých sourozenců. A byli to oni, kdo dnes sklonil hlavu. Gaara jejich reakci s hrůzou sledoval. „Ví to. Oni to vědí.“
Podíval se na otce. Ten se však ani neobtěžoval zvednout oči od dokumentů, které si četl. To už bylo na Gaaru moc. Včera mu připadalo, že už nikdy nebude brečet, protože všechny svoje slzy už vypotřeboval. Mýlil se. Cítil, jak mu oči znovu vlhnou. Snažil se je zadržet, ale marně. Aby unikl pohledům rodiny, které se mohly objevit, rozběhl se ke dveřím. Bleskurychle si nazul boty a vyběhl ven. Ani se neobtěžoval za sebou zavřít dveře a zmizel v davu lidí. Za sebou nechal velmi zmatené sourozence i s překvapeným Kazekagem. Okamžitě ho však skryl za bezvýraznou masku. „Temari, Kankurou, nestůjte tady tak, nebo přijdete pozdě do Akademie.“
„Ano, otče.“ Odpověděla Temari okamžitě a spolu s bratrem spěšně zhltli snídani. Jakmile Kazekage slyšel zabouchnutí dveří, posbíral všechny papíry, co ležely na stole a také zamířil ven z domu. Musel okamžitě uvědomit členy rady, že se s Gaaren něco děje.