Bez minulosti - 2

Ve stejnou chvíli, kdy Kazekage odcházel z domu, Gaara doběhl na hranice vesnice. Toužebně se zadíval na písečné duny, co se rozprostíraly po celém horizontu. Rukávem si přitom snažil otřít tekoucí slzy.
„Proč? Proč jsem to musel být já?“ Vzlykal Gaara a přitom si sedl na zlatavý písek. Jako vždy se schoulil do klubíčka. Jen tak tiše seděl a pozoroval, jak stoupající slunce mění barvy a odstíny písečných dun. Překvapeně sebou škubl, když za sebou uslyšel šramot. Vyděšeně se otočil a pohled mu padl na drobnou černovlásku. Pozorně si ji začal prohlížet, až došel k závěru, že není nebezpečná. Trochu se uvolnil. Dívka ve stejném věku jako Gaara mu pohled oplatila. Dlouhou dobu si ho fascinovaně prohlížela, nejvíc ji zaujaly jeho krvavě červené vlasy. Přitom dokonce udělala několik nesmělých kroků směrem k němu. Když se mu konečně zadívala do tváře, všimla si lehce zarudlých očí a stopy po slzách na jeho tvářích.
„Jsi v pořádku?“ Zeptala se nejistě a znovu se odvážila přiblížit. Gaara na ni upíral kamenný pohled a ani trochu se nehýbal. Nevěděl, co by měl na její otázku odpovědět.
„Jsem v pohodě.“ Řekl tiše a pokusil se usmát. Tvář měl však celou ztuhlou, takže z úsměvu zbyl podivný úšklebek. Raději toho nechal a postavil se. Tentokrát si dívku prohlédl trochu důkladněji. Dlouhé, ebenové vlasy měla na konci stažené stužkou a pleť měla stejně světlou jako měsíční světlo. Z kulatého obličeje se na Gaara dívaly dva páry temně černých očí velmi starostlivým pohledem. Tento fakt ho zmátl. Ještě nikdy nepotkal nikoho, kdo by se na něj díval jinak, než nenávistně. Byl ohromen a toužil ji poznat. Chtěl vědět, kdo je a proč se ho nebojí. Už, už se chystal zahrnout ji milióny otázek, ale předběhla ho.
„Opravdu jsi v pořádku? Nepřipadáš mi tak.“ Řekla dívka a v jejím hlase byly slyšet silné pochyby.
„Kdo vlastně jsi?“ Zeptal se místo odpovědi Gaara a nedočkavě čekal na její odpověď.
„Jejda. Omlouvám se, zapomněla jsem se představit.“ Omluvila se okamžitě, „Jmenuji se Nakashima Aki. Před pár týdny jsme se do Suny přestěhovali.“
„A odkud jste přišli?“ Neudržel se Gaara, až se Aki musela usmát.
„Ze Země Deště. Bydleli jsme v malé vesničce blízko hranic. Skoro každý den pršelo a bylo chladno, takže Suna je docela změna.“ Celou dobu, co mluvila, se usmívala a Gaara nebyl schopen od ní odtrhnout ani na okamžik oči.
„A ty jsi?“ Její otázka ho vrátila zpátky do reality.
„Já? Já jsem … Gaara.“ Své jméno zamumlal tak, že ho skoro nebylo slyšet.
„Gaara? Ty jsi Kazekagův syn?“ Nemohla uvěřit černovláska. Neochotně přikývl. „No páni! Nikdy jsem nevěřila, že bych mohla v životě potkat někoho významného.“
Nevěřícně na ni pohlédl. „Doopravdy víš, kdo jsem?“
„Jasně. Třetí potomek Kazekageho. Máš sestru a bratra. Tvá matka už tu, ale bohužel není. Což je mi líto.“ zašeptala Aki a lítostivě na něj pohlédla. Gaara o krok ustoupil.
„Co se děje?“
„To nic. Ale neměla bys tu zůstávat, rozhodně ne se mnou. Mohl by nás někdo vidět.“ vyhrkl Gaara.
Jediné čeho se však dočkal, byl nechápavý pohled. „Jak to myslíš?“
„Jak už jsem řekl, neměla bys tu být.“ řekl tentokrát naléhavěji.
„Neodejdu, dokud mi neřekneš, proč tu nemůžu zůstat. A proč by nás nikdo neměl vidět spolu.“ dupla si Aki a zkřížila ruce na prsou. Gaara od ní odvrátil zrak. Nechtěl jí říct pravdu. Byl si jistý, že by se na něj začala dívat stejně, jako ostatní ve vesnici.
Zamračeně ho pozorovala. Věděla, že před ní něco tají a nechce jí to říct. Vůbec se jí to nelíbilo a nechápala, co může být tak strašného. Najednou ji něco napadlo.
„Je možné, že je to důvod, proč jsi brečel?“ zeptala se ho jemně a nenápadně k němu o krok pokročila. Viděla, jak celý ztuhl. Okamžitě poznala, že zasáhla do černého.
„Já jsem nebrečel.“ zkusil Gaara chabí vzdor, i když věděl, že mu stejně neuvěří.
„Omlouvám se. Tak jsem to nemyslela.“ omlouvala se Aki. „Jen mě zajímalo, proč jsi byl tak smutný.“
Pod jeho ztrápeným pohledem, ji přeběhl mráz po zádech. Gaara popošel k malému skalnímu výběžku a sedl si pod něj. Váhavě si k němu přisedla. Hodnou chvíli se mezi nimi vznášelo tíživé ticho. Aki zůstala potichu, nechtěla na něj zbytečně tlačit. Gaara mezitím sváděl vnitřní souboj. Váhal jestli se má svěřit nebo ne. Byl si vědom toho, že už nikdy nenajde někoho, jako je Aki. Toužil se jí svěřit, ale zároveň se děsil její reakce. Povzdechl si. I kdyby jí to neřekl, stejně se to časem dozví. Bude lepší, když jí to řekne sám. Zavřel oči a začal vyprávět. „Jmenuji se Gaara a jsem syn Kazekageho. Matku jsem nikdy nepoznal, protože zemřela, když jsem se narodil. Mám dva starší sourozence, kteří mě stejně jako otec a celá vesnice … nenávidí.“
„Proč?“ odvážila se Aki zeptat.
„Slyšela jsi už někdy něco a Bijuu – jednoocasých démonech?“
„Ano.“
„Nedávno jsem zjistil, že v naší vesnici se vyskytuje také jeden.“ vysoukal ze sebe Gaara a zase otevřel oči. Pohledem vyhledal Aki. Strnule seděla vedle něj a pohled mu opětovala. Z jejich očí však nedokázal nic poznat. Moc rád by věděl, co se jí honí hlavou. Chtěl, aby něco řekla. Cokoliv. Ale Aki dál mlčela a čekala, až bude pokračovat.
„Před 5 lety ho zapečetily do hostitele. Myslím, že se jim říká Jinchuuriki.“ Hlas mu pomalu slábl, až nebyl skoro slyšet. Koutkem oka pohlédl na Aki. Stále na něj upřeně hleděla, jako by ho vybízela, aby jí řekl všechno.
Zmučeně potlačoval. „No a tak nějak jsem zjistil, že-že tím Jinchuurikim … jsem vlastně já.“
Aki na něj nevěřícně hleděla. Nemohla uvěřit tomu, co jí Gaara právě řekl. Celá si připadala, jako vesnu. Samozřejmě už slyšela pověsti o Bijuu a jejich hostitelích. Jejich tragické osudy a krutosti, které jsou nuceni celý život prožívat. A teď měla jednoho před sebou. Malého, pětiletého kluka, který není o nic starší než ona, a který tvrdí, že je jedním z nich? „To je tak nespravedlivé.“ pomyslela si.
Znovu na něj dolehla pravda, kterou si odmítal připustit. Zcela otupila jeho pocity a jako předtím si připadal, jako prázdná skořápka. Znenadání ucítil na své ruce dotyk něčeho chladného. Překvapeně se podíval na svou ruku, za kterou ho držela ruka Aki.
„Aki?“
„Promiň,“ omlouvala se „jen … Promiň, nevím, co mě to popadlo.“ Se sklopenou hlavou vstala.
„Už bych asi měla jít.“ zamumlala sotva zřetelně a vykročila směrem k vesnici. Gaara ji však bleskově popadl za ruku. Překvapeně se na něj otočila. To už se Gaara postavil, ale pořád ji nepouštěl.
„Nemusíš se mě bát. Já ti nic neudělám. Nechoď ještě, prosím!“ vykřikl zoufale a stisk ještě zesílil. Aki sebou trochu škubla. Ruka ji bolela, ale nepokusila se mu vytrhnout. Pochopila, že Gaara zpanikařil a myslí si, že se ho bojí a chce utéct. Usmála se.
„Dobře, ale pusť mě prosím. Už mě ta ruka začíná trochu bolet.“ řekla Aki. Váhavě na ni hleděl.
„Slibuji, že nikam neodejdu.“ slíbila mu a jemně se usmála.
Její úsměv ho přesvědčil. Když uviděl rudý otisk vlastní ruky na její, okamžitě ji pustil a zahanbeně sklonil hlavu. „Promiň.“ bylo jediné, na co se zmohl.
„V pořádku. Už to ani nebolí.“ ujišťovala ho spěšně. Váhavě se na ni podíval.
„Opravdu?“ ujišťoval Gaara.
„Opravdu.“ mrkla na něj Aki a sledovala, jak se Gaarova tvář uvolnila.
„Bojíš se mě, když teď znáš pravdu, Aki?“ zeptal se potichu.
Zvažovala, jak by měla odpovědět. „Nebojím se tě, jenom jsi mě překvapil, to je všechno.“
„Takže by ti nevadilo, kdybychom byli přátelé?“ řekl váhavě Gaara.
„Jasně, že ne.“ odpověděla okamžitě. Překvapenému Gaarovi se rty zkroutily do širokého úsměvu.
„To je neuvěřitelný.“ smál se Gaara. „Před několika minutami by mě ani nenapadlo, že bych někoho jako ty, mohl vůbec někdy potkat.“
„Někoho, jako já?“
„Někoho, jako ty.“ přisvědčil Gaara a usmál se na ni.
Aki nevěděla jak reagovat. „Copak nemáš žádné kamarády?“
Po jejich slovech mu zmizel úsměv ze rtů a nahradil ho zarmoucený pohled. „Nemám.“
„A co tvoje rodina. Máš přece sourozence, ne?“
„Jediné, co je se mnou spojuje, je stejná krev.“ řekl hořce. „Ani můj otec se na mě nepodívá.“
Znovu nalezený smutek se pomalu měnil v hněv. Začínal být roztržitý. Zamračeně se díval k vesnici a snažil se potlačit zvyšující se vztek. Jako by Aki věděla, co se v něm odehrává, mlčela a čekala, dokud nepromluví sám. Pochopila, že na něj nesmí tlačit, stejně jako když jí vyprávěl o sobě. Všechny tato emoce, byly pro Gaaru nové a on se musel naučit se s nimi vypořádat. A jediný způsob, jak toho mohl dosáhnout, bylo dostat je ven.
„Můj otec, má rodina, dokonce i vesničané, které ani neznám mě nenávidí. Pokaždé, když jdu po ulici, slyším jejich ustrašené hlasy a vnímám jejich pohledy plné odporu. Ještě donedávna, jsem se je snažil ignorovat, ale teď když znám pravdu už to nedokážu. Myslel jsem, že když zjistím důvod toho všeho, dokážu to napravit, ale nedokážu. Pověz Aki, co mám podle tebe teď dělat?“
Nevěděla co říct. Chtěla by ho nějak utišit, ujistit ho, že nic z toho není pravda, a že všechno bude v pořádku, ale slova jí uvízla v krku. Dokázala tam jen tak stát a sledovat, jak se pomalu uklidňuje, přestává se mračit a zklidňuje svůj dech. „Promiň. Můžeme prosím mluvit o něčem jiném? Už nikdy se o tom nechci bavit.“
„Nic se nestalo. Jestli chceš, můžu ti povyprávět o své rodině. Nebo to, co si pamatuju a vím.“ navrhla jemně Aki.
„To bych moc rád slyšel,“ souhlasil Gaara. „ale teď bys měla jít domů. Myslím, že se po tobě budou rodiče shánět.“
„Proč myslíš?“
„Protože za chvíli bude poledne a už jsme tady od rána.“
Překvapeně se podívala na oblohu. Nikde ani mráček, jen pražící slunce a široko daleko žádný stín.
„Máš pravdu. Doteďka jsem si neuvědomila, jak dlouho jsme tady. Popravdě ani nevím, jak jsem se sem dostala.“ zasmála se Aki.
„Dovedu tě do vesnice.“ slíbil Gaara s úsměvem na rtech a zamířil k tajnému vchodu do vesnice. Aki ho vmžiku následovala, nepřestávajíce se usmívat.