Milovat může každý! II - 2 Stále věřím ...

„Uf tak jsem tady! Hmm přesně na čas!“pomyslela si a vstoupila dovnitř haly. Všude byla tma a nebylo zde vidět ani na krok. Zamračila se a pomalu vešla dál do místnosti. Najednou se světlo rozsvítilo. Kunoichi se nevěřícně dívala okolo sebe.

„Všechno nejlepší k narozeninám!“ vykřikla skupinka ninjů. Kunoichi zůstala stát, jak přibitá. Nebyla schopna nejmenšího pohybu, slova nebo čehokoliv jiného. Její světle fialové oči měla rozšířené překvapením.
„Co … Co to má znamenat?“ vykoktala potichu a rozhlédla se kolem sebe. Z davu vystoupila Hokage a trochu rozpačitě se na ni usmála.
„Uspořádali jsem ti oslavu, tvých narozenin! Vždyť dnes je ti 18?!“vysvětlila Tsunade a usmála se ještě víc. Kunoichi nevypadala moc nadšeně.
„Hmm … děkuju.“ řekla jenom a místností se rozlehla hudba. Všichni jako kdyby na ni zapomněli a zmizeli na parketu. Někteří šli zase ke stolkům s jídlem, a někteří si jen tak sedli na židle podél stěn a dívali se na tanečníky. Najednou se u tmavovlásky objevila růžovovlasá kunoichi. Usmívala se na ni.
„Tak jak se ti to líbí, Hinato?“ zakřičela, aby přehlušila hudbu. Hinata pouze pokrčila rameny a obrátila se ke dveřím. Vyšla z nich a zavřela ze sebou dveře. Ocitla se v příjemném tichu. Zmučeně si povzdechla.
„Už jsou to dva roky.“ uvědomila si najednou a trochu překvapením otevřela pusu. Zahleděla se na oblohu.
„Co by se stalo, kdybys si se neobětoval? Byli bychom spolu? Měl by jsi mě rád víc jak kamarádku? Nebo by se ti stále líbila Sakura a smutnil by jsi za neopětovanou láskou? Všiml by jsi si mě?“ uvažovala Hinata a dál hleděla na stříbrný měsíc. Rukou si zajala za výstřih a vytáhla od tam tud přívěšek.
„A proč jsi mi tohle vůbec dal? Z jakého důvodu? Měl jsi mě rád? Nebo jen tak na památku? Proč?“ ptala se dál sama sebe Hinata. Trochu přívěšek zvedla a zahleděla se přes něj na stříbrný měsíc v úplňku. Zářil všemi barvami, Hinatě připadal neskutečně krásný.
Přívěšek prvního Hokage! Byla ráda, že jí ho Tsunade dovolila nosit, nejdřív měla velké starosti. Vždyť, kdykoliv ten to přívěšek někomu darovala, zemřel. Její přítel, její malý bráška a ted Naruto. Vlastně není mrtví, ale už nikdy ho neuvidí. Měla strach, že Hinatě se stane taky něco takového. Ale Hinatě to vylo jedno. Nosila ho, pouze jako památku na Naruta a na její bolestivou lásku k němu.
Přívěšek znovu schovala a objala si kolena. Připadala si tak sama. Opuštěná a zranitelná. Je pravda, že už pořádně ani nevěděla, co je to přátelství! Při životě i držela naděje a láska k její životní lásce! Naděje, že ho ještě někdy uvidí a řekne mu, co k němu cítí. Do té doby, však bude muset bez něj vydržet a dál vymýšlet způsob jak mu pomoci. Hinata si vzpomněla na jeho sen. Při této představě se mírně usmála. Ano, jeho sen byl stát se Hokage. Tak moc mu přála, aby se mu jeho sen vyplnil....
Hinata najednou překvapením znovu rozšířila oči.
„První Hokage, přece měl schopnost ovládat démony! Co kdyby ....“ Hinata vyskočila na nohy a rozběhla se do města. Utíkala jak nejrychleji mohla. Asi po deseti minutách se dostala na druhou stranu města.
„Knihovna!“ pomyslela si Hinata a rychle vystoupala po schodech nahoru. Otevřela velké těžké dveře, vešla pomalu dovnitř a rozsvítila světla. Ocitla se ve velké místnosti, plné regálu a knih. Přešla k jednomu regálu a začala hledat historii Konohy.
Nic o historii však nemohla najít. Byli to jen samé poučky a knihy o nepodstatných věcech. Hinata hledala trpělivě dál a dívala se na každou knihu v regálech. Asi po půl hodině, přestala mít pojem o čase. Byla tak soustředěná na knihy, že úplně zapomněla na nějakou oslavu.
Po nějakém čase pohlédla z okna. Překvapilo ji, že venku bylo už celkem světlo. Podívala se na hodinky a zjistila, že jsou čtyři hodiny ráno. Znovu se soustředila na knihy a začala hledat rychleji. Asi o půl páté našla to co hledala. Byla to velké kniha, vázaná v červené kůži. Pomalu ji otevřela a ze stránek se vyvalil oblak prachu. Hinata zakašlala a položila knihu na nejbližší stole. Sedla si na židli u něj a hledala nějakou známku, svého cíle.
A pak to uviděla. Červeným velkým písmem byla na prostřední stránce název BIJUU. Šťastně se usmála a založila si stránku kusem papíru. Trochu ji oprášila a vydala se z knihovny ven. Zasnula za sebou světlo a zavřela dveře. S knihou pod paží se vydala pomalým krokem ke svému bytu, který byl bohužel až na druhé straně Konohy. Hinata si z toho však těžkou hlavu nedělala a pokračovala dál. Na tváři měla slabí úsměv.
„Končeně, jsem o krok blíž k němu! Jen doufám, že tam něco bude!“přemítala Hinata, že si ani nevšimla, že naproti ní někdo jde. Když zvedla hlavu bylo už moc pozdě, aby mohla uhnout. Narazila do neznámého a ztratila rovnováhu. Zpadla na tvrdou zem, knihu však nepustila.
„Au.“ postěžovala si a zvedla hlavu na dotyčného.
„Hin?!“
„Kibo?!“ podivila se Hinata a vstala.
„Co tady děláš?!“ zeptal se ji zvědavě Kiba. Hinata si vzpomněla na knihu.
„Jen sem šla do knihovny, pro nějakou knihu. Ted jdu domů.“ vysvětlila Hinata a chtěla pokračovat dál. Kiba se však zamračil.
„Počkej! Nechceš doprovodit?“ zeptal se Kiba jako by nic. Hinata zaváhala, ale nakonec kývla.
„Dobře!“ souhlasila nakonec Hinata a spolu s ním se znovu vydala ke svému bytu. Nikdo z nich moc nemluvil. Hinata myslela na knihu. Už se nemohla dočkat, až si v ní přečte.
„A o čem vlastně ta kniha je?“ zeptal se z nenadání Kiba a přerušil tak Hinatě tok myšlenek.
„Mno, jsou tam jutsu a tak. Přemýšlela jsem, že se podívám po nějakém novém.“ řekla první věc co ji napadlo. Kiba se však zamračil.
„Aha.“ řekl pouze a pak už nepromluvil. Když došli ke dveřím Hinatina byt, zastavili se.
„Tak já už půjdu! Díky za doprovod.“ poděkovala mu bezvýrazně Hinata a chtěla už otevřít dveře, ale Kiba ji chytil za ruku. Hinata se na něj udiveně otočila. Kiba se zamračil.
„Stále na něj myslíš, co? Vzdej to, on už se nevrátí!“ křikl na ni Kiba. Hinata chvíli nereagovala. Jen nehybně stála a v duchu si přemítala co jí řekl. Jakmile ji došel význam slov zamračila se.
„Ano stále na něj myslím a věřím, že se jednoho dne vrátí!“ řekla potichu a podívala se mu do očí. Kiba v nich spatřil víru a tvrdohlavost. Naštvaně stiskl její ruku pevněji. Hinata ani nepípla.
„Pokud je to vše mohl by jsi mě už pustit? Mám totiž ještě něco na práci!“ pořádala ho stejně tiše a bezcitně jako předtím. Kiba ji však stále nepouštěl. Hinata se zamračila.
„Nerada bych ti ublížila, Kibo ale pokud mě nepustíš, bude tě to bolet!“ varovala ho a začala kolem ní proudit chakra. Kiba na sobě však nic nedal znát a udělal něco nečekaného. Přitiskl Hinatu ke zdi a vášnivě ji políbil.