Dědictví Bílé vlčice – Dvě fronty – část 5.

Kankurou a Kazemi

Kankurou chtěl zajít za Karou a vše jí vysvětlit, ale jak viděl, že Gaara má tolik starostí s Mari, tak se toho nezalekl, právě naopak toho donutilo, aby šel za svou láskou a byl šťastný.
Proto se domluvili, že Kankurou zůstane ve vesnici a vezme si jako pomocnici Kazemi a Gaara půjde s Temari k mizukagemu na zdvořilostní návštěvu a vysvobodí Mari, ale to Temari netušila, že tam najdou dva spojence a ten jeden se bude ucházet o Temari, ale to bude jiný příběh.

Kazemi byla překvapena, že si ji zavolal samotný kazekage, ale byla překvapena, že za stolem nesedí kazekage, ale jeho starší bratr Kankurou, kterého nenáviděla, ale zároveň milovala, až se jí srdce přitom pohledu málem zastavilo.
Kankurou na sobě měl oblek pro zástupce kazekageho a to byl tmavě hnědý hábit se světlými lemy jak na rukávech tak na dolní části a neměl svoje klikyháky ani tu černou pokrývku hlavy. Moc mu to slušelo!
Dvakrát se nerozmýšlela a bez nějakého slova se snažila odejít, ale Kankurou byl rychlejší a svým tělem zatarasil únikovou cestu.
„Nech mě!“ obořila se na něho Kazemi.
„Já ti nic nedělám a navíc si s tebou chci mluvit…“ nedokončil větu, protože ho Kazemi přerušila: „Ale já s tebou ne!“
„Co ti je? Já se tě snažím požádat o ruku a ty tady ze sebe děláš hysterku! To snad není možný, že jsem se zamiloval do takové žhavé sopky, která si vybuchuje podle svého právě probíhajícího jízdního řádu!“ a za tohle aniž by nějak chtěla mu vlepila pořádnou facku to by nebyla akce a reakce, aby ji to Kankurou neoplatil tím, že jí políbil a ona mu celá zvláčněla a oplácela mu jeho polibky, které ji donutily nechat její pocity, aby jí ovládly.
„Tak vidíš, že ti nejsem lhostejný,“ řekl zatřeným hlasem.
„A odpověď na tvou otázku je: ne! A prosila bych tě, nech mě na pokoji!“ a odešla a Kankurou ji tentokrát nemohl nijak zabránit v odchodu. Musí se rozhodnout sama, ale nejdřív si musím promluvit s Karou, že on už nemám zájem, plánoval v duchu.

S Karou se potkali na náměstí a Kankurou ji pozval na oběd a řekl jí vše, co chtěl, ale ona se s tím nechtěla smířit a zrovna, když ho objala, tak do restaurace, přišla Kazemi a viděla je v obětí a plačící vyšla z restaurace a Kankurou si všiml pouze závanu Kazeminých vlasů.
„Ach ne…“ zaúpěl Kankurou.
„Jí si nevšímej, máš mě, jsem mnohem zkušenější než ona,“ dál ho sváděla Kara.
„Nech mě konečně na pokoji!“ a vztekle odešel, ale byl tak vyveden z míry, že zaplatil fiktivní oběd.

„Já jsem takovej blbec!“ naříkal Kankurou, protože nevěděl jak z téhle situace.
„Problémy?“ ozvalo se mu za zády.
„Ano, sensei, jak jistě víte, tak i Gaara má problémy a já teď nevím, jak z té situace ven,“ přiznal se Kankurou a vůbec se nestyděl za své slzy, které mu stékaly po tváři.
„Tak to vypadá, že jsi se konečně zamiloval,“ řekl Baki.
„Ano,“ a teď jsi uvědomil význam těch slov. On miloval a byl milován, stejně jako jeho malý bráška.
„Sensei, byl jste někdy zamilován?“
„Ano, byl do té nejkrásnější ženy tady v Suně, co říkám na celém světě!“
„A která byla ta šťastná?“ zajímal se Kankurou.
„Tvá matka.“

Kimm a Kiba

Po té přeměně se Kiba necítil moc dobře a pořád ho zlobilo to zranění, které mu uštědřila Kimm.
„Zatracená holka!“ nadával na ni Kiba, ale ve skutečnosti ji miloval.
Aniž by si to uvědomoval, tak střídavě upadal do bezvědomí a probouzel se, aby se napil studené vody, která mu trochu ulevovala od bolesti a teploty.
Ani se neproměnil na vlka, jak byl zesláblý.
Kimm se proměnila bez problémů a našla Kibu, který se pohyboval na hraně života a smrti.
Kimm mu zajistila alespoň přírodní přikrývku a zahřívala ho pomocí svého vlčího těla.
Kiba blouznil a křičel něco ze spaní, že Kimm je v nebezpečí a jejich dcera taky. Ovšem mluvil také něco o tom, že Kimm miluje a nemůže bez ní žít a Kimm v té vlčí podobě slyšela každé slovo, ale pak při další přeměně je zapomněla, ale měla je v podvědomí uložené.

„Byo-sama, musíme ho zachránit!“ trval na svém Akamaru.
„Ne! Já jsem si tím musela taky projít a taky nám nikdo nepomáhal,“ dodala Bya.
„Já se, ale nemůžu dívat jak mi umírá přítel,“ strachoval se Akamaru.
„Vím jak se cítíš, ale matka má pravdu a navíc i my dva musíme trénovat,“ prozradila mu Neya.
„Vážně a co?“ chtěl vědět Akamaru.
„No pojď se mnou a uvidíš,“ lákala ho Neya.
„Tak dobře,“ souhlasil a Bya se potutelně usmála a v duchu: Tak přece! To se nám začíná pěkně párovat.

Kibovi se sice ulevilo, ale pořád měl vysokou horečku, která se zastavila, ale vůbec neklesala ani nestoupala.
Kiba měl podivné sny, kdy se mu večer zjevovala bílá vlčice a ve dne krásná dívka, jako ze snu.
„Jsi můj anděl?“ šeptal Kiba v horečce.
„Ano jsem a ty jsi pěkně odpočiň,“ řekl Kibův „anděl“.
„Děkuji a vyřiď mé přítelkyni, že ji mám rád,“ a opět upadl do bezvědomí. Kimm se o něj starala, i když by neměla, ale cítila se za to odpovědná a nutilo ji to, odčinit svoji chybu.

Nevěděla kolik času uplynulo, ale Kiba se začal pomalu uzdravovat a horečka díky jashinovi klesat.
„Alespoň, že horečka ustoupila,“ oddychla si Kimm.
„Co se stalo?“ chtěl vědět Kiba, ale než mohla Kimm odpovědět, tak Kiba opět omdlel.
„To snad není možný! On se na něco zeptá a hned si omdlí! Hrůza!“ nadávala na něho Kimm.
Když Kimm usoudila, že už není potřeba bdít u Kiby, tak ho opustila a vzpomněla si na jednu noc, kdy ji v horečce políbil a na její reakci.

Den to byl obyčejný, ale Kiba si usmyslil, že ji políbí a Kimm mu odpoví s náruživostí vášnivé milenky. Jejich jazyky byly pomalu jeden a jejich ruce nenechavé a plné zvědavosti se dozvědět o každé křivce druhého těla.
Tento prožitek si vychutnávali plnými doušky a Kiba zašeptal: „Ty jsi moje,“ a to jí tak povzbudilo, že mu vyšla ještě více vstříc a až málem oba ztratili dech.
„Kibo, miluji tě!“ aniž by věděla, co říká.

Tak konečně si to pomalu uvědomuje, pomyslela si Bya.