Výhodný obchod I.

Kdyby jste se v Solné vesnici kohokoliv zeptali na pana Takahashiho, řekl by vám, že je to ten nejhodnější člověk na světě. A nebyl by daleko od pravdy. Pan Takahashi byl opravdu velmi milý člověk, jakých chodí po světě málo. Tento šedesátiletý vdovec, majitel malého obchůdku se starožitnostmi, snad ani nepocházel z tohoto světa. Na každého se usmíval, s každým vyšel a pro každého měl dobré slovo a vlídný úsměv. Není divu, že se do jeho krámku lidé rádi vraceli nejen proto, aby zde pořídili něco z jeho zboží, ale i proto, aby se svěřili se svými starostmi nebo aby se přesvědčili, že na světě stále ještě žijí hodní lidé.
Ale i takový dokonalý člověk, jakým pan Takahashi beze sporu byl, měl své slabé místo. Pan Takahashi velmi rád výhodně nakoupil. Ne, nemyslete si, že by byl snad lakomý. Každoročně přispíval na vdovy po padlých vojácích i na opuštěné děti, ale prostě nemohl odolat, když měl možnost výhodně nakoupit a bylo jedno, jestli danou věc potřebuje nebo ne.
„Kupte si pět dvacetikilových pytlů pracího prášku a dostanete jeden pytel zdarma!“ Takové reklamě pan Takahashi těžko odolával a nakonec stejně pořídil dvacet pět pytlů pracího prášku a upřímně se radoval z těch pěti, které dostal zadarmo. To, že má plný byt pracího prášku a že se ho nejspíš až do smrti nezbaví, mu na radosti neubíralo. Dokud ještě žila jeho nebožka žena, byl tu někdo, kdo mohl pana Takahashiho kontrolovat, aby nekoupil něco zbytečného nebo aby toho nekoupil příliš. Bohužel, jeho žena zemřela minulé jaro a tak pan Takahashi postupně proměnil svůj domov ve skladiště, do kterého ukládal předměty svých výhodných nákupů. Ano, to byla snad jediná chyba, kterou pan Takahashi měl, a mnoho z vás by řeklo, že nijak významná, ale nenechte se mýlit. Jednou za svou snahu výhodně nakoupit a ušetřit ošklivě zaplatil.
Stalo se to jednou k večeru, když se zrovna rozhodoval, jestli má zavřít svůj krámek nebo jestli má ještě chvíli počkat, jestli se neobjeví nějaký pozdní zákazník. A objevili se hned dva. Přesto však bylo na první pohled jasné, že tihle o starožitnosti nebudou mít zájem. Oba byli značně špinavý a každý jejich pohled říkal: „Jsem lump a zabiju tě klidně i pro cigáro, co máš v hubě!“
Jeden z nich byl hubený, dlouhé šedé vlasy slepené a přes jedno oko měl černou pásku. Druhý byl učiněný obr s hlavou hladkou jako koleno, s obrovským kladivem přes rameno, které v jeho obrovských dlaních vypadalo jako dětská hračka. Přes hranatou bradu se mu táhla dlouhá bílá jizva, která způsobovala, že se její majitel neustále šklebil, což jeho děsivý vzhled ještě umocňovalo. Oba dva měli u pasu dlouhá samurajské meče a nikdo by nepochyboval, že oba mají problémy se zákonem.
„P-Přejete si, pánové,“ zakoktal pan Takahashi a začal se oprávněně strachovat o svůj život. Přesto se dokázal na oba zabijáky srdečně usmát.
„Nepřišli jsme sem nakupovat,“ zavrčel ten menší, „ale nabízet.“
„Je mi opravdu líto, ale zboží nakupuji jen přes svého dodavatele,“ omlouval se pan Takahashi.
Vlasatec se tomu jen zasmál: „Ne, opravdu jsme vám nepřišli nabízet starožitnosti, jde o obchod jiného druhu. A musím říct, že pokud budete souhlasit, velmi se vám to vyplatí.“
Pan Takahashi zbystřil pozornost. Při vyhlídce na výhodný obchod úplně zapomněl na strach, který v něm oba návštěvníci vyvolali.
„Prosím, povídejte,“ poprosil pan Takahashi, „máte mou plnou pozornost“.
Menší, který z těch dvou byl nejspíš velitel, se rozhlédl po krámku a spustil: „Chápu že ve vás musíme vyvolávat určité obavy, ale nemusíte se bát. Ačkoliv vypadáme, tak jak vypadáme, jsme počestní občané a hodláme se s vámi přátelsky domluvit. Pokud odmítnete, je to vaše věc, ale musím vás upozornit, že byste toho mohl litovat. Tím nechci říct, že bychom proti vám nějak vystoupili, ale…“
„Ano, chápu. O jaký obchod vlastně jde?“ trochu netrpělivě přerušil vlasatcův monolog pan Takahashi.
„Jde o to, že v poslední době se v této oblasti objevilo pár výtržníků. Není to žádný velký problém, který by vyžadoval pozornost stráží, jen pár uličníků, ale jejich koníček dělá hlavu místním obchodníkům. Prostě tito mladíci se baví tím, že rozbíjejí výlohy obchodů nebo ještě hůř, rovnou obchody zapalují!“
„To je strašné,“ vykřikl pan Takahashi, „ve svém obchodu mám pár cenných kousků a byl bych opravdu nerad, kdyby se jim něco stalo předtím, než bych je prodal.“ Myslel při tom hlavně na křišťálový lustr, který se návštěvníkům houpal nad hlavou. Měl cenu přes šest set padesát tisíc jenů a kdyby by ho pan Takahashi prodal, mohl by svůj obchůdek prodat a jít do důchodu.
Zneklidněn myšlenkou na to, že by tento sen mohl vzít za své, se obrátil ke svým návštěvníkům a otázal se jich: „Co navrhujete?“
„Je to prosté,“ řekl zase ten vlasatý, „pokud si nás najmete, budeme váš obchod hlídat ve dne, v noci, dokud ty chuligány nechytí. Nejsme drazí, stačí nám oběma patnáct jenů za hodinu. Tak co říkáte, není to skvělý obchod?“ otázal se pana Takahashiho a zářivě se usmál.
Pan Takahashi začal v hlavě počítat, jestli se mu to opravdu vyplatí. Přepočítal si to pro jistotu dvakrát a opravdu to znělo jako velmi výhodný obchod. Z denní tržby by si ty dva mohl držet i celé měsíce, aniž by musel nějak výrazně ovlivňovat rozpočet obchodu. A kdyby se mu někdy podařilo prodat ten křišťálový lustr, určitě by byl rád, že si ty dva najal.
Celé tohle přemýšlení panu Takahashimu nezabralo ani dvě minuty.
„Tak dobře, plácneme si,“ přikývl a podal oběma novým zaměstnancům ruku.
Ten menší ji přijal a zazubil se, čímž odhalil svůj zlatý zub a zkažený chrup.
„Udělal jste skvělý obchod, pan Takahashi, určitě nebudete litovat,“ řekl a zasmál se.
„Jdeme, Youji,“ kývl na svého kumpána a spořádaně opustili obchod pana Takahashiho. Ten si mnul ruce, jaký dobrý obchod se mu dneska povedl, a ve velmi dobré náladě zavřel krámek a odebral se domů.
Jaké bylo však jeho zklamání, když během následujícího dne zjistil, že oba jeho nový zaměstnanci se vůbec neobtěžuji u jeho obchodu objevit. Původně si myslel, že budou v noci stát před jeho obchodem a hlídat, aby tu bandu uličníku nenapadlo provést s jeho obchodem něco nepatřičného. No nic, pár dní ještě čekal, jestli se náhodou neobjeví, třeba byli nemocní, ale když se za týden žádný z nich neobjevil, usoudil, že šlo jen o nějaký neškodný žert. Vždyť o nic nešlo, žádné peníze jim předem nedával, a tak se pan Takahashi zasmál, jak ho ti dva doběhli, a na celou věc zapomněl. Což byla obrovská chyba.
Měsíce plynuly a pan Takahashi na ty dva už úplně zapomněl. Měl jiné starosti na práci, jeho obchod kvetl a vše vypadalo velmi slibně. Pan Takahashi se už dávno rozhodl, že ještě prodá ten křišťálový lustr a bude mít dost našetřeno, aby mohl odejít do důchodu. „Škoda jen, že se toho nedožila moje žena,“ zamyslel se pan Takahashi a chvíli vzpomínal. Jeho tok myšlenek však byl najednou velmi hrubě přerušen.
Ozvala se rána a do jeho obchodu vtrhli oba zabijáci, které si téměř před rokem najal.
„Dobrý den, pánové,“ usmál se na ně pan Takahashi, „vidím, že jste živí a zdraví. No, co pro vás můžu udělat?“ Chtěl jim ukázat, že už se na ně za tu taškařici nezlobí a tak se k nim choval mnohem přátelštěji než minule.
„Vidím, že se vám daří dobře, že, pane Takahashi?“ zazubil se na něj vlasatec, kterému od minula přebyla jedna jizva. Obr byl pořád stejný, pořád mlčenlivý, pořád nebezpečný.
„Ano, díky bohu se mi daří dobře,“ usmál se majitel obchodu.
„No, je to i naše zásluha, takže je na čase, abychom se srovnali,“ odporně se zašklebil vlasatec a předložil před pana Takahashiho kus umaštěného papíru.
„Co to je?“ otázal se pan Takahashi a začal vytahovat brýle.
„Je to účet za roční službu u vás. Dělá to celkem pět milionů jenů, které bychom chtěli vyplatit co nejdřív“
„Cože, pět milionů. Bože můj, vždyť tolik snad vaše služba stát neměla?“ upřímně se zhrozil pan Takahashi.
Vlasatec se rozpovídal, začal prostým počtem patnáct jenů za hodinu, hlídali prý oba, vždy šest hodin, k tomu náklady na stravu a zbraně, které by jako zaměstnanec měl platit pan Takahashi, pak odměnu za dopadení té bandy, která tady v okolí řádila, pak tu máme připojištění a tak dále, a tak dále. Obr s kladivem tomu jen hloupě přikyvoval. Panu Takahashimu šla z toho hlava kolem a s hrůzou vzpomínal, jak se vlastně do téhle lapálie dostal.
„Takže, jak vidíte, celá částka není vůbec přemrštěná a plně si ji zasloužíme,“ dokončil svůj monolog ten jednooký ďábel.
„Doufám, že nehodláte nezaplatit. Pan Yagani není na takové lidi dvakrát vlídný,“ dokončil a odporně se zašklebil.
Teprve tehdy pan Takahashi pochopil, že velmi ošklivě naletěl. Yagani, jinak zvaný „Vzteklý pes Yagani“, byl šéfem místního podsvětí. Prakticky celé město mu patřilo a šuškalo se, že je vzdáleným příbuzným velkého Gatoua z Vlnkové země. Byl známý svou krutostí k těm, kteří mu něco dlužili a zaplatili pozdě. Co takovým lidem dělal, když nebyli schopni zaplatit vůbec, si pan Takahashi nechtěl vůbec domýšlet. Pochopil, že je ve velkém maléru, mnohem větším, než v jakém se kdy za celý život ocitl!
„T-Teď nemůžu zaplatit, nemám tolik u sebe,“ stěží ze sebe vykoktal.
„To je v pořádku, dáme vám týden, abyste zaopatřil příslušnou částku. A prosím, nesnažte se utéct, nemá to cenu. Pan Yagani si vás najde všude a dostane z vás všechno do posledního jenu, kapišto?“ Pan Takahashi se zmohl jen na slabé přikývnutí.
Po té, co oba dva vyprovodil ke dveřím a pověsil na dveře cedulku ZAVŘENO, začal přemýšlet, co má dělat. Utéct nepřipadalo v úvahu, než by všechno sbalil, Yagani by se to dozvěděl a bylo by zle. Utéct a všechno tady nechat? Nepřichází v úvahu! Přece jen už byl pan Takahashi starý člověk, který by už nedokázal začít znova nikde v cizině. Zaplatit taky nemohl. I kdyby prodal úplně všechno, co měl, pořád by to bylo málo. Půjčit si? Taky ne, když všechno prodá, nebude mít čím ručit. Ať se na to díval z kterékoliv strany, východisko nenalézal. Panu Takahashimu bylo zle obavami, co s ním bude. Nedělal si iluze, že ten pořízek nosí to kladivo na zatloukání hřebíků. Já hlupák, huboval si, kdybych se nesnažil za každou cenu ušetřit, nemusel bych být teď v takovém svrabu!
Ale už bylo pozdě cokoliv změnit a ať se snažil sebevíc, vypadalo to, že je s ním konec. Když už začal pan Takahashi přemýšlet, že se oběsí na tom křišťálovém lustru, který chtěl v budoucnu prodat, napadl ho šílený, přesto však spásný nápad. Co kdyby si najal zabijáka, který by se nebál Yaganiho odstranit? Kdyby organizace ztratila svého velitele, těžko by se starala o jednoho prodavače starožitností, který by se mezitím mohl ztratit i s celým svým majetkem. Čím víc nad tím přemýšlel, tím víc se mu ten nápad zamlouval. Konec konců teď už neměl co ztratit.
Jenže kde hledat? Nájemní vrazi nerostou na stromech a dokážou se dobře ukrývat. Nikdo z jeho známých žádného vraha nezná a i kdyby ano, tak by se tím určitě nechlubil. Takže mu zbývá jediná možnost, jak najít něco, co nezná.
Popadl novinovou inzerci a začal hledat, jestli mezi inzeráty nenajde nějaký na nájemné vrahy. Je s podivem, co všechno si v dnešní době může člověk najmout, ale nájemné vrahy tam zkrátka nenajdete. A tak pan Takahashi pročetl celé noviny, aby se dozvěděl, že si může najmout dívku na hlídání, osobního trenéra nebo dokonce vanu. Ale to, co potřeboval, tam zkrátka nenašel. Není se čemu divit, veřejně roztrubovat, že za menší obnos někoho zabijete, není zárukou dlouhého podnikání. Už to chtěl vzdát, když najednou mu zrak padl na inzerát, který svým obsahem neříkal téměř nic, což přišlo panu Takahashimu krajně podezřelé. Celý inzerát zněl takto: „Nenávidí vás někdo? Nebo naopak nenávidíte někoho vy? Máte spory, které chcete vyřešit, ale netroufáte si? Naše firma je tu pro vás. Zatelefonujte na bezplatnou linku a váš problém zmizí! Kvalifikovaný personál řešící problémy hlavně v oblasti mezilidských vztahů. Takže neváhejte a volejte ještě dnes. Firma Akatsuki s.r.o. je tu pro vás!“ To by mohlo být ono!

Konec 1. části

V příštím díle se pan Takahashi seznámí se společností Akatsuki a obdrží nabídku, která se neodmítá...