Výhodný obchod II.

Celý následující den pak pan Takahashi přemýšlel, jestli má na uvedené číslo zavolat. Přece jen nemůže zavolat a chtít, aby pro něj někoho zabili. Jak by to vypadalo? Taky by mohli zavolat stráž a pak by měl ke všem problémům ještě ostudu. Nakonec si přesně rozmyslel, jakým způsobem se bude ptát, aby se dozvěděl, co potřebuje, aniž by na něj dopadnul byť jen stín podezření.
Když se večer vrátil z obchodu domů, zhluboka se nadechl a zvedl telefon. Vytočil uvedené číslo a zaposlouchal se do vyzváněcího tonu. Chvíli se opájel nadějí, že možná je to číslo chybné a že možná ta firma vůbec neexistuje. Ale tyhle naděje vzniklé z nervozity byly liché, neboť po chvíli se uslyšel zvednutí sluchátka a z telefonu se ozvalo: „Akatsuki s.r.o. U telefonu Hidan. Prosím?“
Pan Takahashi si chvíli dodával odvahy a pak spustil: „Dobrý večer. Mám určitý problém a doufal jsem, že bych si vaši firmu najal. Takže kdybyste dovolil, chtěl bych se zeptat, jakým způsobem byste řešili problém, ve kterém by se někdo dostal do sporu s někým, kdo je považován za velmi nebezpečného?“
Na druhé straně sluchátka bylo chvíli ticho a pak se ozvala otázka: „Ten, se kterým jste dostal do sporu, je někdo váš blízký?“
„Ne, ne, co vás nemá,“ odpověděl pan Takahashi, „tu osobu vlastně vůbec neznám.“
„Přesto však s ní máte určitý problém,“ ujišťoval se ten, který, jak řekl, se jmenoval Hidan, „je to tak?“
„Ano, přesně tak to je.“
Hidan, nebo jak se vlastně ten člověk na druhé straně telefonu jmenoval, chvíli přemýšlel a pak se zasmál a odpověděl: „No, v takové situaci navrhujeme zákazníkovi tu nejjednodušší cestu, jakým se dá tenhle problém řešit.“
„A to je?“ otázal se opět pan Takahashi.
Hidan se opět odmlčel, jako by nevěděl, jak pokračovat, ale nakonec řekl: „No, myslím, že bychom mohli přestat chodit kolem horké kaše, co říkáte?. Pochopitelně, že nejjednodušší způsob, jak řešit hádky nebo spory mezi jednotlivci, je fyzická likvidace jednoho z nich!“
O pana Takahashiho se chvíli pokoušeli mrákoty. Přestože tajně doufal, že to Hidan řekne, hrozně se vyděsil, když k tomu opravdu došlo. Mluvím z vrahem, pomyslel si a náhle pocítil strach a respekt k osobě, se kterou hovořil. Nakonec se taky přímo zeptal: „Takže můžu si vás najmout, abyste někoho zabili, pokud jsem to správně pochopil.“ Pak už jenom napjatě čekal, co Hidan řekne.
Ten ho nezklamal: „Ano, pochopil jste to správně. Máte zájem?“
„Ano, ano, mám zájem. Ale napřed bych se chtěl zeptat, kolik by to asi tak stálo?“
„No, nájemná vražda není levná záležitost, to musíte pochopit. Riziko, nebezpečí odhalení a jiná úskalí pochopitelně šroubují cenu nahoru. Přesto však můžeme říct, že nabízíme levnější služby než podobné firmy stejného druhu. No, abych odpověděl na vaší otázku, cena za likvidaci jedné osoby je přesně dva miliony jenů. Ano, je to vysoká částka, to nechci snižovat, ale uvědomte si, že v téhle ceně máte započítáno riziko, přidružené náklady, například za cestování a stravu a že za tuhle cenu si můžete klidně objednat i vraždu feudálního pána a my vám už nepřičteme ani jen.“ Hidan se odmlčel a čekal, až pan Takahashi zpracuje všechny informace, kterými ho zasypal.
A to netrvalo dlouho. Přece jen, ty dva miliony by dohromady mohl dát a pokud se zbaví toho směšného dluhu, měl by klid a ještě by měl čas našetřit si dost na důchod. Takže nakonec souhlasil.
Když to Hidan uslyšel, zasmál se a pogratuloval panu Takahashimu k skvělé volbě: „Nebudete litovat, pane. Takže koho máme odstranit?“ Pan Takahashi začal vyprávět. Řekl mu naprosto všechno, nejen jméno a adresu, ale i proč ho chce zabít. Úplně cítil, jak mu z hrudi padá ohromný balvan. Přece jen je pravda, že starosti se snášejí lépe, když se dělí dvěma. Hidan trpělivě poslouchal a když se pan Takahashi vymluvil, prohlásil: „Naprosto chápu důvod, proč chcete Yaganiho zabít. Na vašem místě bych to udělal taky. No, takže jsme domluveni. Mám vše, co potřebuji, vy už jen počkejte na vyrozumění o splnění vaší zakázky, pak vám dáme číslo účtu, kam zašlete peníze. Ale počkejte! Neměl byste zájem o naší speciální nabídku?“
„Nabídku, jakou nabídkou?“ otázal se překvapeně pan Takahashi, který užuž chtěl zavěsit a na všechno zapomenout.
„No, řeknu vám to rovnou, protože mi přijdete jako inteligentní člověk,“ řekl Hidan. „Víte, ne všichni lidé jsou tak chápaví jako vy, a ne všichni pochopí, co v naší firmě ve skutečnosti děláme. Věřil byste, že mi minulý týden volala jistá žena ze Země zeleniny a chtěla po mně, abych je usmířil s její matkou. Jistě chápete, jak já mám takový problém řešit??“
„Ano, chápu,“ kývl pan Takahashi hlavou.
„No, abych to zkrátil,“ pokračoval Hidan, „jde o to, že v současné době nemá naše společnost dost zakázek, takže si musíme pomáhat u těch, kteří se k nám dovolají a vědí přesně, jaký druh práce děláme. No, zkrátka, neměl byste zájem o naší nabídku „Čtyřnásobek za polovic!” Hned vám to vysvětlím. Jde o nabídku, při které bychom vaši zakázku udělali za poloviční cenu.“
„Za jeden milion jenů?“ ujišťoval se pan Takahashi.
„Ano, za polovinu. Ale s jednou podmínkou, musel byste nám dodat čtyři jména.“
„To jako, že bych nechal zavraždit čtyři lidi a vy byste to udělali za jeden milionu jenů? To se mi nezdá,“ podezíravě se ptal pan Takahashi, „vždyť se vám to nemůže vyplatit.“
„Ano, chápu vaše obavy. Nechcete znovu naletět, ale tohle je férová nabídka. Víte, máme mnoho zaměstnanců, kteří tady zahálí a nudí se. Pokud jim nebudeme moci dát práci, odejdou jinam. A to by mohlo naši firmě zlomit vaz. Takže, pokud vaše zakázka bude větší, myslím, že si slevu zasloužíte. Tak co říkáte, není to výhodný obchod?“
To už však bylo na pana Takahashiho příliš a tak jenom zakoktal, že si to rozmyslí, a zavěsil.
Když se však trochu uklidnil, uvědomil si, že na tomhle může jedině vydělat. Ať přemýšlel jakkoliv, neviděl v tom žádný podvod. Navíc, když nechá někoho zabít teď za dva miliony jenů a pak si vzpomene, že by chtěl zabít ještě někoho, musel by platit další dva miliony. Takhle to mám najednou a za polovic, přemýšlel. A koneckonců do většího problému už ho to přivést nemohlo, o život mu už jde, tak nemá co ztratit! Nakonec se rozhodl, že tuhle nabídku využije.
Jenže tím mu vyvstaly nové problémy, koho zabít. To není jen tak, to se musí pořádně promyslet. Jeden z těch čtyř je jasný, Yagani, také v dalších dvou měl jasno, ti dva podvodníci, kteří ho do celé věci namočili. Ale tady vyvstává otázka, jestli ta firma přijímá jen jména nebo jestli jim bude stačit popis. Pokud budou chtít jména, budu muset tu nabídku odmítnout, uvažoval, pokud stačí popis, tak je vše v pořádku. Jenže koho zabít jako čtvrtého?
Až dlouho do noci pan Takahashi přemýšlel a nemohl na nikoho přijít. Už to chtěl vzdát a spokojit se třemi jmény, ale když usínal, měl v hlavě i čtvrté jméno člověka, kterého chtěl odsoudit k smrti. Byla jím paní Konokohi ze čtvrtého patra. Tato devadesátiletá dáma byla upoutána na kolečkovém křesle a téměř nesvéprávná. Co však pana Takahashiho na ní rozčilovalo, byly její psi, které paní Konokohi chovala. Měla jich přes deset a protože byla stará a nemohla se o ně téměř starat, prostě je každé ráno vypustila ven a nechala je, aby se starali o sebe sami. Proto byl každý den pan Takahashi buzen psím štěkotem a kolem domu musel chodit opatrně, aby se vyhnul té hordě štěkajících potvor, které na něj s oblibou útočili. Také výhled z okna nestál za nic, vinou psů, kteří močili a kadili, kde se dalo, a nikdo to po nich neuklízel.
Protože paní Konokohi neměla příbuzné, které by se místo ní do bytu nastěhovali, bylo zřejmé, že až zemře, někdo tu štěkající smečku odklidí. Buď obec nebo majitel domu, to je jedno! Možná je utratí, možná je nastěhuje do jiného domu, ale hlavně, budou pryč! Pokud se klid v domě dá vykoupit smrtí jedné staré paní, pan Takahashi váhat nebude.
Ráno nemohl dospat, celý den byl nervozní a nemohl se dočkat, až přijde domů. Ke klidu mu nepřidal ani telefonát z ústředí firmy pana Yaganiho, kteří s určitými obyvateli města dělali malý rozhovor. Bylo jasné, že se jenom chtěli ujistit, jestli se náhodou přece jen nerozhodl utéct. Jen počkejte, vrčel si pro sebe pan Takahashi, pokud to vyjde, jak jsem si naplánoval, budu to já, kdo se budu smát naposled!
Po návratu z krámku pak okamžitě zasedl k telefonu a vytočil telefonní číslo, které si už začal pamatovat nazpaměť. Firma Akatsuki ho nenechala čekat dlouho, protože hned při druhém zazvonění se ozvalo zvednutí sluchátka a ozval se tichý hlas, jako ševelení listí ve větru: „Dovolali jste se do společnosti Akatsuki s.r.o. U telefonu Zetsu, přejete si?“
Pan Takahashi se na chvíli zarazil, očekával, že bude opět hovořit s Hidanem, ale nakonec se vzpamatoval a představil se: „Dobrý večer. Včera jsem s vaší společností domlouval zakázku, hovořil jsem s panem Hidanem, takže, mohl byste ho, prosím, zavolat k telefonu?“
Chvíli bylo ticho, ozývalo se jenom šustění, jak Zetsu prohlížel lejstra, které měl nejspíš na stole. Pak se ozvalo: „Ano, ano. Mám to tu připraveno. Vy budete pan Takahashi, že? Obávám se, že kolega Hidan má nějakou práci v terénu, takže dnes tu nebude k zastižení. Ale nebojte se, všechno mi o vás řekl. Tuším, že jste měl zájem o naši akční nabídku, nemám pravdu?“
„Ano, mám zájem,“ potvrdil pan Takahashi. „Jen bych se potřeboval o něčem ujistit, potřebuji vědět, jestli v rámci zakázky,“ nechtělo se mu na to myslet jako na nájemné vraždy, „stačí popis nebo požadujete jména.“
„No,“ zamyslel se Zetsu, „pokud je popis dostatečně přesný, může stejně dobře posloužit místo jméno. Ale musí jít o popis podrobný, pochopte,“ vysvětloval, „že nemůžeme někoho zabít jen na základě informace, že má černé vlasy, například.“
„Ano, chápu. Tak v tom případě bych vám dal ten popis a vy sám posuďte, jestli je dostatečně přesný. Já se v tom moc nevyznám.“ Pan Takahashi pak chvíli počkal, než Zetsu našel papír a tužku a pak spustil. Podrobně popsal oba dva lotry, kteří tak napálili. Když je začal popisovat, úplně si je vybavil před očima a vzpomínal na další drobnosti, které postřehl. Podrobně popsal jizvu jednoho z nich, popsal zabarvení hlasu toho menšího a celkový popis obou. Řekl Zetsuovi dokonce svůj názor, že jde nejspíš o osobní strážce pana Yaganiho, pak popsal samurajské meče, které nosili, a nakonec popsal i to kladivo, co nesl ten obr. Na závěr si ještě vzpomněl, že když před rokem od něho odcházeli, ten menší řekl tomu většímu jménem nebo přezdívkou, Youji. Poté pan Takahashi domluvil a utřel si pot z oroseného čela.
Na druhé straně telefonu bylo ticho. Ozývalo se jen škrábání tužky po papíru, ale jinak nic. Nakonec to pan Takahashi nevydržel a zeptal se: „Tak co myslíte? Dokážete je podle toho popisu najít?“ Měl strach, že to nebude stačit a bude nucen zaplatit plnou výši ceny.
„Tedy řeknu vám, že takhle podrobný popis jsme tu ještě neměli,“ pochválil ho Zetsu. „Musíte mít opravdu vyvinutý pozorovací talent, když jste si dokázal zapamatovat tolik podrobnosti. Podle takového popisu je omyl takřka vyloučen, dokonce jste nám řekl i oblast, ve které máme hledat. Ano, tohle vám mohu uznat. Takže to máme dva, ten třetí bude nejspíš pan Yagani, že, ale kdo bude ten čtvrtý?“
Panu Takahashimu se ulevilo a řekl jméno čtvrté oběti, paní Konokohi. To nejhorší má za sebou, těšil se, a teď už jenom zaplatí a má vyhráno. Pak ale Zetsu řekl něco, co mu vyrazilo dech.
„Jak by se vám líbilo zaplatit za tuhle zakázku pouhých pět set tisíc jenů?“
Pan Takahashi se zakuckal, když to zaslechl: „Prosím? Mám dojem, že jsem vám dost dobře nerozuměl.“
„Chápu, že jsem vás tím zaskočil,“ pokračoval Zetsu, „ale jak mi Hidan řekl, jste obeznámen se situací, která v naší společnosti panuje. Tak mě napadlo, že vás zařadím mezi tak zvané “zlaté klienty”, kteří u nás mají výrazné slevy, jak jste právě slyšel.“
„Ale proč?“ podivil se pan Takahashi, „Vždyť jsem dohromady nic neudělal.“
„Neudělal,“ nenechal se vyvést z míry Zetsu, „ale uděláte. Víte, jak jsem viděl ten váš popis, napadlo mě, že byste takhle klidně mohl popsat i další lidi, kteří vám kdy ublížili. To by znamenalo pro naši firmu více práce a pro vás nižší cenu. Tak co říkáte, dohodneme se?“
„Tak moment, ještě jste mi vlastně nic neřekl,“ opatrně pronesl pan Takahashi. „Řekněte mi, v čem je háček?“
„Žádný háček, jen rovná nabídka,“ pronesl uraženě Zetsu. „Je to prosté: vy nám dáte jména šestnácti lidí k popravě a za celou zakázku zaplatíte pouhých pět set tisíc jenů. Tak co říkáte?“
Pět set tisíc jenů! To by znamenalo, že by pan Takahashi mohl jít do důchodu hned poté, co prodá obchod. A když navíc začal počítat, na kolik by ho úkladná vražda šestnácti lidí placených po jednom přišla, rozsvítili se mu v očích jiskřičky chtivosti. To by byl nejvýhodnější obchod jeho života! Při vyhlídce na takový obchod zapomněl na opatrnost a do telefonu honem zavolal, aby si to, proboha, Zetsu nerozmyslel: „Šestnáct jmen. Jasně, zítra je máte!“ A zavěsil.
Majitel starožitnictví neváhal ani minutu. Okamžitě se oblékl a vyrazil zpět ke svému obchodu. Nedbal na to, že je noc a že se obvykle v tuhle dobu dívá na noční zprávy. Šlo mu jen o jedno. O účetní knihu. Do téhle knihy si totiž pan Takahashi zapisoval jména všech zákazníků, kteří si kdy od něho něco koupili a taky všechny ty, kteří mu kdy něco prodaly. Do obchodu vpadl celý uřicený, popadl účetní knihu, hodil ji na stůl, za který se honem posadil, vzal tužku a papír, napsal na něj jméno pana Yaganiho a paní Konokohi, pod to připsal, že dva další jsou popsáni, a otevřel účetní knihu na první stránce.
Slečna Tsubaki, stará uhnilá větev, která si dlouhou dobu vybírá, ohmatá všechno zboží, nad vším se rozplývá, všechno poprská a nakonec si nic nekoupí. Pan Takahashi měl navíc podezření, že je to právě ona, která ho za zády pomlouvá, že jeho zboží je předražené a ještě ke všemu mizerné kvality. Jen počkej, ty stará škatule, teď ti to spočítám, pomyslel si a napsal její jméno na papír.
Kaito Kuga. Pokud si pan Takahashi vzpomínal dobře, koupil od něj obraz, který byl pod rámem protržený. Musel ho na vlastní náklady opravit a to nebylo levné. Jen počkej, usmál se pro sebe obchodník, teď mi zase na oplátku pomůžeš ušetřit. A taky ho napsal na papír.
A takhle to pokračovalo dál a dál. Pan Takahashi listoval účetní knihou a nad každým jménem přemýšlel, co zlého mu ten člověk kdy udělal. Pokud si vzpomněl byť jen na maličkost, se sadistickým úsměškem tomu člověku podepsal rozsudek smrti tím, že ho připsal na seznam, který mu na papíře vznikal. Bylo to dlouhá práce a pan Takahashi s ní skončil hodně dlouho po půlnoci. Byl unavený, ale spokojený. Hrdě se podíval na seznam smrti, který vytvořil, a naposled zkontroloval, jestli se tam nedopatřením nedostal někdo nevinný. Pak už jenom spočítal, kolik nepřátel vlastně měl. Bylo jich patnáct!

Konec 2. části

V příštím díle čeká pana Takahashiho nejlepší obchod jeho života, cena však může být až příliš vysoká...