Moriko - 7. kapitola - Rozpaky

Konečně byli oba mladí lidé v relativním bezpečí. „Takhle je to lepší, nemyslíš?“ Červenovlasý se pokusil usmát, nakonec však vypadal spíše ztrápeně, nežli šťastně.
Moriko přikývla a pak si všimla pohmožděnin na tvářích svého společníka. „Máte pod okem monokl, pane…“ Zmlkla, když na ni upřel pohled, tak nenávistný. Pochopila a ihned se opravila. „A tváře plné modřin… Sasori.“
„Šrámy se zahojí,“ řekl a mávl rukou. „Ale za ten Orochimarův výraz to stálo.“
„Ošetřím to!“ nabídla se dívka.
„Nech to být!“ zarazil ji loutkář. „Ale jestli mi chceš pomoct, něco bych tu měl.“

Vůdce stál uprostřed místnosti a upřeně hleděl na skupinku nezvladatelných… malých spratků. Ano, přesně tak je v duchu nazval. Jsou dospělí, tak proč se u všech čertů chovají jako divoké stádo? Nevěděl to, a navíc ho ty důvody stejně nezajímaly. Hned zjistil, že několik mužů bude potřebovat ošetřit zranění, ale to teď nespěchá. Za tu bolest si koneckonců mohou sami.
„Orochimaru, ty uděláš nejlíp, když se teď hned půjdeš umýt!“
Skupinka se rozchechtala. Legendární Sannin zamumlal pár ošklivých a jedovatých průpovídek a odebral se do svých komnat. Kakuzu neutrpěl žádný úraz, ale to bylo jen tím, že se rvačky nezúčastnil. Tři bratři měli podobná zranění, i když každý jiné. Jeden natržené ucho, druhý roztržený spodní ret a třetí pořádnou bouli, která trůnila přímo uprostřed čela. Hidan kromě několika bolestivých nakopnutí a pár ran do zad neobdržel od svých spolubojovníků nic. Zetsu byl právě na misi, takže jeho se tento incident také vůbec nedotkl. Royo měl rozřízlou ruku na několika místech a Daisune hrozivě vypadající ránu na břiše.

Velký Šéf se nad členy Akatsuki vztyčil jako Bůh při posledním soudu. „Tak a mám těch vašich vylomenin už tak akorát dost! Chováte se jak děti na Akademii, co se baví tím, že po svém učiteli co chvíli něco hodí. Po zbytek roku se rozlučte s výplatou a vycházkami! A ani v nejmenším nehodlám zjišťovat, kdo to začal.“
„Orochimaru!“ ozvalo se z několika hrdel současně.
„Ticho!“ zahřměl Vůdce, a kdyby Akatsuki mohli, urychleně by si zalezli do nějaké díry. „Já tu nehodlám poslouchat vaše nářky! Vy tři… kde je ten plán, jak se vloupat do obydlí Tsuchikageho? Místo abyste se starali o své úkoly, tak se tady rvete! Daisune, tys měl jít za několik dní na neméně důležitou misi! Dejte se dohromady, chlapi, nebo vám garantuju, že takové zacházení jste ještě nezažili!“
„A co Sasori?“ namítl ninja z Mlžné. „Ten při tom přece taky byl.“
„Právě nyní plní misi.“ Vůdce se zatvářil záhadně a ninjové do jeho nejtajnějších myšlenek nemohli proniknout.

Moriko čekala na to, co se v příštích chvílích odehraje. Než však přišel na vhodný plán, do dveří vtrhl Sarue. „Potřebujeme ošetřovatele. Kde se mají nemocní hlásit?“
„Ať přijdou do té místnosti za rohem,“ odpověděl mu pohotově Sasori. „Moje ordinace je jim plně k dispozici,“ dodal ironicky a obrátil se k jiné skříni.
Požádal Moriko, aby mu pomohla do vedlejší místnosti nanosit masti, obvazy a lahvičky. Sám se právě zaobíral čištěním a dezinfikováním nástrojů. Věděl moc dobře, že kdyby zanedbal péči, padne to na jeho hlavu.

Sarue pofňukával v čekárně. Jeho hlava nejenom, že se zdála mnohem větší, než bylo běžné, ale navíc mu boule svítila na čele, jako by to byl maják. Daisune se na něho zamračil a pořád mu připomínal, že se jeho vinou neustále směje, což mu údajně způsobuje nemalé bolesti břicha. Hidan se k němu s hlasitým chechotem přidal.

Moriko se toho dne v Sasoriho ordinaci převtělila v anděla. Bylo vidět, že by dokázala ošetřovat nemocné. Občas se ale odvrátila, když kolem bylo příliš mnoho krve. Royova ruka přišla na řadu jako první, protože hrozilo, že silný bojovník vykrvácí. Černovláska svižně plnila úkoly, které jí zadávali, podávala medikamenty, uklidňovala pacienty a pomáhala dezinfikovat rány. Několik let tréninku a byla by z ní velmi dobrá zdravotnice.

Hidana nahnali do ordinace. Dostavil se s reptáním a připomínkami. „Já jsem zdravej, nemusíš na mě šahat!“
Sasori prohlédl ranky a zamyšleně na něho hleděl.
„Nad čím koumáš? Kašli na díry, já jsem přece nesmrtelnej!“
„Hele, jestli ti je nevyčistím, budeš tady kňučet jako zbitý pes a já zas nechci poslouchat řeči, proč se ti to zanítilo.“
To zabralo. Ninja si lehl na záda a Moriko mu začala po těle roztírat hojivou mast. „Teda holka, tohle bych si nechal líbit.“
Dívka se červenala pokaždé, když na ni někdo z těch mužů promluvil. Byla v rozpacích, protože zřejmě nebyla zvyklá na chválu.

Sasorimu zbýval už jen poslední pacient. Daisune ležel na stole pokrytém bílým prostěradlem, Moriko ho držela za ruku a on ji mátl zkoumavými pohledy. „Kdybych věděl, že mne bude ošetřovat tahle krásná slečna, šel bych bez obav do každé bitvy.“ Vzápětí dostal od červenovlasého ninji ránu do břicha. „Hej!“
„Výborně, hrudník máš citlivý. A mlč, nemůžu se soustředit na práci. Pokud to nebudeš respektovat, něčím tě umlčím,“ zahučel loutkář a naklonil se nad ránou. Ruce se mu rozzářily, použití chakry k vytáhnutí škodlivin z mužova těla bylo nutné.
„Mám takový dojem, že žárlíš,“ zamručel Daisune a vzápětí sykl bolestí, protože Sasori začal sešívat ránu.
„Bude to dobré, nebojte se,“ zarděla se Moriko a tázavě pohlédla na rozzlobeného Sasoriho.