Hvězdy... (NejiTen)

Jedna, druhá, třetí,čtvrtá,pátá,šestá......
Máme misi. Je jasná noc a všichni už spí, jen já mám hlídku. Na obloze je tolik hvězd a já abych si zkrátila dlouhou chvíli, se je snažím spočítat. Jako tenkrát...
Byla jasná noc a ona ležela na zahradě a dívala se na nebe. Přišlo jí tak okouzlující.
„Tenten? Co tam děláš! Je pozdě měla by si jít spát zítra jdeš poprvé do akademie a jistě nechceš zaspat nebo být unavená!“ promluvil k ní mužský hlas.
„Máš pravdu tati, ale nemohla jsem usnout, je tak krásný večer nemyslíš?“ stále pozorovala nebe.
„Ano to je!“ usmál se a lehl si vedle ní.
„Tati kolik je na obloze hvězd?“ zajímalo se malé, roztomilé děvčátko s culíky.
„Nevím ale můžeme je zkusit spočítat co říkáš?“
„Ano!“ Souhlasila a začala.
„Jedna“
„Dva“
„Tři“
„Čtyři“
„Pět“
„Šest“
„Sedm“
„Ne! Tu už sem počítala to byla trojka!“ smála se.
„Oh promiň tak třeba támhle!“
„Která?“ nechápala.
„Ta velká!“ usmál se.
„Ale tati to je měsíc!“ znovu se smála.
„Cože? Tohle že je měsíc? A jo tak to vidíš!“ smál se s ní
„Pojď princezno! Půjdeme spát jo? Musíš být silná! Ty budeš ta nejkrásnější kunoichi kterou kdy Konoha měla a já jsem na tebe už teď pyšný a ať se stane cokoliv, vždycky budu!“ políbil jí do vlasů, vzal jí do náručí a odnesl do pokoje.
„Nikdy tě nezklamu! Slibuji! Dobrou noc tati...“
„Dobrou princezno!“
Ať se stane cokoliv a také se stalo. Dali ji do týmu s ním, s tím nejdokonalejším klukem kterého snad Konoha má. Jenže to má malí háček, jestli že je s ním v týmu, nikdy nebude dobrá protože on bude vždy lepší a navíc, jedna dívka mezi třemi chlapci. Dá rozum že jí považují za slabou ale ona jim dokáže že slabá není. Je silná jako měsíc, on chrání ji a ona je. Jejich tým je spolu už šest let, šest! Šest let už miluje někoho kdo o jejich citech nemá ani tušení. Copak by ona? Slabá kunoichi z Konohy mohla vyznat lásku tak silnému chlapci který na sobě své city nedává znát. Ale třeba jednou, možná mu řekne o svých citech a kdo ví co bude dál?
„Jedna, druhá, třetí, čtvrtá...“ třeba je dnes spočítá! Ba ne, už dávno to nebyla ta mála, naivní holčička, možná roztomilá a s culíky ano ale malá a naivní ne. Věděla že i kdyby chtěla sebevíc, nikdy nespočítá všechny hvězdy na nebi. Ale přesto se snaží a zkracuje si dlouhou chvíli. Za chvíli musí vzbudit Nejiho a vyměnit si s ním hlídku. Bude se ho moci dotknout a už jen při té představě se začervenala.
„Patnáctá, šestnáctá...“ počítala dál.
„Co tu počítáš?“ vyrušil jí známí chlapecký hlas.
„Počítám hvězdy!“ usmála se tajemně aniž by se mu podívala do obličeje.
„Cože to? Přece si nemyslíš že bys je mohla někdy spočítat, to by si mohlo myslet jen malé naivní děcko!“ řekl chladně.
„Tomu bys nerozuměl Neji, ne všechno co je nemožné je nesmyslné. Ano hvězdy spočítat nemohu, to vím moc dobře ale stejně. Má to něco do sebe. Říkáš malé naivní dítě? Copak já taková jsem?“ konečně na něj pohlédla.
Vyvedla ho z míry. Nečekal že se na něco takového zeptá a už vůbec nečekal že mu bude odporovat, nikdy to neudělá tak proč dnes ale možná ho to i tak trochu potěšilo.
„N-ne to jsem nemyslel. Ale proč je tedy počítáš když se jich dopočítat nemůžeš?“ nechápal.
„Ne všechno by mělo mít nějaký cíl. Třeba proto že to dělám z nudy a taky protože se mi vrací vzpomínka na mého otce!“
„Chybí ti?“ tázal se a sedl si k ní.
„Ano a moc, měla jsem ho moc ráda. To on mi vždy zvedl náladu když jsem byla smutná. Byla jsem jeho princezna...To on mě učil počítat hvězdy. Počítali jsme je spolu noc před mým prvním dnem v akademii. Počítali jsme je před mou první misí, před zkouškami. Prostě vždy když jsem nemohla usnout. A teď tu není a já je musím počítat sama. Ba ne, on mi tam ze shora pomáhá! Má větší rozhled!“ usmála se.
„Jestli chceš mohu ti pomoct!“ nabídl se.
„Ale vždyť si ještě před chvílí říkal že...“
„Ano to jsem říkal jenže jsem změnil názor!“ skočil jí do řeči.
„Můžu ti tedy pomoci?“
„Pokud chceš tak ano!“ usmála se na něj.
Lehl si vedle ní a začal.
„Jedna“
„Druhá“
„Třetí“
„Čtvrtá“
„Pátá“
„Šestá“
„Sedmá“
„Osmá“
„Devátá“
„Desátá“
„Hele teď jedna padá, přej si honem něco!“
Tenten zavřela oči a ve své mysli vyslovila své přání. Neji ji pozoroval a musel se usmát. Působila na něj tak uklidňujícím dojmem. Její otec se nemýlil když ji nazval princeznou! Tento titul by pro ní byl naprosto vhodný. Naklonil se k ní a ještě když měla zavřené oči, ji políbil. Spíš se jen jemně otřel o její rty.
„Eh...N-Neji...eh?“ nevěděla co má říct.
„Omlouvám se, nechtěl jsem to udělat, teda vlastně chtěl když já...zlobíš se?“ ptal se se strachem v hlase.
„Ne to ne, já jen, netušila jsem že se přání plní tak rychle!“ pohladila ho po tváři.
„Ach Tenten ale tohle nemůžeme, nemůžeme míchat...“
„Práci se soukromím, já vím!“
„Miluji tě Tenten!“ řekl jako by mimochodem a samotného ho překvapilo s jakou samozřejmostí to řekl.
„Neji....já...já tebe taky!“ objala ho a vtiskla mi něžný, vroucí polibek.
„Která hvězda se ti líbí nejvíce?“
„Támhleta!“ ukázala.
„Která?“ nechápal.
„Ta velká!“
„Ale Tenten, to je měsíc!“

***KONEC***