......ALIVE?! II-fight to death 01-Něco za něco

Táák jsem tu s druhou sériovkou této povídky. Tahle část nebyla vůbec plánovaná, ale stalo se . Jediná malá změna je, že tentokrát bude sériovka v první osobě. Podle mých korektorek mi jde psaní v první osobě lépe.

Takhle sedávám u okna už dlouho. Sleduji tu obří bránu a stále doufám, že jí jednou projde. Vím, že to není možné, už je několik let mrtvý, ale na to se snažím nemyslet. Jen takhle dokážu ulevit mému bolavému srdíčku a to tím, že budu doufat v nemožné. Sklopila jsem hlavu. Slunce už stejně pomalu zapadá. Zanedlouho už bych na ni ani nedohlédla, i když jsem měla nádherný pohled na celou vesnici z nejvyšší budovy, která se zde nacházela.
Seskočila jsem z parapetu a protáhla jsem si záda namožená z toho věčného opíraní se o tvrdou zeď. Protáhla jsem se ještě jednou, tentokrát ale z velké únavy. Byl to pro mě signál, že mám jít spát, jinak ráno zase nevstanu.
Ze země jsem sebrala noční košilku, kterou jsem tu ve spěchu zapomněla. Otočila jsem se zády k posteli a bleskurychle jsem ze sebe sundala šaty a hodila jsem na sebe košilku tak rychle, že toho ani můj pozorovatel moc neviděl. Věděla jsem o tom už dlouho. Od okamžiku, kdy jsem usedla na parapet, mě pozoroval. Nebylo tomu totiž poprvé. V posledních dnech jsem u něj proseděla snad i hodiny. Něco uvnitř mě mi stále říkalo, že se něco stane, ale ze začátku jsem tomu nevěřila. Moje zvědavost byla ale čím dál větší, až jsem se nakonec rozhodla věřit víc svým pocitům než rozumu.
"Na copak čekáš?" ozvalo se ospale z postele. Přestala jsem ihned hypnotizovat místo na zdi. Otočila jsem hlavu ke svému milému a slabě jsem se pousmála. Usměv mi oplatil a trochu se na posteli posunul víc ke zdi, aby mi naznačil, že mám jít k němu.
Nechala jsem toho trápení a přistoupila jsem k posteli. Posadila jsem a jako kočka po čtyřech jsem pomalu došla k němu a stulila jsem se mu na hruď. Cítila jsem se chráněná, když mě jeho svalnaté paže objaly kolem pasu. Přitulila jsem se k němu ještě víc, byl to opravdu nádherný pocit. Ale raději bych na jeho místě chtěla mít někoho jiného. Ale musela jsem se s tím smířit.
Zavřela jsem oči a hodlala jsem se odebrat do říše snů, jenže on mě začal hladit po zádech, jako by mě chtěl utišit. Věděl o všem. Nedokázala jsem to dál takhle tajit, možná ho to teď bolí víc než mě. Sama netuším, jak se cítí, jak se cítil po tom, kdy jsem mu to řekla. Nechci na to však ani pomyslet. I přes to všechno zůstal, i přes to všechno tu teď leží vedle mě a objímá mě. Nikdy v životě mě nenapadlo, že bude tak silný člověk. Dokonce to zvládal lépe než já. Možná to bylo tím, že konečně dosáhl toho, o čem vždycky snil. Snad to všechno nějak pomohlo zahnat jeho bolest. Nerada na ten den vzpomínám, ale je to za mnou. Je to jen minulost. Nic víc!

"Tak co se stalo? Mě to přece můžeš říct," usmál se Naruto a chytil mě za ruku. Teď jsem se mu nedokázala ani podívat do očí, bylo toho na mě moc. Snažila jsem se, abych se nerozbrečela.
"Já…" nedokázala jsem pokračovat. nejhorší ale bylo, že jsem se rozbrečela.
Narutovi ihned zmizel úsměv z tváře. Docela ho to vyděsilo, mě však děsilo to, co bude následovat, nebudu-li mlčet. Zhluboka jsem se nadechla a setřela jsem si slzy valící si mi z tváře až na desku stolu. Nevěděla jsem, kde vlastně začít a kde pak skončit. Událo se toho hodně a to mě právě děsilo.
"Podvedla jsem tě, lhala jsem ti….Lžu ti pořád, ale...," stejně jako předtím i teď moje slova nahradil pláč. Tentokrát to bylo horší. Nevěděla jsem, co mám dál dělat. Narutovi zůstala pusa otevřená a na obličeji měl stále ten vyděšený výraz. Dalo se těžko odhadnout, jak se teď cítí. Dlouho bylo ticho, přerušovalo ho jen moje vzlykání, ovšem pak se přidalo i slabounké pobrekávání. Tohle mě zčásti vytrhlo z pláče. Postavila jsem se a instinktivně jsem se vydala do dětského pokoje. V půli cesty mě však Naruto chytil za ruku a posadil mě zpět na židli. Jeho stisk mě bolel i potom, co mě pustil. Znovu bylo mezi námi ticho, ale pláč v pokojíčku sílil. Ovšem idalší můj pokus byl zmařen. Jako předtím mě posadil na židli. Jediné, co se změnilo, byl jeho stisk. Byl stále silnější, až jsem měla strach, že mi příště ruku zlomí.
"Prosím, můžu za ním jít?" poprosila jsem, ale neposlouchal mě. Začala jsem být trochu nervozní. Opravdu začal plakat tak hlasitě, až to mohli slyšet i lidi na ulici. Postavila jsem se bez ohledu na to, jestli mě zastaví nebo ne.
"Pusť mě!" křikla jsem, jakmile mě znovu zastavil u dveří. Začala jsem být i trochu hysterická. Nechápala jsem vůbec jeho chování. Docela jsem se ho i bála.
Znovu mě chytil za ruku, ale já jsem se mu vysmekla ze sevření a rozběhla jsem se do pokoje. Byl rychlejší a před dveřmi mě přimáčkl ke zdi. Zasténala jsem. Bylo mi znovu do breku, tentokrát však ze strachu o sebe. Netušila jsem, co by mi mohl v příštích minutách udělat. Ani jsem na to raději nechtěla pomyslet.
V zoufalství a ze strachu jsem se mu vysmekla ze sevření a rozběhla jsem se do pokoje. Tentokrát jsem doběhla až k postýlce. Popadla jsem brečícího chlapečka do náruče a přitiskla jsem ho k sobě. Se strachem v očích jsem sledovala dveře. Čekala jsem, že každou chvíli přijde, ale nic.
Ticho se rozléhalo celý domem, dokonce i chlapeček přestal plakat, jakmile se ocitl v mé náruči. Nakoukla jsem do pokoje. Ticho. Stejně jako v těch dalších, kterými jsem prošla.
Nakonec jsem ho našla v jeho pracovně. Seděl v křesle a obličej měl schovaný ve dlaních. Vypadal zoufale, i když jsem mu neviděla do obličeje, dokázala jsem přesně odhadnout, jak se tváří.
Zaznamenal moji přítomnost a pozvedl hlavu. Malou chvilku jsme se jeden druhému dívali do očí, Naruto však po chvíli sklopil hlavu.
"Promiň, že jsem na tebe byl tak hrubý," omluvil se mi. Neměl však za co, tohle jsem si zasloužila. Vypadal teď klidněji, ale to nejhorší ho teprve čeká.
"V čem jsi mi lhala?" zeptal se. Toho jsem se právě nejvíc obávala. Jak mu to jen teď říct, měla jsem z něj docela strach. Možná bych měla, ale strach mi nedovolil se ani pohnout. Znovu jsem se rozplakala, ale tentokrát jsem se mu dívala do obličeje. Chtěla jsem vědět, jak na to zareaguje.
Zvedl se a pomalu se rozešel se ke mně. Lekla jsem se, hned jsem přestala plakat. Přistoupil ke mně a zadíval se mi o očí. Čekal na odpověď, ale já jsem mlčela.
"Řekni mi to," tentokrát už naléhal. Tentorkát jsem musela promluvit.
"Minato není tvoje dítě," řekla jsem a schovala jsem obličej do dlaní. Rozbrečela jsem se znovu, tentokrát tak moc, že jsem slzy ve dlaních nedokázala udržet. Přetekly mi přes dlaně a začaly se valit na zem. Neslyšela jsem ani, jak zmizel z místnosti. Stejně bych ho nedokázala zastavit. S brekem jsem se zhroutila na zem.
Dlouho jsem tam ležela bez hnutí. Možná to bylo i několik hodin, ale Naruto se od toho dne tři dny neukázal. Když se vrátil, jako by zněj všechno najednou opadlo. Nezlobil se, jen mlčel. Dlouho se mnou nepromluvil, ale k dítěti, které bylo ve skutečnosti jeho sourozenec, se choval jako k vlastnímu.

Dlouho jsem přemýšlela, proč? Proč se vlastně vrátil, proč zůstal. Nikdy jsem se ho za ty roky nezeptala, spíš jsem se k tomu nechtěla vracet, ale zvědavost mě přemohla.
"Naruto, proč jsi se vrátil a zůstal?" pošeptala jsem mu do ucha. Chvilku to vypadalo, že už spí podle jeho pravidelného oddychování. Jak jsem však vyslovila tuhle větu, mírně se nadzvedl, aby mi viděl do obličeje. Tentokrát jsem v jeho očích neviděla zoufalství ani smutek, ale útěchu. Možná mi konečně dá odpověď.
"Nebylo to kvůli tobě, ale kvůli Minatovi. Já jsem otce neměl, ať ho má alespoň on." Takhle zněla odpověď, na kterou jsem dlouho čekala. Teď mi však nedávalo smysl, proč tu teď se mnou leží. Proč jsme před všemi jako milující rodina, když tomu tak není. Měla jsem chvíli pocit, že se zlobí, ale srdce mu nedovolí mě nenávidět.
"A co tedy ke mně cítíš?" zeptala jsem se ho bez jakéhokoli zaváhání. Unesla bych jakoukoli odpověď, ať už by zněla jakkoli. Chtěla jsem to vědět.
Neodpovídal, tentokrát byl v rozpacích on. Tahle otázka byla pro něj horší než ta předtím. Nakonec povolil objetí a odešel do vedlejšího pokoje. Posadila jsme se a se slzami v očích jsem pozorovala, jak mizí za dveřmi do dětského pokoje. Netušila jsem, co tam chce dělat, ale chtěla jsem být při tom.
Nic tak strašného, jak jsem si představovala, se tam nedělo. Naruto seděl na židli a pozoroval spícího chlapečka na posteli. Klidně oddychoval, byl spokojený, i když žil ve lži. Bála jsem se dne, kdy se to doví i on.
"Stále jsi mi neodpověděl," vyrušila jsem ho. Pozvedl hlavu, ale pak ji znovu sklopil. Nechtěl se mi podívat do očí, ale takhle mi mohl klidně lhát.
Pomalu jsem přistoupila k němu.
"Můžeš mi prosím odpovědět," trochu jsem naléhala, ale dlouho jsem chtěla znát tu odpověď. Už jsem dál nemohla.
Naruto se postavil a přistoupil k oknu, zadíval se na zapadající slunce. Jako předtím se mi bál podívat do oči.
Znovu jsem přistoupila k němu a položila jsem mu hlavu na rameno. V odrazu jsem viděla jeho sklíčený pohled.
"Řeknu ti to, když mi řekneš, na koho čekáš," odpověděl mi a vypravil se zpět do ložnice.
Takto to bylo spravedlivé, něco za něco. Já mu však pravdu říct nemohla. Nechtěla jsem, aby to věděl. Možná by ho to ranilo, to jsem nevěděla.
Dorazila jsem sklíčeně do ložnice a lehla jsem si na druhou půlku postele, co nejdál od něj. Najednou jsem ucítila, jak se postel mírně prohnula. Chtěla jsem se k němu otočit, ale on mi položil ruku přes pas a celým tělem se ke mě tiskl. Třeba ani nebudu potřebovat odpověď, jeho city odpoví samy.